https://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/doprejte-detem-trochu-rizika-potrebuji-to-rikaji-zastanci-prirodnich-hrist
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Dopřejte dětem trochu rizika, potřebují to, říkají zastánci přírodních hřišť

6.4.2011 13:56 | PRAHA (Ekolist.cz)
Městská hřiště trpí sterilitou a nejsou pro děti inspirací, tvrdí Harbottle. Děti mají podle něho rády chaos, nestrukturované prostředí, kreativitu. Katalogová dětská hřiště toto zpravidla nenabídnou.
Městská hřiště trpí sterilitou a nejsou pro děti inspirací, tvrdí Harbottle. Děti mají podle něho rády chaos, nestrukturované prostředí, kreativitu. Katalogová dětská hřiště toto zpravidla nenabídnou.
Přírody v našich městech ubývá. Netýká se to jen ulic a náměstí, ale i dětských hřišť. Podle propagátorů tzv. přírodních hřišť, ale i odborníků se nedostatek kontaktu s přírodou podepisuje na nepříznivém vývoji dětí. Snaží se proto prosadit taková hřiště, která dětem umožní rozvíjet jejich fantazii a schopnosti. I za cenu roztrhaných tepláků, holínek plných vody a trochy špíny za ušima.
 

Většina dnešních dospělých měla během svého dětství možnost vyřádit se v přírodě nebo alespoň v městském parku. Lezli po stromech, stavěli skrýše a vymýšleli nejrůznější divoké hry – zpravidla bez dozoru dospělých. ‚Kdyby tak naši věděli, co jsme tenkrát dělali...,‛ odtuší leckterý dospělý. Podle odborníků se dnešním zejména městským dětem možnost volné, spontánní hry v přírodním prostředí s minimálním dohledem dospělých nedostává. Svou představu o světě si děti utvářejí buď z televize a počítače nebo z prostředí unifikovaných hřišť, kde jsou pod permanentním dohledem.

Nedostatek spontánní hry přitom může podle odborníků mít na děti poměrně významný dopad. Elisabeth C. Gründlerová a Norbert Schäfer ve své knize Dětská hřiště a zahrady v přírodním stylu uvádějí, že některé městské děti kvůli tomu nezvládají triviální dovednosti jako je třeba chůze pozpátku.

Omezený kontakt s přírodou a málo příležitostí k volné hře působí ale i jiné nedostatky, například neschopnost spolupráce a komunikace v kolektivu, řečové vady a podobně. Podle Gründlerové a Schäfera je hra důležitá pro rozvoj motoriky, představivosti, obrazového i symbolického myšlení. To je podmínkou pro to, aby se děti naučily dobře číst, psát a počítat.

Děti potřebují prostředí, které je bude lákat ke spontánní hře. Rodiče se musí smířit s tím, že děti budou občas mokré až za ušima.
Děti potřebují prostředí, které je bude lákat ke spontánní hře. Rodiče se musí smířit s tím, že děti budou občas mokré až za ušima.

Problém se týká i České republiky. Pedagožka Emilie Strejčková, která se dlouhá léta věnovala ekologické výchově dětí, vypracovala s kolektivem autorů obsáhlou studii, mapující míru odcizení pražských dětí přírodě. Odcizení je dané tím, že nejen během školního roku, ale ani o prázdninách nemají městské děti dost příležitosti k důvěrnému kontaktu s přírodou. Podle studie se děti na omezené podmínky městského prostoru značně adaptovaly – omezily svoje pohybové i sociální aktivity a nahrazují je virtuálními hrami a pasivním trávením volného času. Žádný volnočasový kroužek nemůže podle studie nahradit spontánní hru. To mimo jiné vede ke zhoršení psychické i fyzické zdatnosti a obratnosti.

Řešením je poskytnout dnešním dětem to, co mnozí dospělí ve svém dětství považovali za samozřejmé: prostor, který bude lákat ke spontánní hře, nabídne dětem, aby si po svém osahaly tento svět a získaly zkušenosti s jeho živly a ročními dobami. V prostředí měst formou přírodních hřišť.

