V Lužici žijí už desítky vlků – dokonce i v uhelných dolech. Kdy se rozšíří do Čech?

Kousek za českými hranicemi žije v Německu početná populace vlků. Kdo by ale čekal, že to bude v nějaké lidmi málo dotčené krajině, šeredně by se mýlil. Vlci tady žijí ve vojenských újezdech, v běžně obhospodařované kulturní krajině, dokonce i v odtěžených uhelných dolech. Kdy se odtud rozšíří do Čech?

Hnědouhelná elektrárna Boxberg, mnohasetmetrový kolos budov, svítí do brzké prosincové tmy. Z obrovských chladících věží stoupá dým a umocňuje dojem hučícího monstra vyživujícího mocný německý průmysl. V těsném sousedství se rozkládá ohromný povrchový důl a nějakých 15 kilometrů vzdušnou čarou leží další energetický gigant – elektrárna Schwarze Pumpe. Zdá se to neuvěřitelné, ale právě tahle oblast je centrem výskytu vlků v německé Lužici.

Divočinu nepotřebují

„Vlci nepotřebují divočinu. Potřebují dost potravy a potřebují místa, kde se mohou přes den schovat a odpočinout si,“ říká Catriona Blumová z biologické kanceláře Lupus, která sídlí přímo na pomyslné spojnici mezi zmíněnými elektrárnami a zaměřuje se na sledování lužických vlků. Její slova potvrzuje i jedna ze zakladatelek kanceláře, bioložka Ilka Reinhardtová. „Pojedeme teď do oblasti, kde býval a zčásti stále je vojenský prostor. Jde přitom o místa, která lidé celkem běžně využívají.“

Zima ještě nepřišla v plné síle, sníh zatím nenapadl, přesto je venku pořádné chladno. Hledat pobytové stopy vlků tentokrát s bioložkami vyráží i filmový štáb SAT1, jedné z vůbec nejsledovanějších německých televizních stanic. Kameraman nejdřív natáčí zmrazeného vlka, kterého před pár dny porazilo auto. Pak už se vůz rozjíždí do borových lesů.

Mladý porost kolem prašných cest působí neprostupně. „Před dvaceti lety tady vypukl požár. Proto jsou dnes stromy skoro stejně vysoké a les je tolik hustý,“ ukazuje Ilka Reinhardtová na asi pět metrů vysoké stromy kolem cesty. Půda je hodně písčitá a krajina placatá jak Leninova čepice. „Někdy nenarazíme na jedinou stopu, i když hledáme třeba hodiny. Uvidíme, jestli dneska budeme mít štěstí.“

Terénní auto sebou na výmolech dost pohazuje, po chvíli ale zastavuje a bioložky přímo z auta odhadují, zda stopy na cestě patří vlkovi. Když vystoupí, už svou domněnku jen potvrdí: „Jsou to vlčí stopy z noci na dnešek nebo z rána.“ Včera totiž pršelo, takže stopy z minulých dní by nezůstaly tak ostré.

Vlčí otisky jsou jako v přímce, přibližně 50 centimetrů od sebe, zadní nohu zvíře pokládalo do stopy nohy přední. Televizní štáb vytahuje náčiní a bioložky odcházejí obhlédnout okolí, jestli nenajdou ještě „hezčí“ stopy. Ano, po chvíli se vracejí a na nedaleké písečné duně ukazují stopy jak z přírodopisného filmu.

U Karla v obýváku

První novodobá pozorování vlků v Lužici pocházejí z roku 1996 a v roce 2000 tady byla doložena přítomnost první smečky. Počet šelem pak postupně narůstal a v minulém roce v Lužici žilo zřejmě jedenáct smeček (jedna smečka je nejistá). Většina z nich má mezi pěti až deseti jedinci, takže počet vlků v oblasti se dnes pohybuje mezi padesáti až stem. Každá smečka má své vlastní teritorium, jeho hranice jsou ovšem proměnlivé, podle toho jak se smečky posunují do dalších oblastí anebo vznikají smečky nové.

