Ubývání tichých míst - hluk se stal jedním z největších environmentálních problémů ČR

Ilustrační kresba: Karel Stibral/EkoList

Závěry zdravotníků a hygieniků jsou jednoznačné. "Závislost mezi hladinou hluku a civilizačními chorobami se opakovaně projevila jako statisticky významná," říká Petr Šišma z Hygienické služby hl. m. Prahy, který před téměř třiceti lety s průzkumy zdravotních dopadů hluku na našem území začínal. Obecně řečeno působí hluk jako stres. "Už při hladině 55 decibelů dochází ke zvýšení srdečního tepu a krevního tlaku, zvýší se i svalové napětí a pohyblivost trávicího traktu," popisuje reakci organismu Kateřina Valešová, vedoucí odborné skupiny pro hluk v životním prostředí ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Je-li člověk vystaven hluku dlouho, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost, že se mu zvýší krevní tlak, objeví vředy žaludku, infarkt myokardu, žlučové kameny, záněty horních cest dýchacích a další nemoci. "Ve srovnání s ostatními faktory životního prostředí a životního stylu je účinek hluku cca 10-11 %," uvádí výsledky dlouholetých průzkumů Petr Šišma.

Současný limit pro vnější hluk u obytné zástavby je 55 dB ve dne (v případě těchto limitů jde o vážený průměr za den, nikoli o okamžitou hodnotu) a 45 dB v noci, přičemž v blízkosti hlavních komunikací je možné přičíst 5 dB. Ohledy na hluk při výstavbě nových silnic nebo dalších objektů nařizuje vládní nařízení. Existují ovšem i limity pro tzv. starou hlukovou zátěž, což je hlavně hluk v okolí komunikací, které byly uvedeny do provozu před 1. lednem 2001. Stará hluková zátěž se samozřejmě týká i letišť a železnic, nejvíc lidí ale trpí podél silnic. Pro ty platí hodnota 72 dB ve dne a 62 dB v noci. Měření SZÚ, která jsou prováděna v devatenácti městech ČR, ukazují, že tyto hodnoty jsou překračovány v hlučných lokalitách Plzně, Prahy 3, Prahy 10, Ostravy a Olomouce.

Počet zasažených míst je pravděpodobně velmi vysoký. Z právě dokončené hlukové mapy Prahy například vyplývá, že pouze v hlavním městě jsou tisíce míst (jedno místo odpovídá číslu popisnému), kde hluk překračuje limit. Lidí, kteří jsou vystaveni nadlimitnímu hluku, je jen v Praze přes devadesát tisíc.

Peníze chybějí
Když naši předci vytvářeli cesty, nelámali si hlavu s tím, jak daleko vedou od obydlí. Jenomže dopravní zatížení nesmírně vzrostlo a z bydlení u cesty se mnohde stala noční můra. Odehnat ji měl zákon o ochraně veřejného zdraví z roku 2000, který všem vlastníkům, provozovatelům a správcům komunikací nařídil, aby staré hlukové zátěže v jejich správě s datem účinnosti zákona začaly splňovat výše uvedený limit. Pokud by to nebylo možné, mohli správci s konkrétním plánem na odstranění staré hlukové zátěže požádat hygieniky o udělení výjimky.

Jaký je výsledek? Téměř nic se neděje. Někteří vlastníci nebo správci komunikací ještě ani nedali do kupy dostatečné podklady pro udělení výjimky, natož aby odstraňovali hluk. Důvod je zřejmý – finance. Zákonodárci sice nařídili plnění limitů, na opatření proti hluku ale nikdo nechce dát peníze.

Státní fond dopravní infrastruktury, jehož rozpočet projednává vláda a schvalují poslanci, platí výstavbu a údržbu silnic, železnic a vodních cest. "Na staré zátěže žádáme peníze pokaždé od roku 2001. Naše požadavky byly vždy v plné míře zamítnuty a téměř veškeré financování této problematiky probíhá z prostředků na výzkumnou činnost a projektovou přípravu," říká Karel Horníček z Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), které se stará o dálnice a silnice I. třídy.

Podobná situace jako na hlavních dopravních tazích je i ve městech a na silnicích nižších tříd. Se stejným problémem se potýká i pražská Technická správa komunikací, která spadá pod pražský magistrát. Staré hlukové zátěže se snaží odstraňovat v rámci probíhajících rekonstrukcí například pokládáním tišších povrchů vozovky, samostatně vyčleněné peníze na staré zátěže ale nemá. Přitom Praha do dopravy investuje miliardy ročně. Takový přístup politiků se nelíbí Evě Tylové ze Strany pro otevřenou společnost: „Místo odstraňování staré zátěže se věnují vysoké částky na výstavbu silnic nových, které ale často dopravní zátěž ještě zvyšují.“

Odstranění starých zátěží podle dostupných odhadů přijde až na desítky miliard. ŘSD právě dokončilo analýzu Libereckého kraje a jen tady se odhady nákladů na odstranění starých zátěží pohybují v řádu stovek milionů korun. „Liberec ale není typický kraj, tam bychom nemuseli stavět ani jednu protihlukovou stěnu, šlo by hlavně o výměnu oken,“ doplňuje Karel Horníček. Jedno protihlukové okno stojí 10 000–40 000 korun. Pokud má být umístěno v nějaké památkové rezervaci, jeho cena se ještě zvýší. Drahá jsou i ostatní opatření.

