Prožíváme motýlí holocaust. Nadějí jsou průseky pod vysokým napětím, říká entomolog Spitzer

Z české krajiny postupně ubývají místa, kde se daří motýlům. Zemědělci kosí louky, silničáři vysekávají "pangejty" a chalupáři sekají zahrady na milimetrové pažity. O tom, jak se u nás daří motýlům a o poslední naději motýlů v podobě průseků pod elektrickým vedením jsme si povídali s entomologem Lukášem Spitzerem.

Proč jsou motýli považováni za dobrý bioindikátor?

Protože motýli mají několik obrovských výhod. Jsou pěkní, lidem se líbí, poznají je a všem na nich tak nějak záleží. Lidé samozřejmě dobře odlišují denní motýly, kterým fandí, třeba od „nočních“, tedy můr. Těm moc nefandí. Zaplétají se do vlasů, jsou většinou unyle šedohnědé a s celkovou oblibou veřejnosti jsou na tom asi jako myši. I proto většina motýlářské vědy logicky stojí na studiu denních motýlů.

Chcete tedy říct, že hlavním přínosem denních motýlů pro vědu jsou jejich estetické kvality?

Kvůli těm „estetickým kvalitám“ byla motýlům ve vědě věnována v zásadě vždy obrovská energie výzkumníků, srovnatelná se všemi ostatními skupinami hmyzu dohromady. Podobnou popularitou se mohou pochlubit snad už jen brouci. Výsledkem je, že se toho tedy o motýlech strašně moc ví. Ví se, co je ničí, ví se, co jim pomáhá. A vposledku mají ještě jednu výhodu.

Jsem napjatý. Jakou?

Většina jich žije mimo les! Denních motýlů u nás teď napočítáme kolem 150 druhů, a to už je dostatečný počet na to, aby pokryli většinu u nás přítomných biotopů bezlesí. Samozřejmě s různými menšími či většími preferencemi pro speciality, při kterých rozhoduje stav vegetace, křovinatost, vlhkost... Každopádně bezlesí je u nás prostorem, který je dlouhodobě pod obrovským tlakem. Protože fenoménem české krajiny je nyní intenzifikace. Ať už intenzivní péče či intenzivní nepéče, a tak vlastně zůstávají motýli trčet na posledních zbytečcích čehosi dříve běžného a teď marginálního – v zemi nikoho. Typicky na pruhu neužívaného ruderálu mezi cestou, plotem a travnatou loučkou s vysílačem.

To je prosím nějaká výhoda?

Určitě, díky tomu nám motýli přirozeně bioindikují naše zásahy do bezlesí. Na ty totiž reagují opravdu velmi citlivě.

Umí bioindikovat něco, co jiné skupiny živočichů nesvedou? Odráží třeba kvalitu ovzduší?

To je trochu složitější. Kdysi se melanické (tmavé) formy drsnokřídlece březového sváděly hlavně na kvalitu ovzduší v industriální Anglii, současné výzkumy však ukazují, že proces vzniku melanických forem bude složitější. Ale obecně můžeme říct, že to co se děje motýlům, děje se i ostatnímu hmyzu v neztenčené intenzitě. Jen u motýlů si toho všimneme kvůli jejich popularitě ponejprv.

Motýlí holokaust

Zmiňujete, že hmyzí druhy to u nás za posledních padesát let pěkně odskákaly (chemizace zemědělství, JZD a kolektivizace). Existuje odpověď na to, proč jich výrazně ubylo i v zemích, které podobné sociálně-politické experimenty nezažily?

Odpověď je dvojí – nejde totiž ani tak moc o sociální experimenty, ale o technologický pokrok jako celek. Podívejte se na krajinné zrno třeba v okolí Berouna na starých fotografiích z padesátých let 20. století. A srovnejte to s krajinou třeba v okolí Amsterodamu. Až zarážlivě podobné. Jeden rozdíl tu ale je – v okolí Berouna i Amsterodamu vymizela spousta citlivějších druhů. Čili úbytek druhů i kusů jde napříč celou civilizovanou Evropou. Kterási studie bádající nad úbytkem motýlů v Evropě ukázala, že pokles druhové bohatosti v onom státě dobře koreluje s historií rozvoje železniční sítě.

Konflikt parních lokomotiv a motýlů? Začínám být lehce nedůvěřivý…

Lokomotivy motýly samozřejmě nehubí, ale rozvoj civilizačních dovedností člověka dokáže bohatství přírody zručně odčerpat. Je to prosté. Kde lidé už mají finance a možnosti si práci na svých pozemcích ulehčit, tam končí příroda. A tak to je.

