Hydroelektráren v USA bude ubývat, Evropa chce výrazně přidat. Co z toho je pro přírodu lepší?

Průměrný věk přehrad v USA činí více než 57 let. Řada z nich je ale mnohem starší, a po stránce výkonu i bezpečnosti jsou už dávno za zenitem svých možností.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Henrik Johansson / Flickr

Na území Spojených států amerických bychom napočítali až 84 000 nejrůznějších velkých přehrad a hrázemi vymezených vodních nádrží, a také kolem 90 000 přehrad malých, federální vládou nespravovaných. Dohromady je jejich přítomností bezprostředně ovlivněno 17 % místních řek, celkem nějakých 970 000 kilometrů délky vodních toků. Ano, jedním z primárních důvodů existence přehrad je energetické zhodnocení vodních zdrojů. Hydroelektrárny jsou tu v pořadí druhým kapacitně nejvýkonnějším obnovitelným zdrojem energie (38 %), a podílí se na 6,6 % národního mixu. Ale byť je momentální trend nastaven jednoznačně směrem k dalšímu rozvoji OZE, vodních elektráren a s nimi i přehrad tu spíše ubývá. Ptáte se proč? Jednoduše proto, že se to dlouhodobě nevyplatí.

Staré přehrady vždycky znamenají riziko

Průměrný věk přehrad v USA činí více než 57 let. Řada z nich je ale mnohem starší, a po stránce výkonu i bezpečnosti jsou už dávno za zenitem svých možností. V kategorii hodnocení rizik tu pod označením „D“, tedy těch vyloženě riskantních, hrozících potenciálních kolapsem a protržením, napočítali v roce 2017 nehezkých 12 557. A jen konzervační údržba jedné takové rizikové přijde na 200 milionů dolarů. K nahodilým selháním bohužel dochází: podle Americké státní asociace úřadů bezpečnosti přehrad (ASDSO) bylo zatím evidováno v posledních letech kolem 178 vážných poruch a 587 incidentů. Ne všechny takové, pokud tedy neskončí katastrofou, se dočkají pozornosti. Kontrola je totiž dost limitovaná, například ve státě Oklahoma mají pro kontrolu zdejších 4621 přehrad vyčleněny tři stálé inspektory.

Za zmínku stojí, že hráz vodní elektrárny, v době svého vzniku v 70. letech, mohla být klasifikována jako „s nízkými riziky v případě protržení“, protože v rozlivové zóně pod ní neexistovalo osídlení. Dnes už to ale platit nemusí. A pochopitelně, spolu s tím, jak narůstají rizika a náklady na opravu přehrad, zatímco klesá jejich výkon, se množí kritické výtky. Ano, přehrady výrazně proměňují charakteristiky toků, zásadně mění vodní prostředí, decimují rybí populace, jsou podstatným zdrojem metanu. Vztaženo na celé USA plošně: v následujících letech by mělo dojít k přehodnocení provozních licencí 27 000 vodních elektráren s výsledkem rehabilitace/rekonstrukce, rozšíření působnosti anebo demolice. Otazník visí zejména nad 2500 hydroelektrárnami, které se už funkčně nebo kapacitně definitivně přežily, jejich pozitiva jsou tedy kromě lokalizovaného zadržování vody minimální.

Ve Švédsku, Francii, Rakousku, Itálii a Španělsku (kde se podílí až na 60-70 % národního mixu OZE), potažmo Norsku (kde tvoří 90+ %) se už bez nich neobejdou.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Statkraft / Flickr

Řeka je pro přírodu lepší než nádrž

A proto se dnes hovoří o jejich nezbytné dekonstrukci. Regionální a pro nás jistě nebývalou zajímavostí je, že se tu na nezbytnosti dekonstrukce a důvodech pro ni shodnou jak provozovatelé vodních elektráren, lidé ze systémů inženýrské údržby vodních děl, tak i státní úředníci, ochránci přírody a experti z univerzit. Konkrétně? Klimatické změny a jimi vyvolané sucho jsou hrozbou, kterou ale samotné přehrady nevyřeší. Zdravá a přírodnímu stavu navrácená řeka zbavená hrází má pro podporu retence vody v krajině celého povodí větší hodnotu než izolované vodní dílo. A samozřejmě, propojení a obnovení průchodnosti jednotlivých povodí pro rybí populace není jen nástrojem řešení klimatické krize, ale i neméně podstatné a současně probíhající krize biodiverzity.

