Kampaň „Když je nemůžete porazit, snězte je" proti invazním rakům v Británii nezabrala. Naopak, je jich ještě víc

Jak z historie víme, jiné chutné druhy dokážeme redukovat v početnosti velmi snadno. Jenže líčení pastí na raky a vydatné hody nepřinesly za léta očekávaný výsledek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | generalising / Flickr.com

Krátce poté, co se chutní a výživní raci signální (Pacifastacus leniusculus) objevili v britských restauracích, začali se objevovat i v místních řekách a tocích. Různé nehody a náhody, a také cílená aktivita obránců zvířecích práv vracejících korýše zpět do přírody, brzy vyústila v pořádnou katastrofu. Raci signální jsou totiž mnohem konkurenceschopnější než druhy v Británii domácí. Jsou schopni sníst téměř cokoliv, od řas, bezobratlých až po malé rybky a další raky. A také se množí násobně rychlejším tempem. Jedna samice raka signálního vyprodukuje až 250 vajíček.

Aby toho nebylo málo, vypouštění raci signální přenášeli tzv. račí mor. Chorobu, vůči které byly domácí populace raka bledonohého naprosto bezbranné. Výsledkem byla redukce populací původního korýše o 90 % a jeho zapsání na seznam druhů ohrožených vyhynutím. Britská ochrana přírody samozřejmě nezůstala nečinná a snažila se proti invazním rakům zasáhnout. Navíc poměrně slibnou metodou. S heslem „if u can´t beat em, eat em“, tedy volně přeloženo – „Když je nemůžete porazit, snězte je" začali propagovat jejich volný odchyt a sběr.

Po hodech je raků ještě víc

Jenže ani líčení pastí na raky a vydatné hody nepřinesly za léta očekávaný výsledek. Přitom, jak už z historie víme, jiné chutné druhy dokážeme redukovat v početnosti velmi snadno. Na příčinu nečekaného selhání se soustředí studie Eleri Pritchardové, zooložky z UCL. „Zásadní a ne jediná chyba byla v tom, že jsme chtěli snižovat populaci invazního druhu, aniž bychom předem věděli, kolik ho u nás vlastně máme,“ říká. Své bádání doprovodila i velmi praktickým experimentem.

Při něm nechala přesměrovat horní tok říčky v Yorkshire Dales a vysbírala z něj spolu s kolegy všechny raky signální. „Obrátili jsme každý kámen,“ dodává. Poté znovu zavodnili/odvodnili koryto, celkem třikrát, aby pokaždé nasbírali další raky signální. Ve výsledku pak zjistili, že hustota téhle račí populace činila až 110 exemplářů na metr čtvereční. Což je tak děsivá koncentrace jedinců, že s ní ani britský apetit nemůže zamávat.

Velké pasti malé raky nechytají

„Původní odhady vycházely jen z odchytů do pastí, ve kterých však uvízli jen velcí migrující samci, zatímco menší a opatrnější samice se jim vyhýbaly,“ říká Pritchardová. Tím ale nehezká zjištění nekončila. Další se týkalo velikosti a pohlavní dospělosti raků signálních: k rozmnožování totiž dospějí dříve, než dosáhnou tělesných parametrů přiměřených pro uvíznutí v kleci/pasti. Vlastně tak v pastech mohlo uvíznout méně než 2,5 % všech přítomných raků.

A poslední drastické zjištění? Velcí a plně vyvinutí samci se moc nerozpakují a při shánění potravy umí kanibalizovat menší jedince. Tím sami efektivně redukovali růst populace. Jenže v Británii byli právě tito velcí samci nejčastěji chytáni. A tím se – snahou o jejich vyjedení - podpořil masivní boom račí populace. Proto je teď v britských řekách a potocích víc raků, než kdo dokáže sníst.

Přečtěte si také |

V CHKO Lužické hory vznikla černá stavba. Podle stavebníka jde o mysliveckou pozorovatelnu, podle správy o chatu