Fascinace dětskou hrou

Dětská přírodní hřiště vznikají i v Česku. Mezi jejich autory patří například Lukáš Gavlovský. Už jako malý si rád hrál, stavěl bunkry, hrabal se v písku a hlíně. Schopnost hraní jej dnes fascinuje u jeho vlastních dětí. Podle něho lze rozlišit několik základních typů hřišť. Jednak mobiliářová hřiště, která mají jasně vymezený prostor a vybavení mají zpravidla dodané na klíč specializovanou firmou. Pak jsou autorská hřiště, která navrhne architekt či umělec podle přání zadavatele a charakteru lokality. Často jde o stavby soukromé. A pak jsou přírodní hřiště, která se snaží dětem zprostředkovat zážitek z přírody. Jako poslední typ uvádí Gavlovský přirozená hřiště, která v očích dospělého vlastně hřištěm nejsou. Pro fantazii dětí je ale plácek v lese, padlý strom nebo stoh na poli úžasnou hernou.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

       

Jaký je rozdíl mezi běžným a přírodním hřištěm? Zatímco těm běžným dominují prolézačky a prefabrikované prvky z katalogů a většinou jsou plochy hřiště bez větší vegetace, na hřišti v přírodním stylu dominuje zeleň. Markéta Kolářová, která přírodní hřiště pro německou projekční kancelář Stadt + Natur navrhuje, přírodní hřiště popisuje takto: „Jedná se vlastně o miniaturní krajiny v dětských dimenzích, kterými se děti mohou ‚prohrát‛ od jednoho kouta do druhého.“ Kouzlo přírodních hřišť je, že vypadají každý den i v každém ročním období jinak. Děti v něm naleznou houští plná úkrytů i volné plochy a možnost hrát si s vodu, možnost tvořit a měnit prostředí hřiště.

Děti si hrají kdykoliv a kdekoliv
Děti si hrají kdykoliv a kdekoliv

Představa, že na přírodním hřišti nesmí být nic z plastu nebo kovu, by ale byla zavádějící. Patří sem i prefabrikované herní prvky. „Děti potřebují i pohybové podněty, které jim lépe nabídne například sériově vyráběná skluzavka, kterou známe z obyčejného hřiště,“ vysvětluje Markéta Kolářová. Tyto katalogové výrobky se pak snaží zakomponovat do herní krajiny tak, aby hřišti nedominovaly. „Přednost dáváme takové výbavě, která podporuje skupinovou hru, například široké skluzavky usazené do svahu, houpačky pro více dětí, skupinové trampolíny nebo lezecké chyty ve stěně školky,“ vypočítává Kolářová.

Harry Harbottle, který navrhuje přírodní hřiště pro Nature Play Ireland, na nedávném semináři k dětským hřištím prohlásil, že děti si spontánně hrají kdykoliv a kdekoliv. Podle něho je na dospělých umožnit dětem při hře kontakt se všemi živly – půdou, větrem, vodou, ale důležitá je i zkušenost s ohněm. Pro rodiče to znamená, že jejich děti někdy půjdou domů trochu zablácené, s mokrým a dost možná i roztrhaným oblečením. Rozhodně víc, než kdyby si děti hrály na běžném hřišti. „Městská hřiště ale trpí sterilitou, nejsou pro děti inspirací,“ tvrdí Harbottle. Děti mají podle něho rády chaos, nestrukturované prostředí, kreativitu. Katalogová dětská hřiště toto zpravidla nenabídnou.

Nejde jen o prostředí

Gründlerová a Schäfer ve své knize zmiňují, že spolu s proměnou běžného hřiště na přírodní by měla jít proměna v přístupu pedagogů, kteří na hrající si děti dohlížejí. „Dnešní školní systém se ještě zakládá na domněnce, že se děti učí, jen pokud je někdo ‚vyučuje‛. To je fatální omyl,“ píší autoři. Malé děti si potřebují samy zkoušet a znovu a znovu experimentovat s předmětem svého zájmu. Dospělý by jim jistě dokázal jejich „trápení“ usnadnit, ale se svou radou či výkladem by měl nastoupit až v okamžiku, kdy je o to dítětem požádán.

