Regulovat konzumaci masa? Japonsko ukazuje, proč to možná není dobrý nápad

Jeden správný model optimální výživy nejspíš neexistuje, jak nyní znovu dokládá studie zaměřená na uhlíkovou stopu stravování v Japonsku. Omezení konzumace masa by tu výrazné úspory emisí nepřineslo, problematizující jsou spíše cukrovinky, alkohol a stravování v restauracích. / Ilustrační foto

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | MrJayW / pixabay.com

Obliba Japonska u nejrůznějších badatelů strmě narůstá, a to z docela prostého důvodu. V této zemi je demograficky zastoupen největší podíl důchodců. Přesněji, lidí starších pětašedesáti let tu je 35,88 milionů, tedy 28,4 % z celkové populace. Proto vědecky sledovat dění v Japonsku znamená koukat se do budoucnosti Evropy či USA, jejichž populace také zrovna nemládnou a za 20 let na tom mohou být podobně.

Japonsko se navíc řadí mezi země stabilní, demokratické, ekonomicky silné a technologicky vyspělé, a přitom v průměru s velmi zdravou populací. Za to poslední může zdejší složení stravy. A na tu, respektive na její uhlíkovou stopu, se zaměřili výzkumníci z univerzit v Sheffieldu a Kjótu. Proč?

Země vycházející budoucnosti

V Evropě i ve Státech nyní probíhá bouřlivá diskuze, zda a jak dnes omezit či danit konzumaci masa, aby bylo dosaženo snížení uhlíkové stopy. Japonsko svou demografickou strukturou nepřímo naznačuje, jaké u nás bude proporční zastoupení populace za pár dekád. A jde na jeho příkladu vidět, jak podstatná může taková regulace být.

Až potud by se vše drželo zažitého veganského kánonu o škodlivosti masa pro zdraví lidí a planetu. Jenže co to? Výsledky studie z Japonska přesvědčivě demonstrují, že rozdíl uhlíkové stopy mezi domácnostmi masem se pravidelně ne/stravujících vysvětluje méně než 10 % popisované variability v uhlíkové stopě.

Co to znamená? Že pokud by si Japonci z nějakého důvodu nechali státem naordinovat zdanění či regulaci konzumace masných výrobků, moc emisí by tím stejně neušetřili. Maso sice na jídelníčku zdejších 60 000 v průzkumu sledovaných domácností nechybí, ale národ důchodců si ho nedopřává tak vydatně, aby to bylo v celkovém úhrnu znát. A jen znovu pro připomenutí, demograficky se Evropa i USA k japonskému populačnímu modelu přibližuje. V následujících letech by tak mohlo opatření, které se dnes někomu v Evropě jeví jako účinné, mohlo rychle vyčpět ze své efektivity. Zestárnutím populace.

Sladký a opojný problém

„Naše výsledky tak opět důrazně varují před aplikováním politik a opatření, které můžeme nazvat „jedna dieta je vhodná pro všechny“,“ říká Keiichiro Kanemoto, autor studie. Samozřejmě, i v Japonsku je spotřebitelské chování jedním z výrazných akcelerátorů klimatických změn. A mezi sledovanými japonskými domácnostmi panovaly (byť tedy ne u konzumace masa) výrazné rozdíly v uhlíkové stopě. Jejich původ byl ale odlišný. Zatímco domácnosti maso konzumující se za rok dostaly o 280 kilogramů CO2 nad národní průměr, až o 770 kg uhlíkových emisí vyprodukovaly domácnosti, kde si dopřávaly jídla v restauracích, alkohol a cukrovinky.

„Pokud bychom tedy chtěli progresivně snížit naši uhlíkovou stopu formou proměny stravování, namísto masa bychom se měli zaměřit na sladkosti a alkohol,“ tvrdí Kanemoto. Jedním z důvodů je, že obojí tu ve velkém konzumují mladí i staří. A jak doplňuje Christian Reynolds ze Sheffieldu, podobné uspořádání je nyní lehce patrné i ze Států, Británie, Austrálie a Evropy. Tedy že nikoliv maso, ale spíše cukrovinky, alkohol a společenské stolování v restauracích je to, co stabilně napříč sledovanými populacemi postupně zvyšuje národní uhlíkovou stopu. Ano, Kanemoto tzv. červené maso zmiňuje a doporučuje jeho střídmější konzumaci.

„Jíst ho méně a nahradit ho masem bílým a zeleninou každopádně znamená snížit uhlíkovou stopu domácnosti.“ Jeho regulace by ale v Japonsku nyní určitě a v Evropě či ve Státech za čas možná také, očekávaný efekt nepřinesla.