Můžete buď udělat dobrou fotku, nebo dát dobrou ránu, říká fotograf a myslivec Robert Hlavica
Dnes používáte úctyhodný arzenál pokročilé fototechniky. Vzpomenete si ale ještě na svůj první fotoaparát?
Úplně první? Tak to byla plastová Corina, dostal jsem ji k vánocům. A ještě před tím jsem pod dohledem fotil s otcem na Praktiku. Pak přišla fotopuška Zenit a po ní můj první kinofilmový Nikon. Ten se stal značkou, které jsem zůstal věrný dodnes.
A když zapátráte v paměti, pamatujete si, co jste zachytil na své první fotografii?
Pamatuju. Bylo mi dvanáct let a vyfotil jsem srny. Bylo jich na poli celé stádo.
To jste do světa přírodní fotografie vstoupil poměrně záhy…
To nebylo žádné pokročilé umění. Neměl jsem k dispozici žádné teleobjektivy. A ty fotky? To byly vlastně jen takové malé rámečky. Plížil jsem se po poli, abych se k těm srnám dostal co nejblíže, a když jsem pak tu fotku vyvolal, bylo na ní stejně jen tmavé pole a takové malé tečky. To jsou ty srny. Když je budete hledat, tak je tam uvidíte. Dneska, v éře digitálů, už něco takového nehrozí…
Robert Hlavica (*1973)
Říká o sobě, že les a zvířata má v genech. Jeho vztah k přírodě ovlivnila i rodina plná lesníků a myslivců. Otec mu byl prvním průvodcem na vycházkách za zvěří a večer s ním vyvolával jeho první černobílé fotografie. Robert Hlavica má blízko k přírodě i svou profesí. Je absolventem lesnické školy a pracuje ve firmě se zaměřením na lesnickou činnost a dřevoobchod. Původní profese i záliba, myslivost a lov zvěře, časem ustoupila a převážilo fotografování přírody. Zaměřuje se především na divokou zvěř žijící v našich lesích, nicméně každý rok cestuje za zvířaty i do zahraničí. S Nikonem na zádech fotografoval medvědy na Aljašce, vlky v Norsku nebo levharty v Africe. Velmi si oblíbil lokality na Slovensku, jehož rozmanitou přírodu považuje za přírodní klenot starého kontinentu, učarovala mu hlavně rozlehlá oblast Poľany. Fotografie Roberta Hlavici můžete najít v knihách a časopisech s loveckou tematikou, vydává také autorské kalendáře a pořádá výstavy. Jeho fotografie jsou součástí výstavní kolekce Czech Press Photo.Jste fotograf divoké přírody a současně jste vášnivý myslivec. Jde to vůbec dohromady?
To víte, že se to v člověku pere! To není jen tak, protože nemůžete být v jeden moment současně myslivec i fotograf. Vždycky si musíte vybrat. Buď jdete fotit, nebo lovit. Ale nic mezi tím.
Protože máte možnost udělat buď dobrý snímek, nebo být úspěšným lovcem?
Tak. Jen málokdy se stane, že mám na rameni pušku a na krku pověšený foťák. To tak ještě někdy při naháňkách. Ale když mám flintu, tak prostě lovím, a když mám foťák, tak fotím. Ono se dokonce pere i jen to, když člověk fotí, nebo filmuje.
To taky nejde k sobě?
Fotografie je o statickém snímku. Abyste tomu rozuměl: Máte třeba nějaké zvíře zalezlé v křoví. Vyfotit ho? Fotka z toho asi nebude moc dobrá, to by muselo být něco hodně výjimečného. Ale když se v tom křoví bude zvíře pohybovat a bude to mít přirozený děj, tak pro film je to výborné. Když člověk vyčkává na fotku nějakého plachého zvířete, tak nemůžete moc plýtvat časem. To není jako v Africe na safari, kde jsou zvířata na turisty zvyklá a cvakáte spouští pořád. Tady uděláte dvě fotky a nazdar. A to samé je s filmem. Když začnete točit s objektivem, technikou, tak vás uvidí a je pryč. Takže nejen že nejde lovit a fotit současně. Ono dokonce nejde ani filmovat a fotit, musíte si předem vybrat.
A vy sám se cítíte být víc fotografem, nebo lovcem?
Tak fotografie mě proslavila asi víc než myslivost. Vždycky jsem chtěl fotit. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale určitě se tedy cítím být víc fotografem. Ale lovit? To já si zalovím rád.
Dobře. Řekněme, že bych se chtěl pokusit vyfotit jelena. Jak na to?
