Hana Böhme: Afričtí pašeráci mají z českých psů strach
Mám dojem, že středobodem všech chovatelů psů je právě jen ten jejich pes. A pytláci v Africe že jsou zcela mimo jejich obzor.
To se asi nedá úplně takhle říct. Každý má své sny, a spousta chovatelů nebo cvičitelů psů má třeba sen stát se mistrem světa ve sportovní kynologii. Někoho zase baví, že záchranářští psi pomáhají lidem v ohrožení života. A mě baví to, že když vycvičím psa, pomůžu africké přírodě.
A proč to u vás není taky ta sportovní kynologie?
Já jsem vždycky měla ráda zvířata. A hlavně divoká, exotická zvířata. Takže když se objevila tahle nabídka práce od organizace Save Elephants, tak to do sebe krásně zapadlo. Ozvala jsme se na jejich nabídku, sešli jsme se s Arthurem Sniegonem. Nejdřív mi ukázal tu katastrofu, jak to tam vypadá. Možná proto, aby mě odradil. Jenže to byla Afrika, byla tam divoká zvířata a byli tam belgičtí ovčáci. A to je kombinace, která mě opravdu nemohla odradit. A pořád mě to baví, protože vidím, že za tím něco je. Můžu totiž s pomocí psů, které ráda cvičím, zachraňovat divoká zvířata, která mám ráda.
Jak se na vás dívají ostatní chovatelé a cvičitelé psů?
Jak kteří. Jsou takoví, kteří spíš dělají problémy. Protože si myslí, že si jezdím do Konga užívat. Že tam sedím v tropickém baru a popíjím drinky. Oni vlastně vůbec netuší v čem já tam žiju: bez vody, bez elektřiny, prostě tak, jak jsem nikdy žít nechtěla a asi by nechtěli ani oni. Ale možná je to u nich spíš závist, protože já dělám něco, co mě opravdu baví. A jasně, jsou tu i lidé, kteří tyhle mé „výlety“ berou rozumně, a takoví, kteří jsou vyloženě nadšení.
Dobře, a co potom lidé v Kongu? Jak smýšlí o cvičených psech z České Lípy?
Krásně. Já jsem nepoznala tak skvělé lidi. Minimálně ti, kteří nám skutečně chtějí pomáhat. Jsou milí, nejsou zákeřní. Jistě, taky mají svoje mouchy, ale to je všude. Troufnu se tedy říct, že na nás koukají hodně hezky. A hlavně, když jsem jim přivezla svoji fenku Camu, která byla předurčená na pachovky, tak z ní byli všichni úplně unesení.
Takže celníci nebo zaměstnanci letištní ostrahy v Kongu brali tenhle „psí experiment“ normálně?
Pokud se jim něco nezdálo, tak nic neříkali. Ale jsem přesvědčená o tom, že postupně – vlastně velmi rychle – se jejich pohled změnil. Ze skeptického na hodně pozitivní. V podstatě teď už řešíme přímo se šéfem celníků, že by chtěli aspoň jednoho psa přímo na letiště, aby tam zůstal na stálo.
Výběr služebních plemen je poměrně fádní. Myslíte si, že by práci při kontrolách na letišti dokázalo zastat i jiné psí plemeno?
Já mám australského ovčáka, který dělá CITES. Espero. Říkám o něm, že je to reklamní pes pro ČR. Ale práce je s ním těžší. Jinak myslím, že na detekci a pachovky jsou asi nejlepší lovecká plemena. Jenomže ta zase nebudí takový respekt jako ten ovčák. Třeba špringeršpaněl nebo labradoři by byli super. Podstatné ale je, že když přijdete k té hádce a křiku při zastavení autobusu, může to být i nebezpečné. Pro vás i pro psa. Jak ale jdete s ovčákem, tak jdou lidi radši dál od autobusu, než by se s vámi dohadovali. A to je dobré.
Kolik let dokáže cvičený pes tuhle práci v afrických podmínkách dělat, než u něj klesne kondice?
Když mají kvalitní žrádlo, jsou pořád v kondici. Já si myslím, že tak do deseti let by to dát mohli, ale to je asi maximum.
Jak často chodíte na cvičák, abyste měla výsledky?
Každý den. Spočítat na hodiny to nejde, protože to je vlastně opravdu pořád. Ale psi ten čas potřebují. Záleží přitom na tom konkrétním psovi. Třeba Cama, ta byla rychlá. Původně byla připravovaná pro sportovní kynologii. Jenže ta ji až tak nebavila. Ale pak přišly pachovky. A při nich se začalo ukazovat, že je opravdu talent. Přitom nehledala krmení, radši měla balonky, které dokázala hledat celé hodiny. Ona byla taková hodně hravá. Takže u ní ta celá příprava trvala asi tři nebo čtyři měsíce.