Autoři zmiňují i další pozitivní aspekt „laxního“ přístupu dospělých. Když jsou děti pod permanentním dozorem, těžko se jim zjišťují hranice možného. Gründlerová se Schäferem uvádějí příklad z veřejného hřiště v Londýně, kde rapidně klesl počet úrazů po té, co byl dospělým zakázán vstup. „Neustálé zasahování vystrašených dospělých, jejich ustavičné ‚Dávej pozor!‛ vzbuzovalo v dětech nejistotu a odvádělo jejich pozornost. Děti, které se na svou hru koncentrují a kterým je umožněno sbírat vlastní zkušenosti, většinou dokáží své schopnosti realisticky odhadnout. Pouští se pouze do takových riskantních situací, které mohou zvládnout.“

Děti přiměřený risk prostě potřebují. A když jej nenaleznou na dětském hřišti, najdou si ho někde jinde
Děti přiměřený risk prostě potřebují. A když jej nenaleznou na dětském hřišti, najdou si ho někde jinde

Děti riziko potřebují

Harry Harbottle se bezpečnosti a dětským hřištím věnuje již dlouhá léta. „Uvědomil jsem si, že většina mé práce byla zabránit dětem dělat na hřištích to, co chtějí. Teď se snažím o opak,“ říká o své zkušenosti Harbottle.

Podle něho děti přirozeně hledají hranice svých dovedností – a riskují. „Je potřeba dát dětem možnost otestovat si vlastní hranice a možnosti,“ tvrdí Harry Harbottle. Například lezení po stromě a zjištění, jak vysoko se dítě odváží vylézt, je pro něj důležité poznání. „Pokud hřiště nenabídne určitou míru riskování, najdou si ji děti mimo hřiště,“ dodává.

Harbottlova zkušenost je, že většina dětských úrazů se nestává kvůli problémům s vybavením, ale kvůli problémům s chováním dětí. „Na hřišti je potřeba zabránit dvěma základním věcem. Aby se dítě neoběsilo kvůli tomu, že se mu někde zachytila mikina. A aby si nemohlo nic skřípnout mezi pohyblivé části,“ říká Harry Harbottle. Děti podle něho ale výzvu a přiměřený risk prostě potřebují, aby se dokázaly popasovat se životem. A je lepší, když se tak děje na dětském hřišti, kde je po ruce vždy nějaký dospělý.

Normy

S přírodními hřišti je jeden problém – a tím jsou právě bezpečnostní normy. Ty platí v celé Evropské unii. V každé členské zemi je ale jejich aplikace trochu jiná. Obecně platí, že jednodušší to mají projektanti typizovaných hřišť. Ti si nechají certifikovat jeden typ herního prvku, který pak mohou nabízet v neomezeném počtu. Projektanti přírodních hřišť mají situaci složitější tím, že pracují převážně s přírodními materiály – celými kmeny stromů, kameny, vrbovým proutím a podobně, které nelze paušálně certifikovat.

Normu ale umí naplnit i projektanti přírodních hřišť, kteří do svých návrhů tyto přírodní materiály zapracovávají. „Prostě musíme kouknout na každý kámen a kládu zvlášť,“ říká Markéta Kolářová z německé projekční kanceláře Stadt + Natur. Při návrhu přírodních hřišť se projektanti zpravidla snaží o takové prostředí, které nabízí zdravou míru rizika. „Riziko musí být pro dítě předvídatelné, nesmí se jednat o pasti,“ vysvětluje jednoduchou zásadu Kolářová. „Musíme zabránit vážným úrazům, proto hlídáme výšky, odkud mohou děti skákat, dopadovou plochu a její materiál a netvoříme místa, kam by se mohla zachytit noha, hlava, prst a pod.“ Podle Markéty Kolářové jsou dvě klíčové zásady, jak navrhnout bezpečné přírodní hřiště, totiž používat bezpečnostní normu a zdravý rozum. „Norma bez zdravého rozumu znamená pro děti nudu. Zdravý rozum bez normy někdy zas zbytečné riziko,“ shrnuje Kolářová.

