Našeho nejdéle žijícího živočicha v přírodě jen tak neuvidíte

Perlorodka říční. Může se dožít i více jak 150 let.

Foto | Jana Slezáková / Beleco

Nároky na prostředí má perlorodka opravdu vysoké. Kvalita vody v řekách, kde žije, by měla ve většině chemických ukazatelů dosahovat parametrů pitné vody pro člověka. Není divu, že optimální podmínky pro život v Česku nenachází. Hustota osídlení a vše, co s tím souvisí - urbanizace, doprava, průmysl, zemědělské a lesnické hospodaření, turismus, technické zásahy do krajiny, změny vodního režimu - vytlačily perlorodky na okraj jejich původního areálu do méně osídlených oblastí, kde však nenachází optimální životní podmínky.

Ztráta středních toků Vltavy, Otavy a dalších lokalit v povodí Labe a Odry znamenala i razantní snížení početnosti. Doba, kdy se perlorodky přestávají úspěšně rozmnožovat, se kryje přibližně s poválečným odsunem německých obyvatel a se změnami, které do krajiny vneslo socialistické hospodaření. Ještě předtím (v roce 1936) byl výstavbou Střekovského zdymadla znemožněn tah lososů do našich řek. Jak by asi dopadlo prvorepublikové naturové hodnocení stavby ve vztahu k evropsky významným druhům - lososovi i perlorodce? Tyto dva druhy spolu měly vytvořenou koexistenční vazbu parazita a hostitele v jihočeských řekách, kam se losos od té doby nepodíval, přestože tam měl svá trdliště.

Přečtěte si také |

Jak ovlivňuje historické využívání krajiny současné rozšíření vzácných druhů?

Nedostupného lososa nahradil příbuzný pstruh obecný a stal se u nás výhradním hostitelem pro larvy perlorodek, které prodělají svojí přeměnu na malé perlorodky v jeho žábrách. Jednou z podmínek pro přežití perlorodky je funkční parazitický vztah se pstruhem. A zde se také objevuje jednoznačná vazba na rybářské hospodaření. Pstruzi by měli být v řece přítomni v dostatečném množství a ve správné formě. Musí být mladí a silní, aby nákazu zvládli a perlorodkám umožnili jejich metamorfózu. Znovu si to již líbit nenechají a vytvoří si imunitu, která si s další invazí poradí. Není to nic neobvyklého, mnoho mlžů se rozmnožuje tímto způsobem přes ryby, ale většinou mají širší druhové spektrum hostitelů. Pstruh obecný má stejně jako perlorodka vysoké nároky na kvalitu vody a ani on není kvůli znečištění a rybářskému hospodaření běžnou rybou. Některým populacím perlorodky proto dlouhodobě chybí hostitel.

Najít na dně řeky perlorodky není jednoduché.

Foto | Jana Slezáková / Beleco

Ztráta klíčového mezihostitele i přirozeného biotopu

Nastává tak paradox - v živinově bohatším prostředí perlorodky strádají, mají hlad. Jejich potravou je totiž detrit, což jsou úlomky rostlin přetvořené vodními organismy, organické částečky splavené z břehových porostů a přinesené i těmi nejdrobnějšími přítoky z mokřadních luk a lužních lesů. Takový se ve smrkových monokulturách nebo vysušených zemědělsky obhospodařovaných původně mokřadních loukách nevytvoří a do řek nedostane. Intenzivní deště a povodně spláchnou do řeky všechen volný materiál nabízející se v lesích bez podrostu bylinného patra v zahloubených vymletých korytech lesních bystřin a ten dokonale překryje svojí vrstvou perlorodky i s případnou mladou generací. Neuživí je nehodnotné hlinité, jílovité částečky a ani přítomné organické látky. Perlorodky se udusí ve dně.

Přečtěte si také |

Jsme na konci doby meziledové. Ale na divném konci, říká paleoekolog Petr Kuneš

Velcí jedinci zvládnou větší zátěž, ale i oni potřebují živiny na stavbu lastur, které kyselá voda neustále omílá a narušuje. Mohou se také před nepříznivými okolnostmi prostředí uzavřít a nějakou dobu přečkat. Strádání se ale podepíše na kvalitě lastury. Jsou-li uzavřené moc dlouho či často, dochází k nedostatečném přísunu potravy a materiálu na stavbu lastur a porušení celistvosti, které je pro ně fatální.

