Miliardy na klimatická opatření v rozvojových zemích jsou slibem, který nikdo nechvátá plnit

Klimatické změny představují globální problém. Ale nedopadá na všechny stejně. Mezi země nejdrastičtěji postižené patří často ty, jež označujeme jako rozvojové. Proto je jistě potěšující, že ty zatím ne tolik zasažené a přitom rozvinuté státy přislíbily v roce 2009 oněm poškozeným podporu a finanční spoluúčast. Na adaptační a mitigační opatření. Dohromady 50 miliard dolarů do roku 2020. Jenže tady hezké zprávy končí: příspěvky totiž dohromady nepřesáhly ani 20 miliard a jen menší část z nich nějak reálně souvisela s klimatickými změnami.

Když se rozvinuté země přihlásily k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC) a tím i k závazku, že do roku 2020 mobilizují své finanční rezervy, slíbily, že vytvoří podpůrný fond o síle 100 miliard dolarů. Polovina této sumy měla jít na podporu zranitelných lidských populací po celém světě, pomoci rozvojovým zemím adaptovat se na procesy klimatických změn. Dozor a kooperaci při plnění tohoto ambiciózního celoplanetárního závazku přezvala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ta v roce 2018 mohla jen konstatovat, že místo očekávaných padesáti je ve fondu zatím jen 16,8 miliard dolarů. Dárcovské, rozvinuté země přitom tvrdily, že daly více jak 25 miliard. A aby těch rozporů nebylo málo, zpětná analýza darů a investic, provedená mezinárodní environmentální společností CARE referuje o tom, že ve skutečnosti na klima dorazilo z rozvinutých k rozvojovým jen 9,7 miliard.

Klimatická adaptace je tak trochu i dálnice

Jak je to možné? Za prvé si dárci pro sebe definovali onu podporu klimatické adaptace velmi volně. A za druhé, nejspíš v rámci mezinárodní propagace, silně přeháněli. Jinak se dá jen těžko vysvětlit, proč se do rozvojových UNFCCC svodek dostaly i nejrůznější stavební záměry, které s klimatem souvisí jen velmi okrajově, pokud vůbec. Výstavba Nhat Tan, Mostu Přátelství, sice výrazně zkrátí cestu z Hanoje na letiště Noi Bai, stejně jako přetížené dopravě prospěje severo-jižní dálniční spojka u Ho Či Minova města. Ale nějaká adaptace na klima se za oběma projekty hledá těžko. Což ale Japonsku nebrání v tom, aby si oba tyto projekty přičetlo k dobru, jako příklad plnění svého závazku k UNFCCC. S Japonskem je to vůbec složité: při rozvojové pomoci realizovalo v zahraničí celkem 13 projektů a tvrdí, že na ně vynaložilo lehce přes 2 miliardy dolarů.

Když ale CARE odečetla japonské výdaje na projekty, které s adaptací na klima nesouvisí, zůstalo z japonské rozvojové pomoci 675 milionů. Zbývajících 1334 milionů dolarů se rozplynulo v asfaltu a betonu. Nejsou zdaleka jediní. CARE analyzovala celkem 112 klimaticky-adaptačních projektů, realizovaných 25 různými dárci (celými státy i rozvojovými bankami), a zjistila, že sklony k přehánění mají skoro všichni. Dary od Světové banky měly činit 2,5 miliardy, ale 872 milionů evidentně teklo na projekty s klimatem nesouvisející. Francie přispěla 165 miliony, z nichž ale 104 směřovalo také jinam než na klima a adaptace.

Lépe si ve srovnání stojí drobní dárci: Finsko, Kanada, Austrálie. Tyto státy přispívaly sice jen miliony, ale peníze našly svůj cíl. A tito dárci ani nenadhodnocovali jejich výši. Jde ale spíše o zřídkavé případy. Co se tedy za peníze na klimatické adaptace rozvojových zemí pořizuje?

Společný problém, na jehož řešení vám rádi půjčíme

Světová banka například podpořila výstavbu nouzového bydlení v Nepálu, v oblastech zasažených zemětřesením. A také podporuje malé zemědělce v Etiopii, redistribucí a dotovaným výkupem jejich výpěstků. Oba případy jsou veskrze pozitivní, pomáhají potřebným. Ale s klimatem nesouvisí. Horší už je to s francouzskou půjčkou, která šla na podporu decentralizace administrativního aparátu na Filipínách. Posilování moci poměrně autoritativního prezidenta Duterteho je dost těžké interpretovat jako pomoc proti klimatickým změnám. A podobné je to i s koncesionální půjčkou, kterou Filipíny zdevastované tajfuny dostaly od Japonska. Na podporu ekonomiky a umoření vlastních dluhů. Které měly vůči Japonsku. Půjčku, kterou Japonsko vykázalo jako svou vlastní podporu pro klima-adaptační strategie rozvojové země.

Investici do změn, mitigačních a adaptačních opatření, si po svém vykládají i nadnárodní donoři v Africe. Peníze, které dostala Etiopie ze zahraničí „na klima“, mají v 50 % případů podobu půjčky. V Ghaně pak v 28 % případů. Tyto země, pokud se opravdu chtějí na klima adaptovat se zahraniční podporou, se tak musí u svých donorů nutně zadlužit. Což je hodně zvláštní forma pomoci, trochu nahrávající neo-kolonialismu. Podle OSN přitom hrozí, že pokud rozvinuté země nenaplní své závazky k UNFCCC takříkajíc v původním znění (a současně nebudou naplňovat Pařížskou dohodu), potřebné výdaje k adaptacím v rozvojových zemích budou narůstat. Už nyní by bylo zapotřebí vynakládat na adaptační opatření rozvinutých zemí kolem 70 miliard ročně, a na konci dekády to může být i 300 miliard ročně.

Vzhledem k tomu, že od roku 2009 nebyly rozvinuté země naplnit ani těch přislíbených 50 miliard (a ani 25, 16,8 ale reálně jen oněch 9,7 miliard) - a to, že jen 9 ze 112 analyzovaných projektů vyhovělo kritériím bez výtek - to zatím s pomocí rozvinutých rozvojovým vypadá na hezký slib, který ale nikdo nehodlá dodržet.

---

reklama

---