Jestlipak ty větve splňují normu ČSN EN 1176?
Jestlipak ty větve splňují normu ČSN EN 1176?
Druhý krok zajištění bezpečnosti stojí v Německu na provozovateli hřiště, který by měl provádět kontrolu hřiště. Základní stupeň kontroly zvládne při denní obhlídce učitel či učitelka. Zkontroluje se, zda například nejsou pod skluzavkou střepy a nebo někde nebezpečně netrčí ulomená větev. Druhý stupeň by měla provádět poučená osoba, která čas od času zkontroluje, zda nedošlo k poškození či opotřebení nějaké herní části. A poslední stupeň kontroly provádí jednou ročně inspektor bezpečnosti. Některé spolkové země ještě vyžadují kontrolu tzv. úrazovou pojišťovnou.

Česká republika šla v bezpečnosti dětských hřišť jiným směrem než Německo a v jistém ohledu je i o krok dále než jiné země EU. Bezpečnostní normy jsou totiž nepovinné, mají doporučující charakter. Česká vláda svým nařízením č. 173/1997 Sb. ale zavedla pro české výrobce dětských hřišť a jejich vybavení povinnost řídit se bezpečnostní normou ČSN EN 1176 pro dětská hřiště a povrchy (povinnost se týká jen českých výrobců a výrobců z třetích zemí, výrobků uvedených na trh v EU se netýká). Norem, které se nějakým způsobem vztahují k dalším hřištím, sportovištím a jejich vybavení, je ještě asi 18, na ty se ale nařízení nevztahuje.

„Není problém podle normy vyrobit bezpečná hřiště a jejich vybavení,“ říká Ludvík Schmidtmayer z Technického zkušebního ústavu stavebního Praha. Ústav se mimo jiné zabývá certifikací dětských hřišť a jejich vybavení podle uvedené normy. „Problém u běžných hřišť je, že výrobky nejsou v souladu s normou instalovány. Není rok, abychom neslyšeli o smrti způsobené pádem fotbalové branky.“ Co se týká nadšení do přírodních hřišť, má snahu vrátil lidi nohama pevně na zem. Například houpačka Lukáše Gavlovského vyrobená z masivního kusu dřeva by podle něho normu nesplnila, protože je moc těžká a může způsobit zranění. „Někdy je potřeba vzlet tvůrce trochu uzemnit,“ říká Schmidtmayer.

Kde lze získat podporu na přírodní hřiště?

Program Zahrada hrou – Nadace Proměny
Škola pro udržitelný život – Nadace Partnerství
Zelené zahrady – Zelený poklad Nadační fond
Krajské a obecní úřady

Podle něho je možné certifikovat i přírodní hřiště, je to jen náročnější. Projektant, zabývající se dětskými hřišti, by si měl nastudovat příslušné části normy. Odzkoušení a certifikace konkrétního herního prvku přijde pak na dvanáct až dvacet pět tisíc. „Za to výrobce získá jistotu, že jeho výrobky jsou bezpečné,“ říká Ludvík Schmidtmayer. Provozovatel a výrobce necertifikovaného hřiště v případě úrazu na hřišti za něj ponesou plnou odpovědnost.

Lukáš Gavlovský k povinnosti certifikovat hřiště říká, že zatím vždy vykličkoval tím, že přírodní hřiště dělal zpravidla pro soukromé osoby. Náklady na certifikaci by totiž byly enormní. „Až někdy budu mít zakázku, kde bude potřeba mít certifikaci, tak vím, kam se obrátit,“ říká Gavlovský.

Podle Schmidtmayera se nedá zajistit, aby se dětem nikdy nic stát nemohlo. „Dítě se může na hřišti zranit kdykoliv. Ale nesmí dojít k tomu, že příčinou zranění je vybavení hřiště,“ vysvětluje důvody certifikace Ludvík Schmidtmayer.


reklama

Martin Mach Ondřej
tisknout poslat
 twitter
Tento text vznikl v rámci projektu Environmentální občanské poradenství, který je realizován díky finanční podpoře SFŽP a MŽP.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

 


Pražská EVVOluce
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist