Jiří Sádlo: Nedémonizujme současnost
Jiří Sádlo: Začnu takhle: klíč je v historickém přístupu ke krajině. Jsme příliš vychovaní v tom, že krajina, vlastně ne krajina – Čechy!, je to, o čem psali klasici. To skončilo kolem poloviny minulého století a od té doby to začíná být špatné. Na takovém přístupu něco je, ale mně se jako daleko nosnější zdá rehabilitovat současné změny, a ne je apriori démonizovat. Samozřejmě i v rámci dneška musíme rozlišovat, co je dobré a co je ničení krajiny.
EkoList: K současným změnám patří dálnice, supermarkety nebo podnikatelské baroko. Může někdy dojít k jejich rehabilitaci?
Asi může. Třeba na podnikatelském baroku není nejdůležitější, jak vypadá. To může být jednou hodnoceno jako zajímavá bizarnost – asi jako dneska koukáme na secesi. Zásadní průšvih je s využitím místa. Je to procovské, jde o naivní přenesení amerického vzoru z širokých prérií do krajiny, kde každá píď něco stojí.
A co dálnice? U některých se prý objevují zajímavá přírodní stanoviště. Máme se s nimi smířit a všímat si těch dobrých věcí?
Víte, že nevím? Přitom se mě to týká, u nás v Satalicích budeme mít dálnici hned za vsí. Dokonce hrozilo, že Satalice budou uzavřené mezi třemi dálnicemi – ale na to nemusím být krajinář nebo technik, abych viděl, že je to nesmysl. Teď tam tedy nějaká dálnice holt bude, to už máme takové století, že se dálnice dělají.
Nejzajímavější je místo na dálnici D11 u Mochova. Jednomu kaktusáři z Čelákovic přerostly na skalce opuncie, tak si je tam dal na nekolonizovaný svah u dálnice. Když přijel za rok, zjistil, že mu tam přibyly čtyři jiné druhy – ono to začalo fungovat jako bleší trh. A teď všude sami říkáme: nezavlékejte nové druhy do krajiny! No jo, ale opuncie? Vždyť je to sranda. Tohle je zase stanoviště, které se úplně vymyká. Je to kultura? Je to příroda? Je to bizarnost. Dobře, nepatří to do krajiny, škrtneme to. Jenomže když takhle budeme chodit, škrtat bizarnosti a hledat jen tu pravou harmonickou krajinu, tak nakonec zjistíme, že je velmi chudá.
Jeden z ochranářských přístupů říká, že bychom místa měli nechat úplně svému vlastnímu vývoji ...
To je nesmysl, to je právě onen ahistorický přístup. Už 7500 let tady rajtujeme a ničíme přírodu, zřizujeme louky a kulturní lesy, které dnes chráníme jako přírodu.
 |
|
| Jiří Sádlo. | |
| Foto: Jan Stejskal/EkoList |
To má a sám bych to velmi rád viděl, ale nelze to legitimovat tím, že tam vykouzlíme původní přírodu. Žádná původní příroda není. Rád bych to viděl čistě kvůli tomu, abychom za dvě stě let věděli, jak to vypadá, když přírodu necháme být. Pořád to ale bude alegorie původnosti.
Mnozí ochranáři ale svou činnost zdůvodňují právě tím, že chrání proces, nikoliv nějakou původnost.
No kéž by! Ono se to v posledních letech rychle mění, už se ví, že se to o původnosti takhle nemá říkat – jenže pozor, když pak dojde na praxi, stejně spousta lidí uteče k tradičním schématům a je zle. To je, jako když slušný a opatrný občan už nikdy nic rasistického neřekne, jen tak pořád jedná.
Co když se člověk dostane do situace, jaká je třeba v Milovicích. V opuštěném prostoru po sovětské armádě je divočina. Zároveň ale existují záměry postavit tam průmyslový park a letiště. Jak se k tomu postavit, když člověk takhle brání divočinu?
Tam se nebrání divočina, ale speciální případ kulturní krajiny. Když to necháme jako divočinu, vyroste tam les, který nebude mít žádné velké ochranářské kvality. Ano, vybudujme tam průmysl, ale nechme mezi tím louky a obnovované zarůstající plochy – to není kombinace, která by se nutně vylučovala, a průmyslové aktivity nejsou všechny šmahem škodlivé.
Zdůvodnit si, proč něco chceme chránit nebo proč to zakázat, to není maličkost, kterou lze jen tak střelit od boku. Já bych také uměl jít za sousedem, říct mu, že je estetickou skvrnou na krajině a že znečišťuje prostředí, kvůli tomu ho zabít a vykázat to jako ekologickou aktivitu – produkoval kysličník uhličitý a kyselinu máselnou. Takhle to prostě není.
