Oblíbené skalníky opouštějí zahrady a začínají se šířit českou krajinou

Skalníky patří mezi oblíbené okrasné dřeviny. Jsou nenáročné, dobře snášejí městské prostředí a na podzim je zdobí nápadné plody. Některé druhy však unikají ze zahrad a parků do volné přírody, kde se mohou dál samovolně šířit. Výzkumníci proto připravili dosud nejucelenější přehled skalníků rostoucích v České republice a podrobný klíč k jejich určování. Ve volné krajině zatím rozpoznali dva původní a 22 nepůvodních zplanělých druhů. Rod skalník (Cotoneaster) zahrnuje několik stovek druhů z čeledi růžovitých. Přesný počet není kvůli složitému vývoji a rozdílnému taxonomickému pojetí ustálený. Odborné zdroje uvádějí přibližně 266 až 361 uznávaných druhů, podle některých odhadů jich však může být i více než 400. Největší druhovou rozmanitost skalníků najdeme v Himálaji, Tibetu a horských oblastech Číny. Mnohé druhy se ale díky pěstování rozšířily daleko za hranice svého původního areálu.

Skalníky se vysazují jako půdopokryvné rostliny, živé ploty nebo solitéry v soukromých zahradách i veřejné zeleni. Oblíbené jsou pro nenáročnost, bohaté kvetení, barevné plody a u některých druhů také výrazné podzimní zbarvení listů. Jejich květy poskytují potravu opylovačům a plody vyhledávají ptáci.

Právě ptáci však současně pomáhají skalníkům překonávat hranice zahrad a parků. Po konzumaci plodů roznášejí semena do okolní krajiny, někdy i na značnou vzdálenost. Nové rostliny se pak objevují na zdech, železničních náspech, hřbitovech, v opuštěných lomech, křovinách, lesích nebo na suchých skalnatých svazích.

„Skalníky jsou cenné a atraktivní okrasné dřeviny. Některé druhy ale mají velmi dobrou schopnost samovolného šíření. Z výsadeb se jejich semena dostávají do okolí především prostřednictvím ptáků a mladé rostliny se dokážou uchytit nejen v okolí výsadeb v sídlech, ale také v polopřirozených až přírodních biotopech,“ vysvětluje Jiří Velebil z odboru kulturní krajiny a sídel VÚK.

V české přírodě již roste 22 nepůvodních druhů

Vědci v České republice rozlišili dva domácí druhy skalníků a 22 nepůvodních druhů, které již byly nalezeny zplanělé ve volné krajině. Do nově sestaveného určovacího klíče zahrnuli i domácí druhy, protože právě s nimi byla v minulosti celá řada nepůvodních druhů zaměňována.

Nejrozšířenějším nepůvodním skalníkem je u nás skalník rozkladitý (Cotoneaster divaricatus). Výzkumníci jej již označují za zdomácnělý neofyt – tedy nepůvodní rostlinu zavlečenou v novověku, která se v české přírodě rozmnožuje a udržuje bez přímé pomoci člověka. Většina ostatních nepůvodních skalníků zatím zplaňuje pouze místně, v okolí okrasných výsadeb. To však neznamená, že se jejich rozšíření nemůže v budoucnu zvětšovat.

„Zplanělý výskyt ještě automaticky neznamená, že jde o invazní druh. Je ale důležité jednotlivé nálezy správně určit a sledovat jejich další vývoj. Jedině dlouhodobá data nám ukážou, které druhy zůstávají v blízkosti původních výsadeb a které se začínají šířit krajinou,“ upozorňuje Jiří Velebil.

V některých evropských zemích už ale vybrané druhy skalníků vykazují invazní chování. Problematické mohou být zejména na suchých vápencových svazích, pobřežních dunách nebo v dalších biologicky cenných stanovištích s výskytem ohrožených rostlin.

Výzkum českých populací proto pokračuje. Některé herbářové nálezy stále čekají na jednoznačné určení a vědci chtějí podrobně zpracovat také další příbuzenské skupiny. „Naším cílem není skalníky z výsadeb plošně odmítat. Potřebujeme ale vědět, které druhy pěstujeme, jak se chovají mimo kulturu a kde mohou představovat riziko. Správné určování a průběžné sledování výskytu nám umožní reagovat včas, než se případné šíření stane obtížně zvládnutelným,“ vysvětluje Jiří Velebil.

Spolehlivé určování skalníků je obtížné. Jednotlivé druhy se mohou lišit jen nenápadnými znaky – například tvarem a ochlupením listů, uspořádáním větévek, barvou květů nebo velikostí a tvarem plodů. Situaci komplikuje také polyploidie, tedy zmnožení počtu chromozomových sad, hybridizace a apomixie, při níž rostlina vytváří semena bez běžného oplození. Přibližně 90 procent druhů skalníků se rozmnožuje právě apomikticky. Jejich potomstvo si proto obvykle zachovává stejný soubor znaků jako mateřská rostlina.

V minulosti navíc docházelo k chybnému určování nejen v terénu, ale i v zahradnické praxi a botanických sbírkách. Typickým příkladem je skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis). Pod tímto názvem byly dlouho evidovány nejméně tři další podobné druhy, což se následně promítlo také do floristických databází a údajů o jejich rozšíření.

„Správné jméno rostliny není jen akademický detail. Pokud zaměníme několik druhů za jediný, můžeme získat zkreslenou představu o jejich početnosti, rozšíření i schopnosti pronikat do cenných přírodních lokalit. Nový určovací klíč má pomoci tato starší nedorozumění postupně napravovat,“ říká Jiří Velebil.

Na obecný přehled navázala podrobná studie pěti pěstovaných a zplaňujících druhů ze skupin Horizontales a Nitentes. Konkrétně jde o skalník vystoupavý (Cotoneaster ascendens), skalník rozkladitý (C. divaricatus), skalník Hjelmqvistův (C. hjelmqvistii), skalník vodorovný (C. horizontalis) a skalník lesklý (C. nitens).

Právě druhy ze skupiny Horizontales patří k často pěstovaným skalníkům. Typický je pro ně nižší vzrůst, červené plody a větévky uspořádané do nápadného vzoru připomínajícího rybí kostru. Jejich vzájemná podobnost však v minulosti vedla k častým záměnám. Podrobný průzkum například ukázal, že na jižním svahu vrchu Květnice u Tišnova tvoří převážnou část zplanělé populace skalník vystoupavý. Dříve byly tamní keře považovány především za skalník vodorovný. Ten byl při podrobné kontrole nalezen jen v jediném exempláři.

Při výzkumu vědci pracovali s herbářovými položkami nasbíranými na území České republiky, živými rostlinami z Dendrologické zahrady v Průhonicích a Botanické zahrady a arboreta Mendelovy univerzity v Brně i s odbornou literaturou.

Pro zpřesnění současného rozšíření využili také databáze Pladias a iNaturalist. Záznamy z občanské vědy však odborně kontrolovali a do výzkumu zahrnuli pouze případy, u nichž nebyly pochybnosti o určení druhu ani o tom, že rostlina skutečně zplaněla. Výsledkem je určovací klíč doplněný podrobnými popisy, diagnostickými znaky a perokresbami listů, květů, plodů i dalších důležitých částí rostlin. Pomůcka může sloužit botanikům, studentům, pracovníkům ochrany přírody i správcům veřejné zeleně.

---

reklama

---