Nezvaní hosté a chráněná území? Větší problém mají rozlehlejší a nové rezervace

Myšlenka ochrany živočišných a rostlinných druhů zakládáním rezervací sice není z nejnovějších, ale pořád je tím nejlepším nástrojem, který má globální ochrana přírody k dispozici. Není ale univerzálním řešením. K širokému spektru problémů, se kterými se chráněná území potýkají, patří výskyt nepůvodních, invazních druhů. Ne každá rezervace s nimi má komplikace. Kde jsou problémy největší? O tom píše Conversation.

Klimatická změna, znečišťování životního prostředí nebo lov, všechny tyto faktory jsou významnou příčinou ohrožení řady druhů, ale zatím zřídkakdy důvodem jejich skutečného vyhynutí. „Tím nejvýraznějším způsobem, jakým lidé skutečně přispívají k ničení přírody ve světě, je napomáhání šíření nepůvodních druhů. Ať už záměrně nebo nedopatřením,“ říká profesor invazní ekologie Tim Blackburn z Kalifornské univerzity v Berkeley. A zatímco lidé si jsou alespoň teoreticky vědomi, že by měli respektovat nedotknutelnost chráněných území, invazní druhy se tak poučeně určitě nechovají. Více informací v článku Kvůli globálnímu oteplování ne. Živočichové a rostliny vymírají hlavně z jiného důvodu.

Otázka stojí, jaké chráněné území je schopné tlak nepůvodních druhů ustát, a které nejspíš bude potřebovat pomoc. Protože jinak jeho původní obyvatelé podlehnou nezvaným hostům a celé chráněné území tím přestane plnit svou roli. Blackburn se s kolegy z Čínské akademie věd pustil do řešení. V potaz vzali 900 nepůvodních živočišných druhů, které s více než malým úspěchem zakládají populace daleko mimo svůj původní areál výskytu, a projevují i další charakteristické projevy ekologické invaze. A pak se podívali na „historii“ 200 000 chráněných území po celém světě, aby zjistili, zda se tam někteří z jimi sledovaných invazních druhů dostaly, případně proč ne.

Rezervace si vedou nad očekávání dobře. Proč?

Závěry plynoucí z jejich studie (které byly publikovány v odborném žurnálu Nature Communications) jsou poněkud překvapivé. První zpráva? V současnosti je domovem invazních druhů méně než 10 % chráněných území. „Vypadá to jako dobrá novinka a potvrzení faktu, že rezervace jsou schopny, minimálně v 90 % případů, ustát tlak nepůvodních druhů,“ říká Blackburn. Úplně tak prosté to ale není. Co přesně stojí za tím, že 10 % rezervací (tj. 20 000 chráněných území) přeci jen bylo náchylnější k invazi? Faktory jsou dva.

Invazní druhy spíše proniknou do větších chráněných území. Což už tak nějak vyplývá z jejich rozlohy a pravděpodobnosti. A za druhé, invazní druhy pronikají snáze do rezervací nedávno založených. „To je zase záležitost toho, že ty starší, dříve založená chráněná území, vznikala v izolovanějších a nedostupnějších regionech, které historicky nebyly tolik vystaveny expanzi lidí a jejich vlivu, včetně šíření nepůvodních druhů,“ říká Blackburn. Nedostupnost území je tedy bariérou šíření nepůvodních druhů, a proto se v odlehlých rezervacích potýkáme většinou jen s vysoce mobilními invazními druhy. Třeba nepůvodními druhy ptáků. Zase tak překvapivě to nezní.

Biotická rezistence? Jak pro koho…

Překvapením ovšem je, že Blackburn s kolegy dokázal svou studií částečně zpochybnit dosud hodně populární hypotézu o tzv. biotické rezistenci. V praxi prosazovanou myšlenku, že do plně ustanoveného a takříkajíc netknutého, na druhy bohatého přírodního prostředí, proniknou nezvaní hosté jen s největšími komplikacemi, pokud vůbec. Hypotéza ale platí jen pro určité skupiny živočichů. Pokud na nějakém území existuje dost druhů ptáků a plazů, nově příchozí pták či plaz se tu spíš neprosadí (což je v souladu s hypotézou o biotické rezistenci). Ale neplatí to už pro obojživelníky a savce. Čím víc tu je zástupců jejich druhů, tím větší šance je, že se tu bude líbit i jejich invazním příbuzným. Což je dost zásadní podnět.

A dál? K invazím jsou vcelku pochopitelně náchylnější rezervace a chráněná území, která mají vyšší index lidské stopy, tj. výraznější pohyb lidí. V kontextu předchozích zjištění ještě Blackburn doplňuje, že byť je zatím 90 % rezervací po celém světě bez populací nepůvodních druhů, prakticky 90 % z nich dělí od nejbližší nepůvodní invazní populace jen 10 kilometrů. Co z toho plyne?

„Že v současnosti vypadají přírodní chráněná území a rezervace jako poměrně dost efektivní nástroj ochrany původních druhů před těmi nepůvodními, dost slušná obrana před přímým působením vlivu degradovaného prostředí,“ říká Blackburn. „Ale také, že k úspěšnému vpádu invazních druhů do rezervací nechybí mnoho, a bez přiměřeného managementu před jejich hranicemi může rychle většina chráněných území podlehnout jejich tlaku.“ Ochrana chráněných území, vztažená čistě na plochu nedotknutelných rezervací, by nám brzo nemusela stačit.

---

reklama

---