	Ve městech roste dopravní zatížení a s ním i naměřené hodnoty hluku.
	Foto: Jakub Kašpar/archiv EkoListu

"Zákon byl přijat bez vyčlenění dostatečných prostředků na jeho plnění," stěžuje si Karel Horníček z ŘSD a přidává příklad z Francie, kde se na financování starých zátěží podíleli i obyvatelé prostřednictvím regionálních fondů. Ne každé protihlukové opatření ale musí být drahé. V nočních ulicích měst nadělají velký randál tramvaje. V jejich případě by přitom pomohlo omezení rychlosti. Dopravní podniky by tím navíc ušetřily na výdajích za energii.

Kromě všelijakých oken, stěn, fasád pohlcujících hluk a dalších technických opatření si potýkání s hlukem zřejmě vyžádá i organizační opatření. Měla by přijít omezení individuální dopravy, větší podpora dopravě veřejné a cyklistice, jiné řešení dopravy v centrech měst, které bude respektovat zdravotní dopady hluku. "Limit pro starou zátěž nemá zdravotní opodstatnění, je to jen politicko-ekonomický kompromis," upozorňuje Petr Šišma. "Hluk je ale složitý problém. Snížení projíždějících aut o polovinu přináší snížení hlučnosti o pouhé 3 dB," dodává.

Přestože jde o opatření drahá, vyplatí se. Před víc než deseti lety pracovníci Ústředního dopravního institutu porovnali ekonomické škody způsobené nadměrným hlukem (absence v práci, náklady na léky atd.) s náklady na protihluková opatření. Ukázalo se, že protihluková opatření by byla levnější než dodatečné spravování škod (což ostatně platí i pro jiné složky životního prostředí).

Přestože hluk nemá vliv jen na lidské zdraví, spadá - na rozdíl od čistoty ovzduší nebo vod, na jejichž čistotu dohlíží ministerstvo životního prostředí (MŽP) - pod ministerstvo zdravotnictví. "Že hluk je pouze zdravotní problém, je náš letitý omyl," říká Miroslav Buš z odboru environmentálních rizik MŽP, jediný člověk, který se na ministerstvu hluku věnuje. "Přitom jde o jasnou součást životního prostředí a v západní Evropě také patří pod správní orgány zabývající se životním prostředím." Naopak v zemích bývalého východního bloku je obecně pojímán jako problém zdravotní. Možná proto nebyla odstraňování hluku v ČR věnována taková pozornost jako ostatním environmentálním problémům. Kromě regionálních stížností se mu jako velkému tématu nevěnuje ani žádná ekologická organizace.

"Ať už ale hluk spadá pod jakékoli ministerstvo, musí dát stát dohromady politiku, která jasně řekne, čeho chceme dosáhnout, jakým způsobem toho chceme dosáhnout a kde na to vezmeme peníze," říká Miroslav Buš z MŽP.

Jak by se měla ochrana proti hluku vyvíjet, je částečně obsahem státní politiky životního prostředí, hlavním vodítkem by však měl být zákon o hodnocení a snižování hluku v životním prostředí, který právě projednává Poslanecká sněmovna. Pokud bude schválen v navrhované podobě, měly by být do roku 2007 vypracovány hlukové mapy velkých měst, u ruzyňského letiště a podél hlavních silničních a železničních tahů. Na jejich základě by měly vzniknout tzv. akční plány, které budou obsahovat konkrétní naplánovaná opatření ke snížení nadměrné hlučnosti. Následovat by mělo mapování a omezování míň významných zdrojů hluku.

Cenné ticho
Zajímavé je, že podle měření hygieniků a zdravotníků se v nejhlučnějších oblastech hlučnost nemění. Aut je sice opticky víc, zase byla ale technicky zdokonalena a jednotlivá vozidla nepůsobí takový randál jako dřív. Zato se objevuje jiný trend - ubývá tichých míst. "Projevuje se to zejména v bočních ulicích velkých měst, ale i ve volné krajině. Jezdí víc kamionů, kvůli zvýšené dopravní zátěži je hluk slyšet do větší dálky, roztáhla se i dopravní špička," říká hygienik Petr Šišma. Možná i proto je v projednávaném zákoně navrženo vymezení tzv. tichých oblastí. Ve velkých městech a jejich okolí by se o ně měly starat krajské úřady, ve volné krajině je bude stanovovat ministerstvo životního prostředí. Zatímco dnes chráněná území zdůvodňujeme neporušenou přírodou nebo pohlednou krajinou, může se v budoucnosti stát silným argumentem skutečnost, že v nich bude ticho.

Text byl převzat z tištěného EkoListu říjen 2004.