Města pod oceány? Možná dřív, než byste čekali. A to z jiných příčin než stoupání hladiny moří

O 2 metry si během sta let sesedla Šanghaj.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Victor / Flickr

V současnosti žije 40 % světové populace do 100 kilometrů vzdálenosti od mořského pobřeží. A současně 56,2 % světové populace žije ve městech. Tyto dva fakty je třeba ještě doplnit o třetí informaci. Jak asi vnitrozemští Češi správně tuší, distribuce takového urbánního zasídlení není globálně rovnoměrná, a největšího nárůstu hustoty městského zasídlení na dohled pobřeží se dobereme v tropických rovníkových oblastech. V roce 2025 by tu mohly bydlet 3+ miliardy lidí. Což je problém, protože právě tyto oblasti jsou výhledově nejvíce ohroženy vzestupem hladiny oceánů. Globální oteplování, tání ledovců a tak podobně. To už známe.

Jenže solidní celocivilizační katastrofu, spojenou s potopou biblických rozměrů, si možná lidstvo užije o něco dřív, než podle černo-černých predikcí předpokládaném roce 2050. Jak to?

Tokio se momentálně nachází 4 metry níže než na počátku 20. století.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radek Kucharski / Flickr

Teploty rostou, města klesají

Nejde totiž jen o to, že hladina oceánů v posledních dvou dekádách stoupá, a to zprůměrovaným tempem 2,5 milimetrů za rok. Ta největší města a rozrůstající se metropole na pobřeží totiž současně klesají a propadají se. Tempem přibližně 8-10 milimetrů ročně, v extrému tedy čtyřikrát rychleji. Dá se tedy říct, že co do výsledku je ono sesedání lidských sídel čtyřikrát palčivější hrozbou celé civilizaci než vzestup hladin oceánů. Nicméně, ve svém součtu se oba probíhající jevy (vzestup hladiny oceánů, sesedání měst) doplňují, a dávají Čechům za pravdu v tom, že vybrat si zemi zaslíbenou ve vnitrozemí nebyl zase tak špatný nápad.

Zatímco s recepty, co učinit, aby se zabránilo tání polárních ledovců, se v posledních letech roztrhl pytel, slušný návod proti propadání měst aby jeden pohledal.

Ptát se můžeme 33 milionů obyvatel aglomerace Tokia, které stojí stále na tom samém pobřeží, ale momentálně 4 metry níže než na počátku 20. století. O 2 metry si za tutéž dobu sesedla i Šanghaj (27 milionů obyvatel) a Bangkok (8 milionů). A úplným extrémem je jedenáctimilionová indonéská Jakarta, která v posledních „klesala“ o 10 centimetrů ročně, a čeká ji bezpodmínečně velké stěhování. Zatímco jiné příbřežní města světa sesedají tempem 2 mm ročně, a na severu Afriky (a Indie, Číny) pak po pěti milimetrech, Indonésie a Malajsie běžně přesahuje 20 milimetrů ročně. Stačí jen roznásobit libovolným počtem let, aby bylo zřejmé, kdy tu lidem citelně poteče do bot.

A úplným extrémem je jedenáctimilionová indonéská Jakarta, která v posledních „klesala“ o 10 centimetrů ročně, a čeká ji bezpodmínečně velké stěhování.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Ferry Octavian / Flickr

Za sesedání mohou lidé. Je jich moc

Příčin je hned několik, rovněž vzájemně provázaných. Prim přitom hraje zátěž hmoty lidských staveb, které vytváří tlak na místní podloží. To sesedá v důsledku masivních odběrů podzemní vody (napájející obyvatele stále se zvětšujících měst). V důsledku rozsáhlých výkopů podzemních kolektorů, systémů metra a zanoření dopravní infrastruktury do podzemí. Z narušení přirozené dynamiky širokých říčních delt (u nichž řada metropolí stojí), v důsledcích likvidace přirozeného pobřeží, kvůli hlubinné těžbě nejrůznějších surovin na pobřeží. Je toho hodně, vše v závislosti na regionálních geologických podmínkách. Nicméně vztah mezi narůstající hustotou zasídlení a narůstajícím sesedáním měst se ale jeví být velmi jednoznačný. Řešení ovšem podobně jednoznačná nejsou.

Stavba norných stěn a zdí je jen částečným řešením. Protože ty po svém vystavění sesedají také, a oceány mezitím pozvolna stoupají. Umělé navyšování povrchu, zvyšování horizontu pevniny, je také inženýrským počinem za miliardy a na desetiletí práce. Zabránit čerpání podzemní vody by mohlo pomoci, ale těžko to vysvětlíte milionům obyvatel takových měst. Rozvolnit městskou populaci do větší plochy, a tím snížit tlak zástavby, zní také logicky a nereálně. Slušná řešení se tedy zatím nejspíš nenabízí, a nic moc hezkého z toho neplyne. Snad jen, že se ve velkých městech na pobřeží pomalé potopy biblických rozměrů dočkáme o něco dřív, než nám roztají ledovce.