Uvnitř teritoria každé smečky jsou navíc místa, kde se vlci zdržují častěji, protože se tam cítí bezpečně a mají tam dost potravy. Zvířata tam přes den odpočívají, mláďata si hrají, staří podřimují a občas něco uloví. „Tady pár hodin před námi pobíhalo pět vlčích štěňat,“ ukazuje Ilka Reinhardtová na písečný přesyp posetý stopami. Smečku dobře zná, protože ji dlouhodobě sleduje. Otcem štěňat je vlk, který dostal jméno Karl. Štěňat se narodilo dokonce šest, jedno ale na nedaleké železniční trati přejel vlak.

„Jsme v podstatě ve vlčím obýváku,“ přidává Catriona Blumová, „vlci mohou být teď jen pár desítek metrů od nás zalezlí v houští.“ Při pohledu na mumraj televizního štábu a dva psy pobíhající kolem ovšem uznává, že takhle velká návštěva by vlky asi přece jen trochu zaplašila. Několik hornolužických vlků ovšem na krk dostalo telemetrické obojky a při jejich sledování se opakovaně stalo, že bioložky procházely nějakou oblastí a vlk si hověl pár desítek metrů od nich v lese, aniž by se nechal vyrušovat.

Obojek nosí ostatně i Karl. Díky tomu byl zdokumentován jeho mládenecký výlet za hranice všedních dní. V březnu 2009 vyrazil směrem k Berlínu, na cestě pobyl 16 dní, nachodil asi 390 kilometrů a dvakrát se mu podařilo překonat i dálnici. Došel až na území, kde pravděpodobně žije další smečka. Tam se obrátil, a skoro stejnou cestou se vrátil zpátky. Poslední úsek, 75 kilometrů, přitom urazil na jeden zátah. Po návratu si našel partnerku a loni spolu poprvé měli štěňata.

Smečka jako rodina

Podle biologů je právě rodina základem vlčí smečky. „V zajetí občas vidíme, že si vlci vytvoří hierarchii, ale volní, divocí vlci, hierarchii nemají, nebojují o nějaké postavení, jsou to prostě rodiče a jejich zájmem je sytit a vychovávat svoje děti. Vlčí smečka svým složením vlastně připomíná lidskou rodinu. Až tedy na to, že my nemáme každý rok pět štěňat,“ usmívá se Catriona Blumová.

Karlova smečka se poprvé rozrostla v květnu 2011. Letos by Karl s partnerkou měli mít další štěňata a zůstanou s nimi zřejmě i některá loňská. Vlčí mláďata sice po roce běžně smečku opouštějí a vydávají se sama za štěstím, některá ale s rodiči zůstávají i dva roky a jakoby se starají o své mladší sourozence. Můžou to být přitom jak samci, tak samičky. Nakonec se ale každé mládě snaží odejít, najít si své vlastní teritorium a svého vlastního partnera.

Vlčí pár spolu pak zůstává po celý život. Pokud by však jeden z páru zemřel, ten druhý by si mohl najít nového partnera. Mláďata se rodí na jaře a během prvních měsíců se o ně rodiče starají, zabíjejí kořist a mláďata se na ní přikrmují. Během dne ale nutně nemusejí být spolu, dospělí vlci někdy tráví den úplně jinde než jejich štěňata. Nejdéle od podzima mláďata následují rodiče a učí se sama lovit.

V Lužici se vlci živí hlavně srnčí zvěří, ta tvoří dokonce víc než polovinu jejich jídelníčku. Druhý největší podíl připadá na jeleny, méně na divoká prasata a velmi malou část zaujímají zajíci a ptáci. Vlci však zabíjejí i domácí zvířata, hlavně ovce. Ročně jde v Lužici o desítky kusů, zatím nejvíc to bylo 72 kusů v roce 2007. „Z analýz však vyplývá, že hospodářská zvířata tvoří méně než jedno procento vlčí potravy,“ upozorňuje Catriona Blumová.