To je opravdu dost krátká doba…
Bylo totiž zapotřebí, aby nějaký pes odletěl do Konga co nejdříve. A Cama byla v té době prostě to nejlepší, co jsme tu měli. Nejela tam úplně vycvičená – uměla vyčenichávat vlastně jen luskouní šupiny a slonovinu. A spousta věcí se s ní ještě dodělávala v Kongu. U jiných psů to je tak ¾ roku každodenní práce.
Hlavně musí umět nejenom dobře čuchat, ale i kousat. Musí být připraveni i na to, že musí bránit. To není jako u nás. V Kongu se klidně může střílet. A pes to musí ustát. Také se tam hodně jezdí autem, autobusem. A ty kontroly? Jsou to davy lidí, kouřící výfuky, hlučné motory. Spousta nespokojených lidí, co nadávají, křičí, ječí. Je kolem toho spousta vypjatých situací. A s těmi psy to nesmí hnout. Proto tam posíláme ty nejlepší, co máme.
Četl jsem, že dobře cvičený pes si dokáže zafixovat až 19 různých pachů a ty cíleně vyhledávat. Je to pravda?
Myslím, že to bude daleko víc. Ale nedá se to asi úplně přesně říct. Jednou jsem se bavila s nějakým specialistou na pachovky, který tvrdil, že to jde do stovek. Tedy stovek zvířecích pachů. Takže můžete psa naučit na rozpoznávání CITESových zvířat, nebo třeba na drogy. Ale na výbušniny už musí být samostatný pes. Pokud jde o ty zvířecí pachy, Cama jich uměla asi pět nebo šest, protože letěla do míst, kde to bylo o gorilách, luskounech a slonech. Ale ne už třeba nosorožce, ty jsme ji neučili.
Jak prosím smrdí luskouní šupina?
Ta? Vůbec. To není cítit. Já ji teda prostě necítím. V tom se prostě před těmi psy skláním, protože oni si to dají do své čichové paměti a udrží to tam. Navíc u nás je trénuji na jednu jedinou šupinku, a v Kongu se nevozí nic menšího, než celý balík. Takže po výcviku u nás je to pro ně vlastně jednodušší.
Ke cvičení potřebujete materiál. Kůže, drápy, kosti, slonovinu. Odkud je berete?
ZOO Liberec nám zapůjčuje vzorky. Podepsala jsem celý štos papírů a když budu vracet slonovinu, tak se to bude všechno převažovat, jestli jsem si náhodou něco nenechala. Zrovna tu slonovinu nikam neberu, mám ji někde ukrytou a strašně se o ni bojím. Člověk nikdy neví. Luskouní šupiny sebou vozím, ale mám jich málo. Taky o ně nechci přijít, špatně by se sháněly.
Co začne cvičený pes dělat, když něco najde?
Obvykle hrabou nebo zalehnou, jindy vyštěkávají. To podle toho, jak jsou naučení. Ale už se třeba podařilo, že v Kongu zadrželi i kontraband, na který nebyli cvičení. Což je zvláštní. V jednom zavazadle našli 15 kg marihuany. V Kongu je to stejně trestné, jako u nás. Ale psi se chovali jinak než obvykle. Prostě se do toho chtěli prokousat.
Pozná pes nasazený do akce, že tentokrát je to „na ostro“, že o něco jde… nebo to pořád bere jako hru?
Pes to nepozná. On to má jako hru pořád. Proto se mi ty pachovky tak líbí. Cama, když něco našla, tak měla strašnou radost, že to našla. Protože věděla, že potom přijde ten balonek. Může se stát, že taky nenajde nic, ale měla sama radost už z toho hledání.
Jak dlouhá musí být aklimatizace, aby mohl vámi v Čechách vycvičený pes fungovat v rovníkové Africe?
Třeba Cama, o které pořád mluvím, nepotřebovala vůbec žádnou aklimatizaci. To Rick se Shonem byli trošku špatní z letadla. Chtěli jsme jim dát jeden týden odpočinku, ale Cama se už po třech dnech nudila. Chtěla pracovat, sama se rvala do kšírů. Já bych po příletu nejradši spala, ale nakonec mě psi nenechali.
A je možné, aby se pes pracně vycvičený a draze transportovaný do Afriky s místním prostředím nesžil?
To se stát může. Je hodně důležité, aby tam s ním letěl jeho psovod. Není dobré, aby tam letěl sám. Když totiž letí psovod, je pes v pořádku. Veze si s sebou kus něčeho známého, o co se může opřít. A aklimatizuje se daleko líp. A o něco snazší je i to předání.
Jak probíhá to „předání“ jinému psovodovi?
To je těžké. Přivezete super zvíře, vycvičené, hodné, zvyklé na vás. A pak ho prostě musíte dát dohromady s cizím psovodem. Zvykat si přitom musí hlavně ten psovod. Když by to byl začátečník, asi by to ani nešlo. To se musí umět. Když jsem tam letěla s Camou, tak už jsem věděla, kdo bude její psovod. A toho jsem si vybrala já, protože to měl opravdu v krvi.