Tak to budete potřebovat v první řadě jelena. Chce to tedy znát lokalitu, kde jsou. V Beskydech to bude třeba v Karlovicích, nebo dál v Oderských vrších. To je tady v republice vůbec nejlepší revír. Jen je to složitější s povolením vstupu. Musíte správně vystihnout vrchol říje, i když celá trvá asi měsíc. Ale jen při jejím vrcholu chodí a troubí jeleni přes den. Jinak to dělají jen za šera, a to vám na fotku moc nepomůže. A když se tohle všechno sejde, pak potřebujete znát to zvíře, rozumět mu.
A dál?
Fotografie je o okamžiku. Musíte tedy znát, jak se ve které situaci jelen zachová, a vystihnout tu pravou chvíli. Jen vědět, co udělá, nestačí. Musíte znát anatomii jeho pohybu. S tím souvisí i takové ty základní znalosti z myslivosti. Třeba jak se chová, když je horko, když prší nebo je větrno. Lovci to mají pochopitelně jednodušší, protože jeleny loví na větší vzdálenosti a často používají vysoké posedy. Jenže já při focení tu zvěř musím dostat tak na padesát, maximálně osmdesát metrů a důležitý je pohled “z očí do očí”, takže nemůžu fotit z posedů. A ve finále musíte koukat i okolo. On totiž nestačí jen hezký jelen, ale potřebujete i pěkné prostředí okolo, aby ta fotka byla zajímavá.
Má focení jelena ještě nějaká specifika?
Důležitý je směr větru, jeleni jsou na to strašně hákliví. Foukat musí proti vám. Často se stává, že zůstanu na vyhlídnutém místě v lese třeba přes noc a v jednu v noci se změní směr větru, ráno vykouknu a už vím, že je to pasé. V noci se často mění vítr. Je prostě potřeba být na správném místě ve správnou dobu.
Jeleni jsou tedy dost opatrní. Je některé zvíře k focení ještě náročnější?
Určitě vlci. To jsou velice inteligentní zvířata. Ale ty v Čechách moc nepotkáte, na Slovensku jen se štěstím. Nedají se pořádně nalákat. Ale zkuste vyrazit na Čierný Balog nebo do Polany, tam by se to mohlo podařit. Já mám štěstí, že tam mám kamarády, kteří ví a poradí. Protože do těch revírů se taky nedá vstoupit jen tak. Hlavně v čase lovecké sezóny, kdy jsou v revíru poplatkoví lovci, tam zrovna o nějakého fotografa zájem nikdo nemá. A v jednom revíru s lovcem se špatně fotí, protože každý chceme něco jiného.
Když už to tak srovnáváme, je některé zvíře pro fotografa vyloženě snadným cílem?
Úplně se to nedá takhle říct. Obecně v období páření nebo nouze v zimě je zvěř míň opatrná Ale třeba srnčí zvěř se fotí líp, když tedy není období lovu. To je hodně opatrná, ale od poloviny ledna do dubna je už v klidu. Protože se o ni myslivci spíš starají a nic ji neruší. Na jaře se taky víc přikrmuje, aby srnčí zvládla po zimě přechod na zelenou pastvu a přežila to bez průjmů.
Jste schopný střelit srnce, kterého jste si předtím párkrát vyfotil?
Tak srnce pojmenované nemám a od sebe je nerozeznám. Srovnatelně velký vztah, jako třeba k medvědům, k nim nemám. Srnce-škůdníka si proto klidně ráno vyfotím a večer na něj vyrazím s flintou. Ale víte, zrovna třeba u těch slovenských medvědů, které znám a chodím fotit, bych to nedokázal. Tam by se to ve mně pralo moc.
A jsme zase u těch priorit a vnitřního souboje mezi myslivcem a fotografem…
Ono je podstatné, že když něco nafotím, tak to můžu dál sledovat. To po výstřelu není. A dívat se, jak to pokračuje, je strašně zajímavé. Ale nemyslete si, že bych tohle zažíval jenom já. Tímhle si určitě projde většina myslivců.
Že se z nich stanou „pozorovatelé“?
Rozhodně. Spousta myslivců se dostane do fáze, že taková ta prvotní lovecká euforie poleví a začnou se víc dívat. A tam se vyvíjí ten vztah ke zvěři. Není to tak, že by se sto tisíc myslivců vydalo do lesa a něco zabilo. Není to jen o mase. Ostatně, kdyby jim šlo jen o maso, tak by zvířata nikdy nepřikrmovali. Krmení a výstavba krmelců a zařízení je finančně dost nákladné. Oni mají prostě radost, že jim tam zvěř chodí a že ji v revíru mají. A když pak na fotopastech vidí bachyni s deseti selaty, počítají je a dělá jim to radost. Pozorují, a tím se získává ten vztah ke zvěři. Podobné je to i u fotografů. V určitý moment vám přestane záležet na snímku, a chcete vidět, co se bude dít dál. Chcete to pozorovat.
