Neekologičnost rychlé módy: Podle nové studie mají velký kus másla na hlavě i spotřebitelé

Módní značky kritizované za produkci rychlé módy si výtky jistě zaslouží. Určitě lze oděvy vyrábět tak, aby jejich nedostatky nevedly spotřebitele k předčasnému vyřazování oděvů z šatníků. Svůj díl odpovědnosti ale musí nutně přijmout i samotní kupující, kteří místo toho, aby oděvy náležitě udržovali, pečovali o ně, spravovali je a správně s nimi nakládali, je raději vyhodí a koupí si místo nich jiné.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Kvantita vítězící nad kvalitou. To je prý jeden z hlavních důvodů, kvůli němuž se masově vyráběná a snadno dostupná „rychlá móda“ stává stále výraznějším břemenem pro životní prostředí. Již nyní je odpovědná za 10 % emisí lidmi produkovaných skleníkových plynů na planetě Zemi. Už dávno překonala emise ze stavebnictví, a nyní dotahuje na emise produkované transportem, tedy přepravou osob a materiálu. Rychlá móda vede i v dalších negativech.

Na jednu tunu vyrobených oděvů připadá okolo 200 tun procesní vody, takže 7 % globální spotřeby vody je třeba hledat právě zde. Voda z rychlé módy by sice neuhasila žízeň v Africe, ale poptávku evropského průmyslu by už pokryla zcela. Současně je rychlá móda odpovědná za masivní produkci obtížně recyklovatelných (a v praxi zhusta nerecyklovaných) odpadů. Jen v EU zamíří na skládky okolo 5,8 milionů tun vyřazených oděvů, textilií. Tedy 11 kilogramů na osobu ročně.

Kdo a proč to oblečení vyhazuje?

Ačkoliv se ve svých souhrnných parametrech rychlá móda jeví být problém skoro k neunošení, rozhodně prý patří k těm, s nímž mohou jednotliví lidé sami za sebe udělat nejvíc. Tím, že znovu začnou po výrobcích požadovat kvalitu a přestanou nakupovat příliš laciné zboží. Zdá se to být snadné. Když zákazníci vytvoří výrobcům na jedné straně motivaci poptávkou po vyšší kvalitě, a současně legislativa přistřihne křídla neudržitelnému počínání výrobců, vše se jistě brzy povede napravit.

Háček spočívá v tom, že ani evropští legislativci navrhující strategie udržitelnosti, ani nadnárodní společnosti dnes neudržitelně vyrábějící oděvy vlastně zatím netuší, co přesně vede spotřebitele k tomu, že zakoupené oblečení ze svého šatníku rychle vyřadí. A právě na to se zaměřila studie, kterou letos v červnu publikovali výzkumníci a odborníci na produktový design z univerzity v Nottinghamu. Představili v ní trochu jiný pohled na celou problematiku rychlé módy.

Tim Cooper, emeritní profesor v oblasti udržitelného designu a spotřeby, hlavní autor studie, upozorňuje především na to, že si velké společnosti vyrábějící oděvy rozhodně nepočínají neudržitelně záměrně. Tedy určitě ne ve smyslu ekonomiky provozu, která je u nich vyladěná do posledního centu. A také, že ona proklamovaná environmentálně zatěžující nízká kvalita produktů, spojená s chabou životností oděvů, je do značné míry subjektivní veličinou. Výmluvou spotřebitelů.

„Kdyby se produkty rychlé módy skutečně rozpadaly takovým tempem, jakým je ukládáme na skládky, problém pro životní prostředí by objem jimi vytvořených odpadů spíše nepředstavoval,“ uvádí. „Na skládkách se ale hromadí právě proto, že se nerozkládají a vydrží opravdu hodně. Mnoho z vyhozených oděvů je totiž vyrobeno dobře, a jejich životnost je obecně po funkční stránce považována za zcela uspokojivou.“

Proč je tedy lidé, spotřebitelé, vyřazují ze svých šatníků?

Selhání oděvů i osobní preference

Cooper na příkladu 1500 vyřazených kusů oděvů, určených pro muže, ženy i děti (oděvy značkové i neznačkové; od regionálních i velkých nadnárodních výrobců; z různých forem a typů textilu; pletené, háčkované i šité), přímým rozhovorem s jejich vlastníky, kteří se jich zbavovali, identifikoval různé typy „selhání“ oděvů.

V publikované studii se uvádí několik příkladů, jimiž by mohl oděvní průmysl adekvátně zareagovat. V případě blednutí přidávat látky pohlcující UV záření, proti žmolkování začít využívat přízi s delšími vlákny a celkovou odolnost pak zvýšit konstrukcí tkaniny.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Nejčastějšími problémy bylo blednutí barev a žmolkování, tedy situace, kdy se na tkanině hromadí chomáčky vláken. Jeden z těchto dvou problémů se týkal přibližně poloviny vyřazovaných produktů.

Časté bylo také poškození látky, roztřepení, náhodné poškození jako například skvrny nebo roztržení. A vadila i ztráta původního tvaru, poškození loga, díry ve švech.

Blednutí barev bylo důvodem vyřazení zejména u žerzejových tkanin a džínů. Chemické procesy a čištění pak ovlivňovaly stálobarevnost produktů, svou roli hrálo i vystavení UV záření a blednutí.

Nicméně podobně výraznou oblastí zdůvodnění vyřazení oděvů jako tato popisovaná selhání byla i osobní rozhodnutí spotřebitelů, kteří disponovali velmi rozdílnou tolerancí k vadám oděvů anebo dynamickou preferencí novějších, atraktivnějších stylů.

Cooper si povšimnul i toho, jak dalece se do selhání či osobních rozhodnutí spotřebitelů promítlo to, jak je oděv prán, nošen, skladován a zda je podle potřeby upravován nebo opravován.

Výrobce to naučíme lépe. Kdo naučí spotřebitele?

V publikované studii pak uvádí několik příkladů, jimiž by mohl oděvní průmysl adekvátně zareagovat na zmíněná selhání. V případě blednutí přidávat látky pohlcující UV záření, volit vhodnější skladbu barev podle typu tkaniny.

Proti žmolkování začít využívat přízi s delšími vlákny (místo aktuální směsi umělých a krátkých přírodních vláken), celkovou odolnost pak lze zvýšit konstrukcí tkaniny.

„V podstatě se dá říct, že řešení existují, ale zatím nejsou uplatňována, protože obchodní model se snaží splnit určitou cenovou hladinu,“ říká Cooper. „Z naší studie též plyne, že vliv spotřebitelů je významný ve všech fázích života výrobku: při nákupu, používání i jeho likvidaci. A zdá se, že jejich celková ochota používat například méně intenzivní prací programy a šetrné prací prostředky, aby se prodloužila životnost oděvů, je nízká.“

Módní značky, které dnes čelí kritice za produkci rychlé módy, si podle Coopera výtky jistě zaslouží. Určitě lze oděvy vyrábět tak, aby jejich nedostatky nevedly spotřebitele k předčasnému vyřazování oděvů z šatníků.

Svůj díl odpovědnosti ale musí nutně přijmout i spotřebitelé, kteří místo toho, aby oděvy náležitě udržovali, pečovali o ně, spravovali je a správně s nimi nakládali, je raději vyhodí a koupí si místo nich jiné. Rychlá móda je globálním problémem, který ale neroste z nějaké vrozené zlotřilosti velkých výrobců oděvů. Je to problém, jehož řešení kontrolují sami spotřebitelé.