Cvičitel a pes mají mezi sebou silné pouto. Jde se s tím předáním vůbec vyrovnat?
Cama nechtěla pracovat s nikým jiným než se mnou. Jenomže já jsem dostala malárii a oni museli odjet do Kintele, na předměstí Brazzaville. A za ten týden se sehráli dohromady. Když pak přijeli, chtěla jsem si ji jenom vyfotit v autobuse, ale ona vyskočila okýnkem autobusu a běžela za mnou. Ona byla opravdu výjimečná, ve všem.
Líbí se Vám rozhovor? Přispějete na další?
Dá se třeba říct, že na klimatizovaném letišti v Praze zvládne policejní pes cirka 150 zavazadel, ale v Kongu je utahaný už po padesáti?
Pracují v trochu jiném tempu, ale je to tak kolem šedesáti zásilek. Jde ale spíš o to, že když jde pes do akce, je nejdřív chvilku zmatený. Zastaví najednou spousta autobusů nebo mikrobusů, vyvalí se ven spousta lidí, a bushmeat smrdí opravdu všude. Naštěstí to naši psi moc neřešili, vlezli do autobusu a jeli sedačku po sedačce.
Takže kontrolujete hlavně autobusy?
To je různé. Když jsme byli v Kintele, tam pořád jezdí hlavně auta. A je jich hodně. Nebo jdeme na letiště, a kontrolujeme bagáž tam. Nebo třeba víme, že má přijet nějaký podezřelý člověk, co už má třeba záznam za pašování.
A to všechno zvládne jeden jediný cvičený pes?
Tam bylo ideální, že byli tři psi. Camě to bylo jedno, ta prohledala tři autobusy a pracovala by dál i v tom vedru. Shon a Rick vydrží tak jeden autobus a pak se musí vyměnit. Camu jsme museli nutit odpočívat. A když jsme byli na letišti, Cama sama hlídala kufry. Pak už bylo vidět, že nemůže, tak jsme ji přivázali. Jenže pak přiletělo další letadlo a ona začala strašně štěkat a rvát vodítko. Tak jsme ji pustili a ona šla sama hledat. Skákala do těch vozíků a celý si to komplet a systematicky prošla sama. Takového psa už mít opravdu nebudu.
Tohle není příjemná otázka. Teď už víte, že se se svými psy, které tam pošlete, opravdu nemusíte shledat. Pořád do toho chcete jít?
Vím to. Už si k nim teď nebuduju takový vztah. Taky jsem řekla, že pokud tam poletí další pes, tak chci, aby byl jenom na letišti, aby už nešel do terénu. Ideální by bylo, kdyby šel přímo k celníkům, jestli budou mít peníze. Teď už jsou poučení všichni. Byla to chyba, Cama umřela tragicky, a navíc při nehodě. Kdyby ji zastřelil pytlák, brala bych to jinak. Ale vím, že tam naši psi žijí v dobrých podmínkách, jsou hlídaní kamerami. A hlavně, já tam teď už jezdím častěji a chci si „své“ psy sama kontrolovat.
Dávají věci do vody, do oleje, aby to zbavili přirozeného zápachu. Snaží se to schovat, kam se dá. Třeba to zakopou pod zem, nebo schovají do klimatizace. Ale tohle moc často neřešíme. Většinou, když jsme někde v terénu, u silnice, tak uděláme pár aut a pak přestanou jezdit. Oni si to pašeráci řeknou mezi sebou.
Máte pocit, že nasazení vycvičených psů v Brazzaville přináší výsledky?
Už to, že než by se pokusili ošálit psa, tak tam radši nejedou, je výsledek. Na poslední akci v Odzale bylo první auto plné bushmeatu, ale pak už nic. Plno lidí bylo zklamaných, že jsme nic dalšího nenašli. Ale já říkám, že to byl úspěch. Dokud totiž něco nacházíme, je to průšvih pro ta ohrožená zvířata. Když nebudou jezdit, je klid. A je pravda, že ti pašeráci se našich psů opravdu bojí.
Kolik by asi tak muselo být v Kongu cvičených psů, aby se opravdu změnila pravidla hry?
To by muselo být skoro na každém místě. A ne jen u silnic a na letištích, ale hlavně třeba ve správních střediscích národních parků. Aby s nimi mohli strážci chodit přímo do terénu. Ale s padesátkou psů by to šlo.
reklama
Dále čtěte |
V Ghaně zažehla zlatá horečka ekologickou katastrofu
AFP: Kvůli stoupající hladině moří hrozí zánik pobřežního města v Senegalu
Zimbabwe odškodní bělošské farmáře za půdu zabavenou v roce 2000
Radomír Dohnal: Existuje propojení mezinárodního boje proti klimatu s mezinárodním terorismem?
Hřbitovy jsou cenná útočiště živé přírody ve městech, objasňuje studie
Blboun nejapný si zaslouží rehabilitaci. Vyhynulý dronte byl docela svižný pták