Temná stránka tmavých dat. Dočkáme se digitální dekarbonizace?

„Emisní bilance produkce dat ve formě spotřebované energie se už dnes dá vyčíslit jako 4 % z celosvětové produkce skleníkových plynů.“

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

„Mnoho firem a korporací se dnes zaštiťuje cíli bezemisních provozů, usilují o snižování své uhlíkové stopy,“ říká profesor informatiky a správy informací Tom Jackson z univerzity v Loughborourgh. „V rámci těchto ambicí se soustředí na snižování tradičních zdrojů produkce uhlíku. Například kompenzacemi, kdy za používání benzínu platí vysazováním stromů. Přitom ale zapomínají na svá temná data.“

Termín dark data neoznačuje nějaké záludně tajemné nebo utajené informace jako spíš data s obtížně rozlišitelnou užitečností. Jsou to data, temná tmavá, informační aktiva, která jsou vytvářena, zpracovávána a ukládána pro specifické účely, byť vzhledem k jejich ohromnému objemu je jich pro zpětnou analýzu obvykle využito méně než 1 %.

Data, která nejde vidět

Většinou jde o data, jejichž shromažďování je legislativní, procesní nebo ryze administrativní formou nařízeno a vymáháno, ale zpravidla se s nimi už dále nepracuje. Představit si je můžeme třeba jako záznamy o tom, kdy byly konkrétní dveře v budově otevřeny bezpečnostní kartou, série dat z metrologických senzorů u výrobního pásu v automobilce nebo na síti uložená tabulka s konceptem poznámek z loňské porady.

Pochopitelně že určitá užitečnost informace – kdy byly bezpečnostní dveře při vloupání otevřeny bezpečnostní kartou, z které šarže pochází poruchové autodíly, nebo kdo vlastně jako první na poradě navrhl katastrofální obchodní strategii – nějakou hodnotu nese. Ale stěží se tato hodnota dá vztáhnout na záznamy všech bezpečnostních dveří, všech výrobních linek nebo uložených konceptů poznámek z porad v zasedačkách celého světa.

Produkce a potřeba ukládání takových tmavých temných dat většinou vychází z interních předpisů, ale protože zhusta nebývají dále obchodována, zhodnocena přímým zpeněžením nebo dále vyhodnocována, jsou náklady na jejich produkci, uložení a především zabezpečení často větší než jejich vlastní hodnota.

Vznikají, aniž bychom o ně většinou stáli, je jich spousta, ale nepracujeme s nimi. Je to trochu jiná forma informačního balastu, digitálního odpadu.

Jsou virtuální, ale pocítíme je

Nejrůznější soubory počítačových protokolů, zprávy o výkonu serveru, průběžné finanční výkazy, geolokační údaje k fotkám, surová data z průzkumů veřejného mínění, videozáznamy z bezpečnostních kamer, záznamy hovorů se zákazníky, staré poznámky a nedokončené prezentace, ve složce uložená e-mailová korespondence pak „visí“ na síti, v cloudu, respektive v obřích úložištích dat. A právě tady je jejich virtuální povaha ukotvena v reálném lidském světě.

Energií, kterou na svůj provoz obrovské serverovny datových úložišť a digitálních bank informací potřebují.

Přístup, při němž malé firmy i velké korporace „řeší“ svou uhlíkovou stopu zeleným úřadováním, energetickou efektivitou kancelářských budov, podporou elektromobility nebo omezením počtu letů na obchodní konference, oceňují i nejrůznější aktivisté. „Ale objem temných dat se tím nezmenšuje,“ dodává Jackson. „Emisní bilance produkce dat ve formě spotřebované energie se už dnes dá vyčíslit jako 4 % z celosvětové produkce skleníkových plynů.“

Jen letos svět vyprodukuje přibližně 97 zettabytů (tj. 97 bilionů gigabytů dat), a do roku 2025 se počítá se zdvojnásobením produkce na 181 zettabytů. Přitom – v závislosti na přísnosti hodnocení a konkrétním odvětví – je 60-90 % takto vyprodukovaných dat temných. Zbytečných.

„Je proto překvapivé, že se snižování digitální uhlíkové stopy organizací zatím věnuje jen malá politická pozornost,“ říká Jackson. A uvádí i názorný příklad: typická datově orientovaná firma, něco ze sféry pojišťovnictví, maloobchodu nebo bankovnictví, se 100 zaměstnanci, je schopná denně vygenerovat 2 983 gigabajtů tmavých dat. „Pokud by tato data uchovávali po dobu jednoho roku, měla by tato data podobnou uhlíkovou stopu, jako šest letů z Londýna do New Yorku,“ říká Jackson. „V současné době přitom společnosti denně vyprodukují 1 300 000 000 gigabajtů temných dat. To je 3 023 255 letů z Londýna do New Yorku.“

Datová centra jsou dnes zodpovědná za 2,5 % veškerých antropogenních emisí oxidu uhličitého. Mají větší uhlíkovou stopu, než celý letecký průmysl dohromady. A tato oblast emisní produkce je zatím zcela opomíjena, bez tendencí k nějaké datové dekarbonizaci.

„Digitální dekarbonizaci bychom si neměli představovat jako zákaz používání telefonů, počítačů, senzorů nebo dalších digitálních technologií, ale spíše snižování uhlíkové stopy samotných digitálních dat,“ vysvětluje Jackson. „Klíčové je uvědomit si, že digitalizace sama o sobě není problémem životního prostředí, ale to, jak využíváme digitální procesy v každodenních činnostech, doma i na pracovišti.“