Coby fotograf přírody a myslivec v jednom jste poměrně „unikátní druh“. Jak se vlastně jiní přírodní fotografové dívají na myslivce?
Nechci úplně generalizovat, ale fotografové jsou hodně zaměření proti myslivcům. Že jsou to zabijáci zvěře a podobně. A to je trochu škoda, protože většinou ti lidi – fotografové – pořádně neví, o čem mluví. Kritizují něco, s čím se ještě nikdy pořádně nesetkali. A to je pak vždycky problém. Na druhé straně se to nedá zobecňovat. Nebýt myslivců, tak fotografové nemají co fotit. Tradice české myslivosti je unikátní v celém světě a to úctou ke zvěři, péči o ní a mysliveckých zvyků. Myslivců jsou v republice desetitisíce. I mezi nimi se najde zkažené ovoce. Stejně jako u „přírodních“ fotografů, kteří klidně kvůli dobré fotce udělají cokoliv. Třeba donutí ptáky opustit hnízdo. Paradoxně jde oběma skupinám, fotografům i myslivcům, o stejnou věc - o zvěř a přírodu.
Při cestách za fotografiemi divokých zvířat jste obrazil kus světa, nevynechal jste například ani Aljašku nebo Afriku. Chovají se tam lidé ke zvířatům v divočině jinak, než u nás?
Určitě, ale to je dáno taky tou rozlohou území. Tam jsou úplně jiné vzdálenosti a jen okrajově se tam se prolíná civilizace s faunou. Tady? Jedna vesnice končí a druhá začíná.
A která oblast vám učarovala?
Budete možná překvapení, ale Slovensko. To jinde není, aby na takovém malém kousku země byla tak pestrá příroda. Jsou tam jeleni, vlci, medvědi, orli, potkáte i kočku divokou nebo rysa. Když jedete do Finska, abyste vyfotil losa, musíte ho hledat vrtulníkem. Na středním Slovensku je všechno jako na dlani.
Zrovna to je ale oblast, kde se dá hovořit o konfliktech mezi divočinou a třeba zemědělci, ne?
U nás to tak asi nevidíme, ale na Slovensku se vlci lovili vždycky a lovit budou. A přitom tam pořád jsou. U nás moc ne, a to je to chráněný druh. My si to neumíme úplně představit, jaké to je, když tam má bača 500 ovcí a o dvacet kvůli vlkům přijde. Je to jeho živobytí. A když půjde dělat něco jiného? Ty krásné poloniny, které tolik obdivujeme, začnou bez ovcí zarůstat. Je to vždycky něco za něco. U nás bylo nejvíc zajíců, bažantů a koroptví, prase divoké to byla ohromná zvláštnost. Teď nevíme, co s nimi, protože kvůli dáváme do paliv biosložky, které se vyrábějí z kukuřice. A po celé republice jsou jí obrovské lány, které pro divočáky znamenají prostřený stůl. A mimo kukuřice sežerou taky srnčata, zajíce a vajíčka bažantů. Vždycky nějaká zvěř nahradí druhou. Divočáci teď prakticky zlikvidovali všechnu drobnou a pernatou zvěř a potlačují i zvěř srnčí. A na rapidním úbytku populace tetřívka je vidět, jak plná ochrana jednoho druhu vlastně vytlačí druh jiný. O tomto se debaty nevedou, raději se tlachá o tom, jestli můžu s loveckým psem jít norovat, nebo ne.
Dokážete si představit, že by u nás také žili vlci a medvědi, v takových počtech jako na Slovensku?
Nevím, na kolik je to schůdné. V Čechách by mi medvědi nevadili, ale tady je hustota osídlení tak obrovská a přitom je tu moc málo přirozeného prostředí, že by to asi nefungovalo.
Líbí se Vám rozhovor? Přispějete na další?
reklama
Čerstvě vylíhlí kohoutci už nemusí končit v rychloběžném mlýnku. Pohlaví kuřete lze poznat před vylíhnutím
Neolitická kultura na Ukrajině byla po staletí soběstačnou komunitou. Klíčem k její udržitelnosti byl hnůj
Z jaderného bunkru v Polsku byl do světa vypuštěn milion kanibalských mravenců
