Proč bychom měli přírodě více a bedlivěji naslouchat

Jsme více kulturou oka, než kulturou ucha. Naše vnímání klade víc důraz na vizuální vjemy a svět zvuků je pro nás trochu upozaděný. Když vyprávíme našim přátelům o místě, které jsme navštívili, hovoříme častěji o lese s nádherně zbarvenými listy, nádherném výhledu z kopce do krajiny atd. Méně se ale zmíníme, jak zněla krajina, kterou jsme putovali, jakým fascinujícím zvukovým světům jsme naslouchali v lužním lese a naopak jakými zvuky nás obohatila louka s přilehlým bukovým lesem. Je to škoda, protože se dobrovolně okrádáme o specifický druh prožitku, ale i o poznání, které nám vizuální vnímání nedokáže zprostředkovat. Zvukové krajiny (soundscapes), které nás obklopují na každém kroku, hrají v našich životech velmi důležitou roli, aniž si to někdy plně uvědomujeme. Přitom právě sonický, zvukový svět, nám může názorně ukazovat stav zdraví naší planety jedinečným způsobem. „Otevřeme“ uši a bedlivě poslouchejme.

Posledních deset let se věnuji nahrávání zvuků v přírodě. Zachycuji zpěvy probouzejícího se lesa, magické chóry obojživelníků v okolí mokřadů nebo noční volání cvrčků. V takových chvílích mám čas a prostor přemýšlet nad tím, čeho jsem právě svědkem. Mnohokrát jsem si položil otázku, proč zvuky přírody vlastně nahrávám. Všiml jsem si, že uspokojivou odpověď jsem našel ve chvíli, kdy zvuky "ulovily mě".

Když jsem se poprvé ocitl s mikrofony a nahrávacím zařízením v lese, nevěděl jsem, co mám dělat. Jak se v tom ohromném zvukovém bohatství vyznat, jak mu naslouchat, jak jej zaznamenat a pravdivě zprostředkovat posluchačům. Byl jsem zmatený. Postupně, právě díky svým nahrávkám lesa, jsem si všiml, že začínám své okolí a přírodu sluhově vnímat jinak, bedlivěji. Začal jsem o této zkušenosti mluvit se svými přáteli, na přednáškách a besedách. Díky tomu jsem si na sobě i svých posluchačích všiml, jak terénní nahrávky a povídání o nich může inspirovat. Jak dokáží "probouzet" naše uši, a inspirovat k bedlivému naslouchání a k vnímání přírody.

Zvuk jako médium umí zprostředkovat jedinečné poznání. Přináší exaktní, měřitelné informace na straně jedné, a na straně druhé vzbuzuje silné emoce. A to je něco, co může být velice prospěšným a nenahraditelným pomocníkem při debatách o ekologických tématech i pro porozumění tomu, co se děje s naší planetou v souvislosti s klimatickou krizí. Jsem přesvědčen, že chápání a naslouchání zvukovým krajinám podporuje naši ekologickou bdělost.

Zvukový záznam prostředí bývá často porovnáván s fotografií, ať už jde o podobnosti či rozdílnosti. Fotografové nás svými fotkami učí pohlížet na svět novým pohledem. Díky fotografii si často zpětně uvědomíme kouzlo zaznamenaného místa, objevíme detaily, které nám původně unikly. Díky této zkušenosti se potom díváme pozorněji a hlouběji. Podobně je to i s terénními nahrávkami. Fotografie nám otevírá oči, nahrávky nám otevírají uši. Bedlivé naslouchání životnímu prostředí prohlubuje naše poznání a zvyšuje zájem o něj.

Zmínil jsem, že jsme více kulturou oka, zvuk někdy odsouváme do pozadí. Loni na jaře jsem na Valašsku během svítání nahrával zvuky lesa. Když jsem se před polednem vracel domů, potkal jsem souseda. Ptal se mě odkud jdu. Odpověděl jsem: "Byl jsem od pěti ráno v lese a nahrával zpěvy svítání. Řekl hm hm a šel dál. Za týden se to opakovalo. Měl jsem ale nachystanou jinou odpověď. "Tak jak bylo v lese..." zeptal se. "Byl jsem fotit," odpověděl jsem mu. Soused ožil a nadšeně pokračoval. "To je nádhera, že? Ty barvy všude kolem, jak se to krásně probouzí, jaká je to radost pro oči." Opěvoval barvu trávy, barvy zelenajícího se listí v kontrastu s barvami uschlého listí.