Život perlorodky je dlouhý, pokud se jí daří, může přesáhnout i 100 let. V nejchudším chladném prostředí, kdy je metabolismus nejpomalejší, může žít dokonce 150 let i více. Je to náš nejdéle žijící živočich a jen díky dlouhověkosti přežívá poslední 1 % perlorodek z původní početnosti. Na některých lokalitách již vymřela, na některých se desítky let nerozmnožuje. Nicméně nové metody monitoringu a intenzivnější realizace záchranných aktivit v rámci probíhajících projektů dávají důvod k optimismu. Našli se mladí jedinci z přirozené reprodukce, kteří nám ukázali, že před 10 - 15 lety se sešly ty správné podmínky a nějaká lokální generace či její část přežila.

Perlorodka poté, co vypadne ze pstruha, se zahrabe do vrstev dnového substrátu, který obývá, dokud trochu nevyroste a nedospěje. To se stane mezi desátým až třicátým rokem a perlorodka zralá k rozmnožování se usadí na povrchu dna. Začne žít přisedlý život dospělé perlorodky. A teprve v této fázi je možné ji najít. To je technicky možné, ale obtížné prakticky, perlorodky totiž dokonale splynou s dnovým substrátem na dně toku a hledat se musí i s pomocí potápěče. Pro představu je třeba projít a zkušeným pohledem pod hladinu propátrat řeku či potok a nevynechat ani centimetr.

Tajemná perlorodka.

Foto | Jana Slezáková / Beleco

Informační embargo nebo popularizace?

Co nás vede k ochraně perlorodky, je zájem o čistou vodu v řekách na koupání. A proč ne na pití? Neumíme si představit, že o několik generací zpět to bylo normální. S probíhající klimatickou změnou jsme se začali potýkat s extrémy počasí, které způsobují rozkolísanost vodních průtoků. Extrémní sucho, také bohužel odsoudilo nějaké lokality k zániku. Místní populace utrpěly těžké ztráty a ztížily se podmínky záchrany na téměř všech lokalitách. Problém sucha ale přitáhl pozornost veřejnosti. Aktivity proti suchu jsou dnes společenským mediálně silným tématem. Vzniká společenská poptávka po přirozenějších tocích, krajině zadržující vodu, tedy krajině lužní a mokřadní a zde se perlorodka a člověk potkávají na cestě za stejným cílem.

Bez čisté vody perlorodka nepřežije.

Foto | Jana Slezáková / Beleco

Rekonstrukce ekosystému, krajinného rámce, do kterého zapadnou všechny dílky mozaiky, je dlouhodobou záležitostí a čas pro možnou záchranu perlorodky není nekonečný. Zlepšení povědomí o druhu, skrývajícího nejedno tajemství a překvapení je také jedním ze zásadních klíčů k záchraně.

Digitální prostor již nějakou dobu sytíme a za zmínku stojí online webová stezka pro vodáky, která provede úsekem nad možnými perlorodkami všechny ty, co chtějí mít svůj mobil na očích i na vodě.

Pro vodáky známé místo naloďování Soumarský most na Teplé Vltavě bylo zvoleno pro herní prvek s tematikou parazitického vztahu s pstruhem. Cílový uživatel je spíše dětský návštěvník nebo hravý dospělý a kdo nehoní kuličky v balancovníku, má prostor k přečtení krátké cedulky vysvětlující hru.

Opravdu účinná interpretace je ta zažitá, nejlépe všemi smysly, a proto přišlo na řadu umění: skulptura a dřevořezba místního umělce doplněná o zcela biologický materiál říčního dna tvořící tzv. bosý chodník neboli smyslovou stezku. Tento prvek je umístěný u terénní hydrobiologické stanice za obcí Dobrá v Národním parku Šumava, kde se nachází centrum veškerého terénního výzkumu vltavských perlorodek. Stanice je na turisticky exponované trase a turisté se zde vždy zastavovali. Zvláštní osazenstvo kilometr od řeky v neoprenových oděvech vyvolávalo otázky. Stále opakovaným dotazům začala předcházet venkovní expozice složená ze dvou infopanelů, obsahující všechny zásadní nosné informace. Veřejnost si více všímá nabídnutých instalací a již méně pracovníků stanice.

Instalace jsou nové, mají za sebou krátký provoz, přesto se již ukázalo, že lidé se zastaví, vyzkouší, ptají se a pak jsou také ti, co jim to nedá a mají tendenci zanechat zde něco ze své špatné nálady a tak se alespoň nožíkem podepíší.

Informační panely zasvětí do života perlorodky.

Foto | Jana Slezáková / Beleco

Co je víc: perlorodka, nebo perla?

Vnucuje se samozřejmě otázka, kolik že je perel v našich perlorodkách? Statisticky na všechny dohromady připadne jedna a reálně nemusí být žádná. Tím nezpochybnitelným bohatstvím a skutečnou perlou je ona sama a krajina, kterou obývá.