Kanalizace v Británii přestává stíhat. Řešením by nemuselo být jen navýšení kapacity

Foto | Inge Maria / unsplash.com

V kanalizaci pochopitelně nekončí, míří tudy k čistírnám odpadních vod provozovaných jednou z devíti místních vodohospodářských společností. Ty se za běžných okolností starají o přečišťování toho, co kanalizace přináší. Ale když je déšť zrovna příliš dlouhý nebo vydatný, čističky kapacitně nestíhají. A tak přepustí nadbytek odpadní vody ven, do řek a moře, bez čištění.

Když čističky jedou na volný průtok

Je to epizodní událost, která může trvat u jedné čističky hodinu ročně, u druhé pět hodin týdně a u další za sezónu ani nenastane. Není to ale neobvyklé ani nestandardní. Tedy, zrovna V Británii je to spíš běžný provozní standard, protože vodní nad-stav a limitní přesáhnutí kapacity se tu odehrává prakticky pokaždé, když zaprší. V roce 2019 tak například veškerá zařízení spravovaná Yorkshire Water vypouštěla kumulativně nepřečištěnou vodu z kanalizace ven po dobu 616 643 hodin. Je to sice zrovna ten nekřiklavější a nejextrémnější případ (vodohospodáři z Temže řešili za tu samou dobu jen 12 749 hodin nadlimitních přepustků), nicméně po praktické stránce to znamená, že někde v Yorkshire spláchnete do záchodu, doplave do řeky a moře prakticky bez nějakého hygienizačního zásahu.

V roce 2019 tak dohromady všechny čističky odpadních vod na výpustích po celé Británii 1,5 milionů hodin jely na volný průtok. Což znamená, že rozhodně odpadní vodu čistily méně, než by se od nich tak nějak z principu jejich existence očekávalo. Větší část těchto „řízených úniků“ přitom směřovala do moře, ale ono uvolňování kapacity se nevyhnulo ani 6508 čističkám odpadních vod ve vnitrozemí. Které zvedly stavidla v 204 134 případech (trvajících různý počet hodin). Představa, že cokoliv z vaší toalety nebo městské kanalizace skončí v nejbližší řece nebo na pláži, rozhodně nikomu nevoní. Takže by se dalo očekávat, že s tím Britové něco udělají. Jenže v průběhu pandemie měla Velká Británie jiné starosti, takže se na to nejspíš pozapomnělo. A aktuální situace je proto zase o něco horší.

Nechcete, aby vám to kanalizace poslala nazpět

Počet epizod „řízených úniků“ se k březnu letošního roku ve vnitrozemí zvýšil o 37 % na 403 171. A v součtu jely všechny britské čistírny odpadních vod na volný průtok z kanalizace po dobu 3,1 milionů hodin. Tedy zvýšení dobře o 50 %. Otázka, co by s tím tak dalo dělat, ale zdaleka nemá tak intuitivní odpověď, jak soudí ekologičtí aktivisté. „Jsou to jejich odpady, a jejich problém,“ říká například Hugo Tagholm, reprezentující environmentální akční skupinu Surfaři proti splaškům (Surfers againts Sewage). „Vodárenské společnosti kumulují nekontrolovatelné zisky na úkor zdraví našich řek, oceánu a lidí a je třeba je zastavit.“ Jenže splašky se, stejně jako velká voda ve srážek, do kanalizace nedostaly jen tak, odnikud. A jejich vypouštění má velmi dobré opodstatnění.

„Přepouštění nadlimitních průtoků v případě silných dešťů zabraňuje tomu, aby se odpady z kanalizací vrátily zpět do ulic měst a domácností,“ vysvětluje James Bevan, vedoucí Environment Agency (EA), nevládní ale s vládou spolupracující organizace. „Narůstající populace měst a klimatické změny znamenají, že vodárenské společnosti musí přepouštět znečištěnou odpadní vodu častěji.“ EA dále zmiňuje, že vodohospodářské společnosti v současnosti již realizují sérii opatření (za 1,1 mld. liber), které mají napomoci větší kontrole situace, a v záloze je i vládní fond čítající 5 mld. liber, který by měl pomoci s rozsáhlou modernizací kanalizační sítě. To jsou ale peníze, jejichž dostupnost je navázána na novou legislativu, jež bude projednávána nejdříve v roce 2022. A to zase přijde nejen aktivistům pomalé.

Řešení je mimo kanalizaci. Celou dobu bylo

O tom, že lepší monitoring a zkapacitnění kanalizační sítě přispějí nějakému zlepšení stavu, ale silně pochybuje Alastair Chisholm, ředitel vládou autorizované expertní instituce pro Vodu a environmentální management. „Protože všechno, co zatím děláme, vede jen k tomu, že do kanalizace posíláme stále více vody,“ prohlásil na květnovém zasedání výboru parlamentu. Místo navýšení kapacity, které je také do jisté míry nezbytností, je prý třeba omezit vtok. Což nás vrací zpět na začátek, k obnově „normálního“ stavu.

Podle aktuálních předpovědí by se totiž celkový průtok v kanalizacích Velké Británie mohl do roku 2050 zvýšit o 55 %. „Jako výsledek výraznější urbanizace a odstraňování přírodních povrchů,“ dodává Chisholm. Dláždění chodníků, zpevněných povrchů vozovek, parkovišť a zástavba, to vše vytváří neproniknutelné povrchy, kterými se voda nemůže vsakovat a je směřována do kanalizace. Která pak přetéká. „Měl by tu vzniknout prostor pro debatu, jak dalece, jak dlouho a do jaké míry závažnosti hodlá veřejnost akceptovat přepouštění nadlimitních průtoků odpadních vod.“

Než tedy investovat výhradně a jen do zbytnění kanalizačního systému, bylo by podle Chisholma prý účelnější přesměrovat výraznou část vtoku do „řešení odvozených od přírody“. Vodních zdrží, periodicky zaplavovaných tůní, svejlů, poldrů, zasakovacích pruhů. Jejich začlenění by snížilo tlak na kanalizační systémy a přispělo oboustranně k omezení znečištění vody. Navíc by z širší dostupnosti vody profitovala krajina a životní prostředí.

Vidět přetékající kanalizaci, na ulicích měst anebo přepadem do řek, nechce dohromady nikdo. Ale ne každý je schopen akceptovat, že ta nejsnazší řešení se mohou odehrát mimo zatrubněný prostor.