Mnoha místům ve světě chybí k tomu být divočinou málo: někde bobři, jinde vlci nebo sloni

Když čekáme samé špatné zprávy, snadno přehlédneme, že s nimi v houfu přichází i novinky podnětné a dobré. A to je přesně případ studie uveřejněné v žurnálu Frontiers in Forest and Global Change. V médiích se výtah z této odborné práce prezentoval světu titulkem konstatujícím: "za netknuté, neovlivněné člověkem lze považovat méně než 3 % pevninských ekosystémů". Což asi nikoho nepotěší. Jenže kromě konstatování neradostného stavu autorský tým badatelů nabízí i vcelku slibné řešení.

Nejprve ale ty špatné zprávy a jejich částečné vysvětlení. Zmínka o posledních třech procentech člověkem nedotčené divočiny zní bezpochyby děsivě. Dosud se uvádělo, že rozloha divočiny souše kolísá někde mezi 20-40 %. Obecně tu ale zápasíme se samou definicí toho, co vlastně divočina je a není (většina definic se točí kolem rozsáhlých oblastí s velmi nízkým vlivem člověka). A stejně tak bídné je to i s definicí toho, co přesně by měl být ten mezní vliv člověka. Třeba taky proto, že klimatické změny se mohou projevit globálně, a pak by člověkem neovlivněné ekosystémy už dávno pokrývaly 0 % povrchu souše. Čím se tedy uklidnit?

Hrubé síto drobky nezajímají

Že ona 3 % je ve své podstatě artefaktem aktuálně užité metodiky. Andrew Plumptre, hlavní autor studie, prostě použil pro rozškálování povrchu zemské souše síť o velikosti čtverců 10 000 kilometrů čtverečních. A do dalšího kola analytického zpracování postoupily jen ty, které nabídly celou nepřerušenou plochu divočiny. V Česku máme nějakých 12 800 kilometrů čtverečních maloplošných i velkoplošných chráněných území (hrubě kolem 14 % rozlohy státu, v celoevropském srovnání jsme v horší půlce žebříčku členských zemí EU), ale žádný takový plný čtverec divočiny bychom zaplnit nedokázali. To by ale nedokázali ani Chorvati nebo naši sousedé Slováci, kteří plně chrání 37 % a 30 % své územní rozlohy.

Určitě to ale neznamená, že by Beskydy, Plitvice nebo Tatry nehrály pro ochranu přírody žádnou roli. Jen se jejich význam nezrcadlí v tom, co z definice považujeme za divočinu, natož pak za divočinu netknutou člověkem. Ono těch absolutně netknutých území – nepřerušených cestami nebo vedením, v nichž nikdo nehospodaří sběrem, neloví a ani netáboří - s rozlohou 10 000 kilometrů čtverečních, vážně není na světě mnoho. A není to záležitost posledních dekád, nikdy jich moc nebylo. Něco najdeme v Africe, minimum v Asii, trochu nabízí Amazonie, drsný sever. Plumptre přitom šel s kolegy ještě o kus dál a práci si zkomplikoval dalším kritériem: tím, že aktivně selektoval jen ty čtverce, na nichž jsou k vidění „ekologicky netknutá společenstva“. Co to obnáší?

Místa, kde se zastavil čas

V podání citované studie situaci, při níž jsou v dané oblasti stále přítomny v dostatečné početnosti ty druhy, které zastávají pro daný ekosystém podstatné ekologické role. Ať už třeba jako spásači, vrcholoví predátoři nebo pasivní roznašeči semen rostlin. Respektive jde o takové druhy, které tu byly přítomny i v roce 1500 a jejich rozšíření a početnost stále těsně osciluje v oněch historických rozmezích. Co k tomu dodat? Že takovým víceúrovňovým sítem definice divočiny skutečně neprojde každý palouk nebo les, kde je trochu živo, a že údaj vzešlý z takto přísně nastavených kritérií – tedy že netknuté divočiny máme jen 2,8 % rozlohy souše – jen odpovídá dané metodice. Ne nutně realitě. Což ale Plumptre sám ani nepopírá.