Nebo ještě jedna příhoda z nedávné doby. Se dvěma přáteli jsem se vypravil na obhlídku nového biocentra. Nachází se tu několik mokřadů a tůněk. Ty jsou lemovány nejrůznějšími druhy rostlin a stromů, aby lákaly co nejvíce živočichů a ptactva. Když jsme procházeli kolem jednoho z mokřadů, který byl lemován suchým rákosím, všiml jsem si, jak jej vítr rozezníval. Byl to velmi příjemný zvuk. Je poměrně známé, že zvuky tohoto druhu, obsahující bílý šum, přirozeně lahodí uchu člověka a mají na něj uklidňující a léčivý vliv. Když jsem se svých přátel zeptal, jak se jim ten zvuk líbil, odpověděli mi oba, že si ničeho nevšimli a nic nezaslechli.

Podobných zážitků mám víc. Nechci, aby vyzněli jakkoli káravě či kriticky. Spíš chci ukázat, jak je naše moderní civilizace zaměřená. Na co klademe důraz a co nám naopak uniká.

Proto chci pomocí terénních nahrávek probouzet zájem o zvukové krajiny. To, že mají pro nás obrovský význam dokládá i existence oborů, které se na předních zahraničních univerzitách studují. Jsou to například akustická ekologie nebo bioakustia. Právě tyto oblasti bádání mohou velmi dobře sloužit k tomu, aby velmi věcně a srozumitelně podporovaly diskuse o vážnosti klimatických proměn planety. Negativní změny životního prostředí se právě ve zvukových krajinách projevují velmi významně, měřitelně a se silným emocionálním nábojem.

Pole zdecimované zemědělskou činností postupně vypudila polní ptactvo. Nad touto, obrazně řečeno mrtvou půdou, vládne až hrozivé ticho. Tato místa ztratila svou biologickou rozmanitost. A právě biodiverzita často značí zdraví krajiny. Terénní nahrávky nám o této rozmanitosti mohou sdělit velmi mnoho. A mohou být pro nás velmi důležitý pomocníkem a argumentačním zdrojem při snahách o ochranu naší přírody.

V přírodě záleží na každém detailu. Myslím tím detail pozitivní, tedy jakoukoli maličkost, kterou člověk udělá pro přírodu. Před pěti lety jsme koupili dům se zahradou o velikosti 800m2. Od prvního dne jsem si začal všímat nejen toho, jak naše zahrada vypadá, ale také toho, jak zní. Vypozoroval jsem, jak každý náš, i třeba nepatrný zásah, začal ovlivňovat zvukové krajiny naší zahrady.

V její zadní části jsme nechali kopu starých větví. Okamžitě se zde "zabydlelo" hejno vrabců, jejich rytmické štěbetání jsme si oblíbili. Nepokáceli jsme starou jabloň, tak jak nám bylo doporučováno. Každý rok v ní hnízdí špačci a je také oblíbený místem strakapoudů. Špačci jsou výborní zpěváci a imitátoři. Už na konci února posloucháme volání žluvy hajní, i když víme, že je ještě v teplých krajích. Ale špaček obecný žluvu imituje dokonale.

Nebo jiný příklad: ve sběrném dvoře jsme objevili dvě staré vany. Ty jsme zakopali na zahradě. Naplnili je dešťovou vodou a vysadili do ní vodní rostliny. Vybudovali jsme tak dva malé vodní mikro biotopy. Na ně se navázala spousta ptáků a hmyzu. Tím jsme vytvořili i nové přírodní zvukové krajiny, do kterých je radost se bedlivě zaposlouchat. V těchto zahradních vanách se mi dokonce podařilo pořídit několik podvodních nahrávek, které zachycují křehkou zvukovou komunikaci hmyzu 30 cm pod vodní hladinou.

Pokud svou zahradu pojmeme tak, že je živočichům a ptactvu nakloněná, okamžitě nás odmění svou přítomností. Ta je radostí pro oko i ucho. V současné době je známo, že právě takto pojaté zahrady začínají být životně důležité pro ptactvo, které dříve pobývalo na polích.

Naslouchání přírodním, křehkým zvukům je něco, co nás přirozeně povznáší, uklidňuje a má na nás také pozitivní psychický dopad. Bedlivé naslouchání probouzejícímu lesu nás povznáší, probouzí naše sluchové smysly, které v historii lidského druhu hrály naprosto zásadní roli, rozšiřuje naše poznání jedinečným způsobem, obohacuje nás.

---

reklama

---