Superprasata se připravují na invazi do USA, varuje kanadský zoolog

První prasata divoká odcestovala z Evropy do Kanady na počátku osmdesátých let. O kvalitní zvěřinu byl na severu Americky vždy velký zájem a v uzavřených farmách chovaní divočáci vítaným způsobem rozšířili domácí nabídku.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Don McCullough / Flickr

První prasata divoká odcestovala z Evropy do Kanady na počátku osmdesátých let. Byl to nápad, který z řekněme obchodního hlediska neměl chybu. O kvalitní zvěřinu byl na severu Americky vždy velký zájem a v uzavřených farmách chovaní divočáci vítaným způsobem rozšířili domácí nabídku. O jejich maso byl opravdu velký zájem.

Kanadští farmáři brzy vnesli do výnosného chovu ještě jednu inovaci. Není tedy úplně jisté, jestli cíleně, nebo jen vlastní nepozorností. Chovaná divoká prasata se nicméně začala křížit s prasaty domácími.

Byl to ale nečekaný úspěch, protože kříženec si ponechal „růst na váhu“ prasete domácího i vynikající chuť pravé divočiny. Šlo o poměrně masivní zvířata, pokrytá huňatou srstí. Díky ní také dokázaly přežít zimy s dvoucifernými mrazy.

A taky – což se ukázalo být podstatné až později – prakticky necítili kopance elektrických ohradníků.

Tohle se vážně nepovedlo

Chutě se ale mění, a na konci devadesátých let už přestávala být tato zvířata z komerčního hlediska zajímavá. Trh s jejich masem se prakticky sesypal v létě 2001, což je také období, kdy byly zaznamenány první hromadné průniky těchto zvířat do kanadské přírody.

Tito překřížení divočáci se z kanadských vepřínů ven podhrabávali vždy, ale nyní na tom farmářům už tolik nesešlo. Někteří se jich vypuštěním zbavovali dokonce cíleně. Při jednom takovém zaznamenaném „útěku“ se jich do volné přírody dostalo 300 najednou.

Původní předpoklad, že se o ně „postará“ tuhá kanadská zima, se ukázal naprosto mylným. Pro křížence, kteří začali být nazýváni superprasaty či turboprasaty, nepředstavoval mráz nebo sněhové závěje sebemenší problém.

A pokud snad nějak zima a snížená dostupnost potravy redukovala jejich početnost, dokázali to hravě nahradit svou extrémní žravostí a plodivou silou. O tom, jak zásadní ekologický průšvih to je, už činovníci kanadské ochrany přírody nepochybovali.

Křížení dalo vzniknout zvířeti, které naprosto ignoruje tradiční klimatické bariéry a má jen pramálo přirozených nepřátel. Na bachyni nebo kance superprasete, jejichž váha se může pohybovat v extrémech mezi 270-300 kilogramy, si ani kanadské šelmy často netroufnou.

Zároveň jsou superprasata neuvěřitelně přizpůsobivá – mohou žít v otevřených prériích i v lesích, z nichž rytím dělají otevřené prérie.

A protože se do krajiny šířily z tolika ohnisek najednou, připomíná jejich invaze rozjetý vlak.

Američané zatím přistupují k možné hrozbě velmi laxně. „Měli by se přitom obávat, protože známe biologii superprasat. Jsou to nejspíš ti nejhorší invazní velcí savci na planetě,“ říká Brook.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Pierce Place / Flickr

Všežravá a infekční

Superprasata jsou tzv. oportunističtí všežravci. To znamená, že sežerou prakticky cokoliv. Mohou pozřít drobné savce, plazy, ořechy, šišky a žaludy, mladé stromky, srnčí mláďata. Učiněnou pohromou jsou pro husy a kachny a další ptáky hnízdící na zemi a v pobřežních porostech. V žaludku jednoho takového turbokňoura byly nalezeny i pozůstatky dospělce jelence běloocasého.

Dokáží bez větších obtíží přeorat pole s pšenicí, ječmenem, řepkou či kukuřicí, poničit přichystanou obnovu lesa. Umí zdevastovat park anebo dokonce hřbitov. Nejsou plachá a neplatí na ně ani tradiční finty. Ploty, ohrady nebo elektrické ohradníky pro ně nejsou překážkou. Neplechu dělají „přímo“ třeba tím, že přispívají k dopravním nehodám na silnicích. Ale ještě větší škody se prý pojí s jejich nepřímým působením.

Tato křížená prasata jsou totiž hostiteli až 89 bakteriálních, virových a parazitárních onemocnění, která se mohou přenášet na hospodářská zvířata, volně žijící živočichy i člověka. Brucelóza, tuberkulóza, prasečí mor, salmonely a leptospirózy jsou teď kvůli superprasatům zanášeny do kanadské přírody stále častěji. Prasata totiž mohou snadno kontaminovat vodu, ve které se válejí, aby se ochladila.

Pašíci za dveřmi

Je to problém, který narůstá. Jejich stávající areál nyní zahrnuje plochu sedmi kanadských provincií, území o rozloze přibližně 780 000 kilometrů čtverečních. A každý rok se pak toto území rozšiřuje zhruba o 90 000 kilometrů. Jejich areál se přitom rozšiřuje východozápadním směrem. A také k jihu, kde už prakticky stojí na hranicích Spojených států amerických.

„Jedna taková zdrojová populace se nachází v Manitobě, a nedivil bych se, kdyby už jednotlivé kusy do USA pronikly,“ říká Ryan Brook, zoolog ze Saskatchewanské univerzity. Upozorňuje přitom na fakt, že Američané zatím přistupují k možné hrozbě velmi laxně. „Měli by se přitom obávat, protože známe biologii superprasat. Jsou to nejspíš ti nejhorší invazní velcí savci na planetě.“

Ze Států přitom zaznívá, že by ideálním způsobem kontroly populací těchto superprasat měl být lov. K tomu Brooks dodává, že Američané zjevně podceňují, jak výrazně jim v posledních letech kvůli nezájmu veřejnosti ubylo lovců. A ani v Kanadě, kde jich je víc, nepřinášelo lov superprasat výsledky.

„Každý rok mohou mít dva vrhy po šesti kusech. Rozmnožují se zkrátka příliš rychle na to, aby s nimi lovci dokázali držet krok,“ říká Brook. „Je to problém, který se nedá jen tak vyřešit kulovnicí a grilováním.“