Uvádí, že jeho týmem sestavená studie je přinejlepším „kvalifikovaným odhadem“ vycházejícím z dostupných dat. Není tedy primárně konstatováním nějaké katastrofy, ale spíše novým, možná jen poněkud přísnějším pohledem na už důvěrně známou problematiku. Podstatné je, že tento řekněme poněkud metodický úvod stačil sám o sobě zaplnit titulní strany novin, aniž by se někdo výrazněji obtěžoval rozvést další myšlenky uveřejněné v té samé studii. Plumptre spolu s kolegy totiž nenabídl jen zajímavý pohled pod koruny stromů a novou definici divočiny. Nevybízí totiž svou studií k panice a zoufalství, ale k řešení.

Archy života s velkým potenciálem

V oněch 2,8 % dochovaných netknutých územích dříme potenciál, který může při troše snahy „divočinou“ překrýt až pětinu povrchu zemské souše. Pokud umožníme zvířatům z těchto kritických nedotčených území expandovat za hranice jejich omezené zóny. Řadě přírodních oblastí (které sice neobstály při hodnocení jako absolutní divočina) totiž k dokonalosti divočiny obvykle neschází mnoho.

Míst, kterým od dokonalé divočiny chybí jeden až pět krůčků, je víc než dost. Což je veskrze pozitivní. A tyto „krůčky“ si můžeme představit jako počty zástupců živočišných druhů, krajinných inženýrů, které na oněch nedokonalých plochách potenciální divočiny absentují. Příklad? Chráněné pralesní oblasti v povodí Konga se v mapě, publikované ve studii od Plumptre&spol, jako divočina netváří. Oproti stavu před pěti stoletími tu totiž bolestně chybí sloni, kteří tu plnili základní ekologický servis. Od zdupávání a probírek vegetace, vytváření světlin až po hnojení a roznos semen.

Když se sem sloni vrátí, navrátí se s nimi v horizontu několika let i to, co by pod nejpřísnějším dohledem obstálo jako ona nově definovaná divočina. Rozloha světové divočiny by tím mimochodem poskočila asi o půl procenta. A v řadě dalších regionů je to podobné. Studie tedy není pesimistická: ukazuje, kde k dokonalosti divočiny chybí 1-5 živočišných druhů, navíc dostupných „na dohled“ v jádrových územích oné tříprocentní netknuté složky. Spíš než varování světu tak předkládá užitečný návrh, plán budoucí práce.

Někam bobry, jinde slony a vlky

Příroda je pochopitelně velmi komplexní záležitostí, ale základní procesy v konkrétních ekosystémech obvykle směřuje jen pár klíčových druhů. Vděčným příkladem je návrat vlků do Yellowstone, jejichž příchod spustil ve stejnojmenném národním parku dominový efekt. Rozrostly se díky nim například bobří kolonie. A to jen díky tomu, že přemnožení losi, kteří devastovali zdejší porosty, opět získali přirozeného nepřítele. Vrbový porost, kvůli okusu losů zakrněl, zase začal prosperovat, jakmile vlci začali losy prohánět. A bobři znovu získali materiál na stavbu hrází. Díky většímu počtu hrází vznikly nové tůně, jež kvůli stínu vyhledávají ryby. V plně vzrostlých vrbách si zase našli útočiště zpěvní ptáci, a tak dále…

Na návrat vlků do Yellowstone se přitom v 70. letech minulého století dívala většinová společnost (i ta odborná) dost nelibě a konzervativně. Dnes už můžeme konstatovat, že vlci byli jednou z nejlepších věcí, která se tamnímu národnímu parku za posledních 100 let přihodila. Andrewe Plumptre s kolegy svou studií nevykresluje obraz zkázy a tragicky truchlivé poselství o tom, že už nám proboha zbývají jen tři procenta netknuté divočiny. Ukazuje nám, jak z těch 3 % velmi rychle a efektivně udělat 20 %. Pokud budeme chtít.

---

reklama

---