Výhledově se určitě bude počet přehrad a na ně navázaných vodních elektráren v Severní Americe určitě snižovat, a USA teoreticky mohou sestoupit z aktuální 4. příčky, na níž stojí v pořadí největších světových producentů energie z hydroelektráren (po Číně, Kanadě a Brazílii).

Evropa s hydroelektrárnami rozhodně počítá

Onu čtvrtou příčku, na níž USA s produkcí 274 TWh (v roce 2019) stojí, můžeme ale lehce matematicky zpochybnit, pokud proti ní postavíme součet výkonu hydroelektráren celé evropské sedmadvacítky. Dohromady totiž země EU produkují vodními elektrárnami 341 TWh energie a trend nastavený posledními lety je tu přesně opačný: tedy prudký vzestup počtů, vysoká poptávka po nových přehradách a vodních elektrárnách.

Je to ale dobře? Záleží na úhlu pohledu: v rámci EU se vodní elektrárny podílí na 36 % produkce OZE a tvoří desetiprocentní podíl veškeré produkované energie. V principu jsou obnovitelným, trvale udržitelným a bezemisním zdrojem energie. A tudíž velmi žádaným. Ve Švédsku, Francii, Rakousku, Itálii a Španělsku (kde se podílí až na 60-70 % národního mixu), potažmo Norsku (kde tvoří 90+ %) se už bez nich neobejdou.

Sever Evropy už je celkem kapacitně zaplněný a potenciálně zužitkovatelné řeky se nabízí především v Alpách. A také v zemích Balkánu, kde dosud byly řeky netknuté.

Zdroj | Fluvius

Jenže s tou jejich proklamovanou čistotou a pozitivními dopady na krajinu to až tak úplně idylické není. Aniž bychom to podrobně pitvali, dá se říct, že evropské přehrady a vodní elektrárny (aktuálně s průměrným věkem 50 let) jsou zdrojem vesměs těch samých environmentálních problémů jako v USA. Jenže v Evropě na rozdíl od zámoří nechystáme redukce jejich počtů a dekonstrukce, ale navýšení a výstavbu nových. Jak v členských zemích EU, tak v zemích o členství v EU usilujících.

K současným desetitisícům menších, 7000 velkých přehrad a 21 387 velkých vodních elektráren by tak mělo v následujících letech přibýt 8785 dalších vodních elektráren. Problém je s jejich umístěním: sever Evropy už je celkem kapacitně zaplněný a potenciálně zužitkovatelné řeky se nabízí především v Alpách. A také v zemích Balkánu, kde dosud byly řeky netknuté. Tam se navíc počítá s výstavbou spíše menších sérií (do výkonu 10 MW) elektráren, takže je otázkou, jestli nižší, byť čistý, výkon ospravedlní destruktivní zásah do přírody.

Zbouráme staré, postavíme nové?

Zhruba čtvrtina (2500) v Evropě plánovaných nových vodních elektráren je zamýšlena ke stavbě na území chráněných krajinných oblastí a rezervací, v národních parcích, ochranářsky vysoce-prioritních územích a územích spadajících do sítě Natura 2000. A to vše za stavu, kdy 60 % evropských řek není po stránce své ekologické kondice natolik zdravých, aby mohly sloužit jako podpora životu, jen třetina existujících vodotečí v Evropě je neregulovaných či nezasažených meliorací, a kdy populace migrujících druhů ryb poklesly o 93 %.

Přečtěte si také |

Vydrží přehrada Tři soutěsky nápor velké vody? Záleží, koho se ptáte

Kontroverze pak vyvolává návrh postupu daný Strategií EU pro biodiverzitu. Jedním z navržených plánů je totiž obnova 25 000 kilometrů přirozených toků, odstraněním starých hrází a bariér. Což je jistě chvályhodné, ale na jedné straně odstraňovat hráze a další nové na nezasažených řekách stavět působí dojmem jisté organizační kolize. Otázkou tedy zůstává – pokud nám tedy v Evropě jde o řešení krize biodiverzity i klimatu - jestli by v tomto případě raději nevyplatilo vydat spíše americkou cestou a počet vodních elektráren a přehrad spíše snižovat než problém stupňovat. Obnovitelné zdroje jsou určitě potřebné, ale neměly by být potřebné za každou cenu, na úkor přírody.