Vy sám ale obhajujete divočinu v opuštěných prostorech jako něco, co si žije vlastním životem a my to nedokážeme kontrolovat.
Divočina jsou dvě věci. Jednak to, že na to nikdo nesahá, a jednak to, že je to divoké, neřízené, a tím spontánní. V jednom smyslu je divočina beskydský prales nebo ještě spíš vrchol Studniční hory. V druhém smyslu je to křoví u trati, které je ostatně divoké i tím, že na vás odtamtud může vyletět exhibicionista a ukázat vám něco, o co rozhodně nestojíte.
Existuje nějaký kompromis mezi „vpouštěním“ a „nevpouštěním“ lidí do chráněných oblastí? Je lepší udržovat režim všude stejný, nebo vybrat pár území a tam vstup silně omezovat?
Nevěřím na paušální hlediska. Od tohoto okamžiku budou všechna rašeliniště na okrese Český Krumlov bezzásahová, zatímco na Prachaticku budou všechna přístupná. Takhle to nejde.
Dokonce existoval pokus, při kterém se snažili zjistit, jakpak to udělat, jaký management zavést, aby louka obsahovala všechny druhy, které obsahovat má. Tak ji kosili. To ví každý. Ale pak zjistili, že je lepší jeden rok kosit trochu víc a druhý trochu míň. Ale nejen to, také zjistili, že je dobré, když se louka rozdělí na plochy a každá bude mít trochu jiný rytmus kosení. Přesto ještě zbývaly nějaké druhy, kterým to nevyhovovalo. Tak zjistili, že je potřeba, aby se přes ni občas přehnala nějaká opravdu divná disturbance, třeba projel traktor nebo přešlo stádo skotu. Pořád to ale nebylo ono. Nakonec zjistili, že limitou je zavedení takového typu náhody, který by odpovídal ideální náhodě. Ideální náhoda se samozřejmě velmi těžko diriguje. Jak má potom vypadat management chráněného území? A jak k tomu psát příručky? Je ale pravda, že čím víc se tomu člověk přiblíží, tím je to lepší.
Co management rekultivací na Mostecku, kde vzniká umělá krajina s terénem podle projektu, překrytím hlušiny ornicí a výsevem nebo výsadbou vegetace?
To je samozřejmě ohavnost. Ale ony jsou, zdá se, ohavnost i tzv. ekologické revitalizace potoků. Vezme se čtyřicet tun žuly, někam se to nasype a udělá se umělý ostrov. Ono to někdy tak úplně špatné není, ale žere to strašně peněz. Příroda by to zvládla pomaleji, ale líp.
Říkáte, že pro zničení paměti krajiny jsou revitalizace ještě horší než meliorace. To by asi chtělo vysvětlit.
Meliorace trvala jeden den. Když to řeknu hnusně, tak ráno tam někdo přišel, srovnal potok do roviny, posypal to celé herbicidem a odešel. Kdežto revitalizace, to je úplný proces, který se musí zevrubně dělat a celé místo převrátit. Je to hodně drsná metafora, ale když vám zabiju ženskou, tak jste akorát vdovec. Ale když vám udělám vedle toho umělou novou a přinutím vás, abyste si toho nevšiml, tak to už je síla.
 |
||
| Na kraji povrchového dolu u Horního Jiřetína, Mostecko. | ||
| Foto: Jan Stejskal/EkoList |
To není pravda. To není chyba ve zlém srdci, ale chyba v odbornosti. Plevel může být nebezpečný v haldách a výsypkách s velkým podílem ornice. Na nich skutečně bývají všudypřítomné plevele, moderní pánové krajiny, kteří mají tendenci to tady urvat. A takhle to právě dopadne, když se halda rekultivuje navážením ornice. Pak se to sice oseje travním semínkem, ale potom se to musí neustále kosit, aby to bylo jak anglický trávník. No budiž. Tohle ale přece nemůžeme dělat na milionu kilometrů čtverečních – to se dá dělat tam, kde chceme mít park, čili někde těsně za barákem. Jinde se to ale jen zaveze a oseje, pak se to nechá být, a kvůli tomu vyrostou právě ty plevele, které nechceme. Kdežto na surovém materiálu jsou většinou plevele vzácné nebo plevele neškodné anebo obojí. Na takových místech po deseti letech vznikne sám vysokostébelný trávník, který už v zásadě moc plevelů nemá. A další věc: čemu by proboha měly plevely škodit? Polím, která jsou přeherbicidovaná a která mají bez ohledu na herbicidy své vlastní plevele? U těch je to úplně jedno. Tam se točí zásoba plevelů, která už je v půdě. Nějaká infiltrace z vnějšku vůbec nehraje roli.