Ani symbol, ani bestie

Farmáři dostávají od státu za zabitá zvířata kompenzace. Mnozí z nich už si taky pořídili pastevecké psy, čímž vlky od útoku odrazují. Přesto se spousta obyvatel Lužice vlků bojí, případně neví, co vlastně od jejich přítomnosti v regionu očekávat. Mohou jít třeba jen tak na houby? Kvůli rozptýlení těchto zbytečných obav vzniklo v obci Rietschen informační centrum o životě vlků, a celá oblast se postupně dokonce stala turistickým tahákem. Mezi veřejností se tak začíná brát jako normální věc, že vlci v Lužici žijí.

Nejvíc odpůrců mají vlci mezi myslivci, i mezi nimi je ale velká část, která přítomnost vlků v Lužici podporuje. „S některými z nich spolupracujeme,“ říká Catriona Blumová. „Nemají sice nutně stejné názory jako my, třeba si myslí, že je tady vlků příliš, je ale možné s nimi mluvit.“ Část obyvatel naopak vlky podporuje hodně a hodně se o ně taky zajímá. „Je potřeba najít střední cestu,“ říká k tomu Catriona Blumová. „Tedy nevidět vlky jako jakýsi nádherný a neškodný romantický symbol, ale ani jako vraždící bestie.“

Za těch asi deset let, co jsou vlci v Lužici podrobněji sledováni, přivedli na svět víc než 130 štěňat. Lidé se proto občas ptají, kolik se jich tam vlastně vejde a kolik by jich mělo být tolerováno. „To je ale trochu nepřesně položená otázka. Pokud žijete v nějaké obci, tak kolem vás je teritorium pouze jedné vlčí smečky. Třeba tady kolem Spreewitzu žije jen Karl, jeho vlčice a jeho štěňata, takže poblíž místních lidí nikdy nebude víc než dejme tomu deset vlků. Spousta lidí tohle ale neví a myslí si, že je stále víc a víc vlků v jedné oblasti. Ve skutečnosti je však v jedné oblasti vlků pořád stejně, jen rozloha vlky obývané oblasti se zvětšuje,“ vysvětluje Catriona Blumová.

Její slova ostatně potvrzuje pohled na mapu s postupně přibývajícími teritorii (viz fotogalerie pod článkem). Vlci tady nemají přirozené nepřátele, takže jim přímé ohrožení od nějakého predátora nehrozí. Přesto jejich úmrtí není zrovna málo. Umírají třeba kvůli zraněním, která si přivodili při lovu, hynou pod koly aut a někteří jsou protiprávně zabíjeni pytláky.

Spousta mladých vlků taky odešla jinam, mláďata z Lužice byla třeba zjištěna v polských smečkách. Daleko dobrodružnějším výletníkem než výše zmíněný Karl se například ukázal být jeho bratr Alan. V roce 2009 se vydal na putování, během něhož se postupně přiblížil Gdaňsku a později Varšavě, od obou měst se ale vzdálil a pokračoval na severovýchod. Jeho signál se nakonec ztratil až na pomezí Litvy a Běloruska.

Poslední tygr

Po obhlédnutí vlčích stop na písečném přesypu se bioložky i s televizním štábem vydávají prohlédnout další místo – fotopast umístěnou na bříze nedaleko lesní cesty. Ještě před ní však auto zase brzdí. Na cestě totiž leží vlčí trus. I naprostému laikovi je na první pohled jasné, že takhle povedený vzorek by bylo věčná škoda neposlat do laboratoře.

Při sbírání vlčích exkrementů (v okolí se jich najde ještě několik dalších) bioložky trpělivě vysvětlují, že právě stolice jim přináší důležité informace třeba o složení vlčí potravy. V jistém smyslu pro ně může být přínosnější, než přímé setkání s vlky. To je přitom velkou vzácností a pro běžného návštěvníka i obyvatele Lužice je skoro nemožné vlka zahlédnout, i kdyby se opravdu snažil. Největší šance mají lidé ještě tak náhodně z auta. Jinak se jim vlci snaží vyhýbat, když už ale dojde k setkání, neznamená to, že vlk v panice zmizí pryč. Ilka Reinhardtová jednou vlky potkala na lesní cestě. Chvilku stáli, prohlíželi si ji, dokonce je stihla vyfotit. Pak v klidu odběhli pryč.