Nějaký názorný příklad by nebyl?

Koukněme třeba na modráska bahenního, v zásadě nejběžnějšího modráska v ČR. Prve byl velmi hojným druhem nivních luk. Odtud ho ale zemědělci vytlačili hnojením a intenzivní sečí do záhumenků a příkopů u cest. Tam spokojeně přežívaly zbytky populací dlouhé roky. A teď? Správa silnic nakoupila sekačky a traktory a všechny pangejty u silnic i u těch nejmenších obcí sečou několikrát ročně. Dle mého názoru jen z estetických důvodů, protože bezpečnosti provozu snad kopřivy a krvavce nemůžou vadit. Stejně dopadly všechny veřejné pozemky takřka ve všech vesnicích.

Podívejme se na zemědělskou krajinu, dejme tomu Hané. Motýly jsme donedávna našli jen v příkopech mezi poli a cestami, v zarůstajících nivách potoků a na záhumencích. A chrochtali jsme si blahem, že v té zemědělské sterilní krajině se motýli dokázali někam schovat. Teď jsou všechny příkopy posečené, na záhumencích a veřejných prostranstvích vyhrál Mountfield s vizí milimetrového trávníku a nivy zarůstají olšemi a vrbami.

Je to tedy příklad toho, jak přílišná lidská péče taky-krajině škodí…

Ostuda je, že úroveň vesnice dnes její obyvatelé posuzují podle pravidelnosti sečení zbytečné loučky před hasičskou zbrojnicí a nevadí jim ostudné zarůstání všeho ostatního. To je motýlí holokaust.

To nezní hezky.

Poslední motýli tak trčí v rezervacích, kde jsou odkázáni na správné rozhodnutí úředníka, který si buď naplánuje u dodavatele management, seč či pasení, a tím je zachrání. Nebo dorazí. A odvolávat se pak na nepochopení zadavatelsko-dodavatelských vztahů nám motýly do NPR nevrátí. Proto se jezdí na Balkán, kde je ještě fajn, levno, dobré jídlo, tolik potřebná anarchie v přístupech k hospodaření, málo regulací a hejna motýlů…

Hledání ztraceného ráje

A když se nám zrovna nechce na Balkán? Narazíme dnes v Česku ještě někde na „motýlí ráje“?

Nu, na Pálavě. Pálavu bychom museli srovnávat s Českým či Moravským krasem. Panují tam obdobné podmínky. A ve všech třech zmíněných CHKO se motýlům daří tak nějak stejně. Spousta jich zmizela, zbytek citlivějších druhů dožívá. Jsou zatlačeni na poslední zbytky květnatějšího bezlesí. Většinu vhodných biotopů už dávno pohltily křoviny a les. Pořád ale na každém vápencovém kopečku v Srbsku potkáte víc motýlů i druhů než na celé Pálavě dohromady…

Takže narazit v Čechách třeba na padesát druhů motýlů na jednom nezalesněném fleku je už problém?

Takhle to nefunguje. Takových 50 druhů najdete i ve Ždárských vrších. Jenže dvacet z těch žďárských padesáti byste našli v Ostravě na parkovišti u Kauflandu. Podstatný rozdíl je v těch motýlích specialitách. A ty houfně potkáte jen tam, kde je krajina obhospodařovaná postaru.

Jako kůň místo traktoru?

Orání koněm není úplně šťastný příklad. Jde hlavně o to, aby se o tu krajinu staralo o několik řádů víc lidí, a každý se svými možnostmi a přístupy. Každý si zařídí údržbu svého hektaru či dvou. Krajina je potom krásná, pestrá. Turisti se do ní jen hrnou a vzdychají, že to doma (rozuměj u Ostravy či v Podkrkonoší) nemají. Bodejť nemají, když na údržbě krajiny v jejich vesnici pracuje 5 lidí, zatímco na Valašsku 500 lidí… V okolí Bruntálu to taky vypadá na leteckém snímku hezky, ale ve skutečnosti tisíce hektarů pase a seče jeden vlastník. Diverzita v přístupech i v motýlích společenstvech je tím pádem v čudu.

Teď jste si pochválil Valašsko, na kterém bádáte. To si stojí jak?

Valašsko je z pohledu motýláře takový malý Balkán, ostatně, na Valašsku Balkán začíná. Má ale řadu specifik. Ono totiž pro motýláře není Valašsko zajímavé geologicky, nemá výhodu vápencového podloží ani vyvřelin nebo písčin. Což jsou místa, kde tak nějak obvykle přežívají zajímavé druhy hmyzu. Ale těží z práce generací lidí, kteří se o krajinu starají.

