Levnější jídlo pro všechny? Světový hlad to nevyřeší

Pokud budou zemědělci produkovat převážně rostlinnou výživu (vhodnou pro planetu i zdraví) za cenu dostupnou každému, nevydělají si na důstojné živobytí. I nadále budou žít v bídě. Když u své produkce cenu zvýší, aby se měli lépe, ne každý další chudý spotřebitel si ji bude moci vůbec dovolit.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Julian Buijzen / Flickr

Navíc se statistikou nyní vydatně zamávala i pandemie covid-19. Ekonomická recese totiž posunula dalších 83-132 milionů lidí ze situace komplikované dostupnosti potravy k podvýživě a hladu. „Dá se říct, že pandemie akcelerovala již probíhající krizi a prohloubila negativní trend,“ říká k tomu Hilal Elverová, zvláštní zmocněnkyně OSN pro otázky práva na výživu. „Pandemie samotná přitom není příčinou podvýživy, ale dalším věc výrazně komplikujícím faktorem.“ Odbornou debatu o světovém hladu navíc v posledních letech znesnadňují nové podněty. Například rozdíl mezi hladem kalorickým a nutričním. Dát hladovému humanitárně tunu batátů nebo rýže (tj. kalorie) sice znamená, že jej nasytíte, ale ne, že mu pomůžete porazit jeho nutriční hlad. K přežití je zapotřebí strava komplexní, výživná. Zdravá.

Zdravá je drahá

A právě tu si lidé žijící pod současnou globální hranicí bídy (tedy s příjmem 1,90 $/42,5 Kč na den) dovolit nemohou. Řešené téma má i etický rozměr. Je otázka, jaká cena za zdravé jídlo je vlastně přiměřená. Což nás vede k ekonomice produkce potravin. Dá se na to dívat ze dvou různých úhlů: pokud budou zemědělci produkovat převážně rostlinnou výživu (vhodnou pro planetu i zdraví konzumentů) za cenu dostupnou každému, nevydělají si na důstojné živobytí. I nadále budou žít v bídě. Když u své produkce cenu zvýší, aby se měli lépe, ne každý další chudý spotřebitel si ji bude moci vůbec dovolit. A dá spíš přednost té procesně zpracované/tučné/přeslazené, leč dostupnější alternativě.

Trh s potravinami je deformovaný

Jenže, jak podotýká OSN, cena potravin neodráží jen zákony nabídky a poptávky. Vstupují sem i další činitelé. Jednotlivé země se snaží dotacemi zvýhodnit vlastní produkci, clem a dodatečnými daněmi znevýhodnit dovoz levnějších potravin ze zahraničí. Mohou motivovat vlastní zemědělce snížením daní, dostupností techniky, odborným vzděláním nebo tím, že místním zpracovatelům ukládají povinnost zpracovávat převážně výpěstky domácí produkce.

Systém zásobování veřejnosti potravinami pak není zdaleka tak přímý a čím více se zisky z produkce přesouvají „z rukou mnoha do rukou několika málo“, dochází k deformaci celého prostředí. Říct, že všichni Afričané mají přestat chovat krávy a začít pěstovat a jíst fazole, nepovede k tomu, aby se měli lépe. Utišili by tím sice možná svůj kalorický hlad, ale zůstali by chudí. Nepomohli by si. Navíc, když by byl vyvinut jednoznačný mezinárodní tlak na nízkou cenu potravin, výsledkem by byly nejspíš výrazné škody na životním prostředí a brutální ekonomické systémy.

„Protože jen opravdu velké korporace dokáží obstát v konkurenčním tržním boji o levné jídlo a dokáží kapacitně zvětšit svou produkci,“ říká Elverová. Takže? „Prvním krokem k tomu, aby vlády zajistily, že jejich občané budou mít garantován přístup ke zdravé stravě, musí být zjištění, kdo v daném státě kontroluje nabídku, produkci potravin.“ Jinak by se nezpochybnitelně chvályhodný záměr zajistit dostupné jídlo všem mohl snadno obrátit buď proti spotřebitelům nebo producentům. „V konečném důsledku to pak znamená zajistit, aby se zdraví a důstojnost těch, kteří vyrábí jídlo, stala nezbytnou součástí snahy vyrovnat vztah mezi cenou a dostupností zdravé stravy,“ uzavírá Elverová.