Kopřiva je proti kopřiváku morušovitému úplné nic. Dotknete se ho a zažijete pekelnou bolest Video

I lovci extrémních zážitků by si setkání s kopřivákem morušovitým měli nechat ujít. Naši žahavou kopřivu totiž hravě strčí do kapsy. Kontakt s lidskou kůží prý vyvolává pocit ne nepodobný poleptání kyselinou. I proto botaniky zajímalo, co vlastně může tuhle ďábelskou tropickou rostlinu jíst. Píše o tom ScienceAlert.

Na první pohled rozhodně nepůsobí kopřivák (latinsky Dendrocnide moroides) záludně. V průměru dva až čtyři metry vysoká rostlina s širokými „lopuchovitými“ listy svým vzhledem zapadá do obrazu vlhkých tropických lesů, ať už v Austrálii nebo na indonéských Molukách. Snad jen, že se rychle prosazuje na světlinách, například v místech spadlého stromu, což ale není nijak neobvyklá strategie. Že s touhle rostlinou není něco v pořádku, poznáte relativně snadno. Stačí jen zhruba dvacet minut pobytu v její blízkosti a v nose se vám rozpoutá peklo. Prachovými částicemi z povrchu listů kopřiváku poleptaná sliznice nastartuje razantní obranou reakci, jejímž výsledkem bude palčivá bolest v nose, krvavé zahlenění a fakt, že po dva dny budete dýchat jen ústy. Pořád je to ale lepší, než fyzický kontakt.

Poleptat vás může i položka v herbáři

Požahání ucítíte okamžitě, ale bolest se bude postupně stupňovat. Vrcholu dosáhne po půl hodině a setrvá v něm následující dva až tři dny. Zarudnutí a bolest vychází ze všech mízních uzlin. Nejde totiž o normální alergické popálení, ale komplexní reakci těla na otravu neurotoxinem. Ten vylučují kratičká křemičitá vlákna na povrchu rostliny. Botanici se stále nemohou shodnout na tom, zda je příhodnější bolest pospat jako „třicet vosích žihadel najednou a k tomu opalování kůže kauterizačním plamenem" anebo spíše "pocit leptání kůže celého těla kyselinou“. Zážitek je to po všech stránkách plnohodnotný. Jistě také kvůli vysoké stabilitě toxinu. Žahavá vlákna kopřiváku vydrží přichycena ke kůži i půl roku. A poleptat vás mohou i vylisované vzorky z herbářů staré desítky let.

Pozorovat, ale jen z bezpečné vzdálenosti

Dramatické příběhy o vojácích, kteří se za druhé světové války po poleptání touto rostlinou raději sami zastřelili, protože nezvládali příval bolesti, nechme protentokrát stranou. A podívejme se raději na to, co na kopřiváku morušovitém a jeho příbuzných řešila botanička Marina Hurleyová z Centra ekosystémových věd univerzity v Novém Jižním Walesu. „Vlastně banalitu, ale záhadnou,“ sama připouští. „Když se totiž podíváte na velké listy kopřiváků, uvidíte, že jsou poseté vyhlodanými dírami různých velikostí. Ale co by se jimi proboha mohlo živit, když jsou tak zničující na dotek?“ Největší problém výzkumu přitom spočíval v tom, že se nemohla blízko svého objektu bádání dlouho vyskytovat bez respirátoru a ochranného oděvu.

Extrémní obrana, ale proti komu?

Nakonec se ale zadařilo. Ukázalo se, že navzdory svému obrannému mechanismu je kopřivák snadnou potravou pro mandelinkovité brouky a další hmyzí zástupce, kteří sají z rostliny mízu. Na ně se evidentně obrana nevztahuje. Záběry z fotopastí také potvrdily, že si bez větších problémů s touto vražednou kytkou poradí i zástupci malých vačnatců, například klokani znamenaní. „Ti dokáží za jednu noc oholit celou rostlinu a úplně ji zbavit listí,“ říká Hurleyová. Záhada je tedy rozřešena, ale vlastně jen zčásti. Zdá se totiž, že její extrémní obranný mechanismus je totiž zacílen ne na zvířecí škůdce, ale jen na lidi, koně a psy. Ale proč, když s nimi evolučně přichází do kontaktu jen pár posledních desítek let?

---

reklama

---