Slyšel jsem, že ještě nedávno to byla země motýlářsky neobjevená, ze které se stalo území „hic sunt lepidoptera“?

Vždycky se vědělo, že na východní Moravě žije spousta motýlů. Proč na ně ale jezdit tam, třeba v letech 80. minulého století, když ty samé druhy člověk potkal leckde v Československu. To už se oplatilo dojet až na Zádiel či jižní Slovensko, kde už byly i další špeky. Motýláři, a to hlavně fotografové, tak Valašsko znovuobjevili až ve chvíli, kdy jim motýli vymřeli u nich doma.

Jak dlouho se v této oblasti motýlům vědecky věnujete?

Sám se aktivně na Valašsku pohybuju až po roce 2004, kdy jsem nastoupil do Muzea regionu Valašsko. Tehdy jsem zašel na jednu ze známých lokalit, kde kolegové Tomáš Kuras s Jiřím Benešem našli nějaké vzácné motýly. A tak nějak jsem v dalších měsících a letech seznal, že tam vlastně žijí všude, v každém údolí. Někde víc, někde míň.

Kde víc, a kde spíš míň?

Záleží, jestli tam pasou a hospodaří lidé, nebo nějaký pohrobek JZD. Po novu se tomu říká farma, agropodnik či jiný subjekt. Ještě tak v roce 2008 jsme si mysleli, že bude motýlům a orchidejím konečně i na Valašsku lépe. Že ty strašné časy scelování pozemků, rozorávání mezí a stohlavých stád skotu na rozdupaných pastvách jsou pryč. Jenže poté, co se pořádně rozjely zemědělské dotace, tak je situace vlastně ještě horší.

Jak to?

Velkopodniky neustále skupují půdu, přijímají další dotace, točí dotace, kupují další půdu. Získaný prostor pak obhospodařují intenzivně a velkoplošně – tím myslím třeba jednotné (v čase i technologicky) posečení i stovek malých luk. To je pro přírodu katastrofa. A zatím to opravdu nevypadá, že by se situace měla lepšit. Jen podle počtu dopisů s nabídkami odkup mé vlastní zemědělské půdy bude brzy ještě hůř.

Velké agropodniky na Valašsku mají zájem od Vás odkoupit půdu?

Takové dopisy chodí ve valašských údolích všem. A vždycky někdo ze zbývajících starousedlíků prodá. Postupně tak přejde držení půdy od drobnovlastníků k obřím firmám, a jsme tam, kde jsme byli před rokem 1989. S tím rozdílem, že tehdy nebyly dostupné tak sofistikované technologie, takže ani při nejlepší vůli nedokázali zemědělci přírodu tak vycucat. Krávy vždycky utekly a mánička dozorce-pasáček, který tam byl přidělen za trest, si radši lehl do stínu, protože co horšího by se mu mohlo stát, že. Kotelny už byly plné. A v tom drobném chaosu se motýli dokázali schovat.

Motýlí věda pod vysokým napětím

Když přijde na biokoridory, máme tendence vnímat jejich význam spíše pro obratlovce, že?

Pravda. Jako koridory se v krajině řeší hlavně ty, po kterých můžou skákat žáby či jeleni nebo se plížit velké šelmy. Nakreslit takové v krajině není při znalosti nároků těch několika druhů těžké.

Ale hmyz, který létá, se na první pohled nezdá absencí takových „cest“ v krajině tolik omezen.

Hmyz potřebuje daleko jemnější krajinné zrno. Při migraci se většinou nepohybuje tak přímočaře jako táhnoucí husy. Připomíná spíš drobné ptactvo. Motýli se pohybují pomalu, potřebují pořád žrát, často odpočívat. Při migraci poznávají jen blízký obzor, sledují lemy, přemisťují se od jednoho viditelného bodu k dalšímu. Proto jsou pro migrující hmyz hlavní překážkou velké plochy. Například mnohasethektarová pole, nebo stejnoměrně vysoké lesy.

Mnohokráte jsem pozoroval jedince spíše sedentárních druhů motýlů, jak se při letu přes velkou louku tu a tam zdrželi a pak narazili na les. Otočili to a zkusili jiný směr. Málokterý motýl, ale dají se potkat, nabral výšku a vzal to nad korunami stromů do neznáma. Ideální koridor pro motýli je tedy dlouhý lem s dostatečnou nabídkou úkrytů a potravy.

