Proč uchováváme semena rostlin v podzemních vychlazených trezorech? A proč to není uspokojivé řešení?

Šance na celoplanetární restart biodiverzity, pojistka pro případ katastrofy netušených rozměrů nebo jen smutný odkaz příštím generacím.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Frode Ramone / Wikimedia Commons

Šance na celoplanetární restart biodiverzity, pojistka pro případ katastrofy netušených rozměrů nebo jen smutný odkaz příštím generacím. Názory, proč vlastně uchováváme semena rostlin v genetických bankách podzemních vychlazených trezorů, jsou různé. Dosud byla tato praxe jakýmsi uklidňujícím ujištěním, že pokud se třeba lidská civilizace vyhubí jadernými zbraněmi, jednou bude moci někdo, ať už kdokoliv, oživit ze zásob zmražených semen vegetaci na Zemi. Nebo že druhy, které jsme v jejich živé podobě úspěšně zlikvidovali, budeme mít v „rezervě“ na lepší a environmentálně příhodnější časy.

Třetina semen stromů se zchladit nenechá

John Dickie a Sarah Wyse ze zahrady v Kew ale tuhle ideu dost narušili. Prošli seznamy ohrožených i zatím hojně rozšířených druhů dřevin a dospěli k neradostnému závěru. Přibližně třetina z nich má semena, která se „mrazit pro příští generace“ konvenčním způsobem nedají. Přesněji řečeno, druhy stromů, které jsou dnes ohroženy kriticky a tudíž jim slovy klasika zvoní hrana, se z 36 % do banky uložit nedají. Druhy spadající do kategorie zranitelných se pro lednice semenných bank nehodí v 35 %, ohrožené pak v 27 %. A pokud budeme brát i stromy „obyčejné“, nikterak zatím neohrožené? Ty pro tenhle způsob konzervace neodpovídají v 33 %. Jsou to zjištění, která moc nepotěší.

Ještě loni se totiž povšechně optimisticky tvrdilo, že k uložení bude nejspíš vhodných okolo 92 % všech druhů dřevin. Celý tenhle model nouzové ochrany druhů ex situ (mimo místo původu) se přitom jevil maximálně slibný. Na minimálním prostoru, se zlomkem spotřeby energie a vynaložených financí, můžete v jedné bance deponovat celé pralesy po generace. Tedy ve formě semen. Tenhle přístup byl dokonce tak populární, že se stal jedním z ústředních bodů Globální strategie ochrany rostlin: do roku 2020 mělo být tímto způsobem uloženo 75 % ohrožených druhů. Teď už víme, že to možné nebude.

Šokové zmrazení je cesta. Ale zatím nejistá

Botanici z Kew zjistili, že mrazit nebude možné jednotlivé druhy dubů, kaštanovník setý nebo jírovec maďal. Ty jsou pro Brity důležité jako stromy „národního dědictví“. Ale do chladu banky se nepodaří dostat ani stromy celosvětově ekonomicky významné: avokádo, kakaovník nebo mangovník. A ani polovinu druhů stromů, které dominují korunám pralesů. Běžně užívaný přístup pro mražení, který počítá s vysušením a zmražením na -20 °C, je totiž znehodnocuje. Je tu ještě jedno technické řešení, které právě v Kew s úspěchem testují. Nazývají ho kryokonzervací.

Spočívá ve vyjmutí embrya ze semene a jeho kritické šokové podchlazení na -196 °C (a pak uchovávání při minus dvaceti). Zatím ale není zřejmé, jak dalece by tahle metoda vyhovovala všem jinak nebankovatelným semenům. „Přijít s efektivní metodou ex situ konzervace rostlin je teď důležitější, něž kdy jindy,“ říká Dickie. „Hrozeb pro volně žijící populace rostlin přibývá: klimatické změny, proměny stanovišť, narůstající výskyt nejrůznějších patogenů. Kryokonzervace má výrazný potenciál, jak rostliny jinak neuložitelné v genetických bankách uchovat. Ale potřebujeme vědět, jak široce využitelná tato metoda pro celý svět je.“