U fotopasti pak definitivně padá iluze, že „obývák“ vlka Karla a jeho smečky je liduprostým útočištěm. Kromě snímků hrajících si štěňat jsou vidět vesničané na kolech, projíždějící stará škodovka, divoké prase, vesničané na procházce, srnky, nová škodovka, traktůrek atd. „Vlci opravdu mohou být našimi sousedy. Potřebují však toleranci lidí, s kterými žijí,“ komentuje snímky Catriona Blumová.

Ne vždy se vlci podobné toleranci těšili. Právě v Lužici byl v roce 1904 zabit tenkrát poslední německý vlk. „Šlo o slavného Tygra ze Sabrodtu (německy Tiger von Sabrodt – pozn. aut.),“ vypravuje Anna Gauggelová, další z pracovnic kanceláře Lupus. „Lidé mu říkali tygr, protože si mysleli, že šelma, která zabíjela jejich ovce, byl tygr, který utekl ze zoo nebo z cirkusu. Už dlouho tady totiž vlky neměli a nenapadlo je, že by ovce mohl zabíjet právě vlk. Pak ho nedaleko Hoyerswerdy zastřelili a prohlásili za posledního německého vlka. Jiní ale namítali, že to vlastně poslední německý vlk nebyl, protože do Lužice přiběhl z Polska.“

Kdy budou v Čechách?

Televizní štáb už je s natočeným materiálem spokojený a loučí se, rovněž bioložky mají nasbíraného materiálu dost a vracejí se do kanceláře. Při zpáteční cestě přemítám nad tím, jak to že ještě výskyt žádného vlka nebyl potvrzen v severních Čechách. Je jisté, že vlci z Lužice dokážou ujít stovky až tisíce kilometrů a Šluknovsko nebo Liberecko leží jen pár desítek kilometrů od jejich teritorií. Za německými hranicemi v Polsku, odkud vlci do Lužice přisli, se počet smeček rovněž rozrůstá. Další smečky jsou zdokumentovány na sever a severozápad od Lužice.

Lužice přitom nemá nic společného s horskou divočinou, kterou si většina z nás představuje jako pravou domovinu vlků. Naprostá většina oblasti taky není nijak chráněná, pouze malá část je biosférickou rezervací, ta ovšem nebyla vyhlášena kvůli vlkům a vlci se v ní objevili později než na jiných místech v okolí. Stopy šelem jsou v Lužici běžně přímo pod sloupy pro dráty vysokého napětí, v těsném sousedství větrných a hnědouhelných elektrárenských kolosů.

Je ale pravda, že v Lužici jsou relativně rozsáhlé prostory, kde se pohybuje lidí poměrně málo. „Vlci tady žijí ovšem i v normální zemědělské krajině, jedna smečka dokonce v místech, kam lidé chodí běžně venčit psi. A v Itálii vlci žijí i v polích s kukuřicí,“ upozorňuje Catriona Blumová, podle níž se v Německu bude v budoucnu vyskytovat mnohem víc vlků než dnes.

Je tedy zřejmě jen otázkou času, kdy se vlci objeví i v severních Čechách. Možná se jim zalíbí opuštěná krajina bývalých dolů nebo třeba bývalý vojenský prostor v okolí Ralska. Ostatně v Krkonošském národním parku se právě řeší jeden případ náhrady škody za stržené hospodářské zvíře, které podle některých biologů možná zabil vlk. Ze stop na nalezených stržených zvířatech se to ovšem jednoznačně potvrdit nedá, takže přesvědčivý důkaz zatím stále chybí.

---

reklama

---