Jak se u nás vlastně kytky mají? Vymírají, nebo se jim naopak daří?
Za posledních pár desítek let jsme se obohatili o desítky procent druhů. Neochudili jsme se ale skoro o žádný, protože jakmile začne něco vymírat, tak to ochranáři zaplať pánbůh zachrání. Potud je zdánlivě všechno v pořádku. V pořádku to samozřejmě není, protože to je špatně postavená otázka. To bychom také mohli říkat: je to dobré, semínka máme v genetické bance, tekutým dusíkem podchycená. Takhle to nejde. Jde o to, jak moc si budeme vážit druhů, které s námi žijí 7500 anebo i 11 000 let. Řekl bych, že si jich vážit musíme. V tomhle je ochranářské staromilství velice legitimní.
Někde píšete, že se dostáváme do fáze, kdy bude krajina vypadat fádně. Že budou malé opečovávané bizarnosti a kolem nepříliš bohatý zbytek.
To je velmi pravděpodobné. Představte si, že bude ještě jedna dvě povodně a po nich už nikdo nezůstane v nivách řek. Uzákoní se, že v nivách už bydlet nebudeme. Jakmile budou nivy tabu, vznikne v nich všude lužní les. A kam půjdou lidé z niv? Zemědělství upadá, orná půda se uvolňuje, a tak vznikne obrovské suburbium mezi Plzní a Brnem. Udělá se z toho národní akce, ta přivábí zahraniční kapitál, tím se to ještě mírně odnárodní a víc globalizuje a nakonec tady budeme mít rozlehlé suburbium a mezi tím pralesní nivy s křídlatkou a bolševníkem. Jen tak si hraju , ale takhle by to mohlo klidně vypadat.
Jaká místa máte (třeba v republice) rád?
Nemám moc rád homogenní část Čech a Moravy na starých horninách přibližně mezi Benešovem a Znojmem. Velmi si jí vážím, a když si čtu Reynka, tak chápu, jak se tam někomu může líbit. Jsem však spíš z rodu německých romantiků, kteří potřebují dramatické střety. Ale kdybych byl z Jindřichova Hradce, budu na to koukat jinak.
Mám velké porozumění, nebo řekněme velký imprinting na to, co vypadá jako příroda, ale ukáže se, že to není příroda, co nevypadá jako příroda, ale ukáže se, že to příroda je. Zajímá mě to prohazování.
A ještě z jiné strany. Když jsem napsal článek o Satalicích, někdo mi pak říkal, že si to místo vychutnávám, protože tam bydlím a mám ho rád. A zdalipak bych dokázal něco napsat o nějakém jiném šeredném místě, třeba o Mostecku? Vtip je právě v tom, že bych to dokázal, protože se to snažím v sobě kultivovat. Najít si klíč k místu. Ale fakt je, že některá místa se člověku přejedí. Tak teď nemám zvlášť rád Křivoklátsko, protože jsem odtamtud po prababičce a protože se to zničilo nálepkou „kraje Oty Pavla“. Tím je příliš jednoznačné, co si o Křivoklátsku má člověk myslet. Navíc jsme tam teď ještě patnáct let bádali v rámci ústavu. Ne že bych měl Křivoklátsko vyloženě nerad, ale ten vztah je vyprázdněný. Chce to počkat a ono se tam objeví něco nového.
Strašně se mi líbilo, jak si v Anglii už v 50. nebo 60. letech řekli: ano, chraňme přírodu. Jenomže jezdit na bílé útesy doverské a tam pečovat o jediné bučiny, které jsou v Anglii, by uměl každý trouba. Koukejte si, mizerové, najít to nejhezčí ve svém okolí. Jste z průmyslové oblasti? Tak to bude zarostlé smetiště, protože to je to nejlepší, co tam máte. Samozřejmě je dobré pečovat o špičky, jako je Pálava nebo Krkonoše, ale nemůžeme říkat: vždyť jsme u Prahy, tady žádná ekologie není, tady nic chránit nebudeme. Není to tak, všude je něco zajímavého.
Přestože se vůči ochráncům přírody často ohrazujete, jako ochranář-staromilec působíte.
Ale to asi jsem. Také co být jiného. Jaká by byla alternativa? To bych musel být člověk, který miluje pokrok – a to je divné, nemám k tomu důvod. Nebo člověk, který na všechno peče. Víc možností v podstatě není.
Tento článek je převzat z tištěného EkoListu leden 2005.
reklama