Ideální koridor pro motýli v člověkem silně pozměněné krajině tedy vypadá dost jinak, než třeba koridor šelem?

Ano. Může to být dálnice, železnice, údolí řeky či potoka s nivními loukami, lesní květnaté svážnicové cesty, koryta potoků vedoucí do horských sedel s častými pasekami. To jsou příhodné koridory pro motýly.

Nebo třeba vámi studovaná vedení vysokého napětí…

Jistě. Vedení velmi vysokého napětí je vlastně strašně dlouhý a široký lem. V porovnání s okolními zemědělskými pozemky se zde tolik nepase, tolik neseče, neroste zde vysoký les… Málokde je velká překážka v letu motýla. Na Valašsku naštěstí ještě nefrézují prostor pod dráty. Bez frézování se tak stav sukcese pořád vrací na začátek, pořád tu něco kvete, je kde sednout na čerstvé bláto.

V běžné krajině jsou antropogenní biotopy často trápeny nadměrnou péčí. Pod vysokým napětím zatím naštěstí ne. A dokud pod dráty nevtrhne fréza, tak je to pro motýly často poslední bohatě prostřený stůl v krajině.

Dobře. Co tedy z výzkumu motýlů pod dráty vysokého napětí plyne?

Motýli, kteří tvoří sedentární, uzavřené populace, dokážou dosti dlouho bydlet i na malé louce bez silnější potřeby kolonizovat okolí. Čili nás ani tak moc nezajímalo, kolik motýlích rájů se poblíž vedení VVN dá najít. Biotop pod dráty totiž není většinou ideálním biotopem pro specializovanější motýly. Mohou jej však využít k pohybu na nové lokality a za novými partnery. Jen tak jsme mohli uprostřed lesů, dva kilometry od nejbližších vhodné pastviny, opakovaně najít migrující samice modráska černoskvrnného.

Studiem dvou perleťovců – jednoho šířícího se (perleťovce prostředního) a druhého mizejícího (perleťovce maceškového) na Valašsku se ukázalo, že první z nich, nyní populačně početnější je geneticky chudší než druhý, kvapem mizí z ČR. A oba dva dobře využívali koridor k migraci mezi údolími dělenými hřebenem.

Na Halenkově v údolí Lušová, kde výzkum probíhal, si mnoho lidských starousedlíků došlo pro životní partnerky radši kousek přes kopeček, než do vzdálenější vesnice. A motýli to dělají taky tak. Prostor udržovaného křovinatého bezlesí jim jen zkrátil a usnadnil cestu skrz les.

Vy jste kromě očekávatelných lučních druhů v terénu zaznamenali i pár „lepidopterologických špeků“. Který nález Vás překvapil či potěšil nejvíce?

Nejvíce nás potěšily opakovaně zachycené typicky pastevní druhy, které v biotopu spíše připomínající pařezinu s ochuzeným bylinným patrem neměli co dělat. Dá se říct, že na každém alespoň trochu květnatějším místě i hluboko v lesích se daly potkat typické valašské pastevní druhy motýlů – všechny samozřejmě vedené na českém červeném seznamu.

Kromě dvou zmíněných nejohroženějších druhů koridor využíval i soumračník čárkovaný nebo hnědásek kostkovaný. Každoročně pak i samice okáče voňavkového či modráska tolicového. Mrzí mě, že se sem nedokázal z blízkých lokalit přesunout okáč kluběnkový, který patrně nedávno vymřel na své poslední moravské lokalitě v Halenkově.

Dá se nějak Váš valašský výsledek aplikovat na VVN ve zbytku ČR? Myslíte si, že může při užití dobrého managementu prospívat energetická infrastruktura dalším druhům?

Jsem o tom přesvědčený. Možná s výjimkou míst, kde VVN leží ve velkých polích. Tam není co pro motýly udělat. Leda založit nový ÚSES a zatravňovat a křovinatit cennou zemědělskou půdu. To by ale neprošlo…

Jak můžeme motýlům v naší krajině pomoci my sami?

Na to existuje už milión návodů, nejen tady na Ekolistu. Číst, číst, číst. V zásadě ale platí: nebát se nového a zároveň nezatracovat staré. Moc hezky teď fungují skupiny na Facebooku, jako jsou Motýlí klenoty nebo třeba Permakultura. Přes postojové omezení každé skupiny se zde lze ptát a vždy se nabídne spousta lidí s radou. Pracovat pak pomalu a různorodě úměrně velikosti pozemku, o který se staráte. A příroda se k vám vrátí.

---

reklama

---