Vojenský útok na jadernou elektrárnu - a co na to Ženevská konvence

Ruská armáda minulý pátek ostřelovala ukrajinskou jadernou elektrárnu Energodar. Jaderné elektrárny jsou ale zahrnuty pod Ženevskou konvenci a kvůli silám, které obsahují, by se na ně nemělo útočit. Dopady na lidské životy i životní prostředí by mohly být katastrofální. Jaké další cíle jsou konvencí před boji chráněny a jak se vůbec k dohodě dospělo?

Když za sebou v roce 1938 ustupující čínská Národní armáda odpálila přehradu na Chuang-che, aby zpomalila mašinérii japonské císařské armády, tleskal vojenský svět dobře odvedené práci. Utonulých civilistů tehdy mohlo být kolem 800 000, ale postup nepřátel se skutečně zabrzdil. Spojenci jen o 5 let později vyčlenili 617. letku RAF pro misi, jejímž úkolem mělo být ničení přehrad v Porúří. Cílem nočních náletů bylo podrýt průmysl i energetiku hitlerovské Třetí říše, a o záměrech pilotů nejlépe vypovídá jejich motto „Après moi le déluge“ – Po nás přijde potopa. V regionu tehdy žilo kolem dvou milionů obyčejných Němců.

Jsou to jen dva příklady, ale předlouhá a tragická historie válek je podobných plná. To, zda takové akce budou později dějepisci vyhodnoceny jako brilantní strategické manévry, anebo svévolné a odsouzeníhodné válečné zločiny, obvykle záleží na tom, kdo nakonec vyhraje. Od nepaměti totiž platí okřídlená věta, že dějiny píší vítězové. Dnes by si už nikdo nepřál vítězství Třetí říše. A Tchaj-wan, (založený Čankajškem, autorem plánu na vyhození přehrad Žluté řeky) je dnes vedle rudé Číny považován za baštu svobody a demokracie. Paradox toho, že i „hodní“ dělají během válek „ošklivé“ věci, nicméně zůstává realitou.

Nemůžete nějaké cíle prostě vynechat?

Ceny za druhé místo se v dějinných konfliktech nerozdávají, proto je tendence ničit infrastrukturu protivníka ve válce naprosto legální. To, že je to současně proti pravidlům lidskosti, je něco úplně jiného. Válka je z definice prostě organizovaným násilím, padni komu padni. Není to sport, umírá se u toho.

Mezinárodní Červený kříž se poprvé v roce 1949, jako součást dodatku k tzv. I. Protokolu Ženevské konvence, pokusil velmi neúspěšně intervenovat za to, aby se přeci jen válečné operace, v rámci možností a ochrany životů civilistů, určitým cílům vyhýbaly. Trvalo sedm let, než vznikl průvodní návrh v takové podobě, aby jej vůbec bylo možné v OSN přednést.

Asi nepřekvapí, že nikdo z představitelů čelních velmocí o tom, že by jaderná elektrárna, vodní nádrž anebo protipovodňový systém (jak bylo v návrhu zmíněno) neměly být potenciálním cílem, slyšet nechtěl. Plameny II. světové války tehdy vystřídal chlad té Studené, a příhodné útoky na energetickou infrastrukturu a zranitelná místa protivníka nechyběly v žádném taktickém plánu, na Východě, ani na Západě. V přepracované podobě, jako text Omezení nebezpečí civilního obyvatelstva v době války, se tedy v roce 1968 objevila nová verze návrhu. I ta byla přijata velmi vlažně.

Shodu nepřinesla holubice míru, ale strach z odvety

Následovalo dalších pět let vnitrovládních jednání, než došlo k první shodě. Sověti a Američani už to najednou viděli trochu jinak. Co se u nich doma změnilo?

Moskva v 60. a 70. letech vybudovala sérii desítek přehradních kaskád, hydroelektráren, kolem nichž rostla města. Cítila tu svou zranitelnost. A stejnou zranitelnost vnímali i Američané ve Washingtonu, se svými 56 jadernými elektrárnami s 238 reaktory. Pak už stačilo jen počkat další tři léta, a od roku 1977 tu máme souhlas s úpravou 56. článku I. protokolu (humanitární práva) původní Ženevské konvence.

Hovoří se v něm, že práce a instalace obsahující „nebezpečné síly“ – jmenovitě přehrady, hráze a jaderné elektrárny – by neměly být cílem vojenských útoků, byť jsou třeba zahrnuty do válečných plánů. A že by se účastníci konfliktu měli zdržet takového konání, které by ony obsažené „nebezpečné síly“ mohlo uvolnit, a tím vážně ohrozit civilní obyvatelstvo.

Konkrétně jaderné elektrárny by pak měly požívat ochrany před útokem, pokud tedy trvale, významně a pravidelně nezásobují energií vojska druhé strany. Což je nejspíš ten dovětek, který se teď asi někomu v Kremlu náramně hodí. Proti Rusku bojuje celá Ukrajina, a záporožská jaderná elektrárna Energodar prostě „vytrvale zásobovala energií“ nepřátele Moskvy.

Konvence platí, ale vymáhají se až po válce

Je to stejné, jako když v červnu 1981 bombardoval Izrael irácký reaktor v Al-Tuwaitha, hned vedle pětimilionového Bagdádu. Instalace byla využívána „vojensky“. A o 10 let později to tu rozbombardovali ještě jednou Američani. Že tím také mohli uvolnit „nebezpečné síly“?

Hodí se zmínit, že zvláštní pozornosti se při mezinárodních jednáních o modifikaci I. protokolu věnovala i dalším „kritickým“ instalacím. Chemickým závodům, ropným rafineriím, vrtům a vrtným plošinám. Tedy objektům, které by mohly po zásahu vyvolat environmentální katastrofu.

Jenže tady už se o nějaké shodě nedalo hovořit ani v náznacích. Dnes tedy platí, že zvláštní ochrany by ve válečném stavu měly požívat jen přehrady, hráze a jaderné elektrárny.

V Ženevské konvenci objevíme celou řadu článků soustředících se na ochranu civilního obyvatelstva. Třeba už jen to, že civilisté, neúčastnící se bojových akcí, nesmí být cílem útoku, že by jim nikdo neměl vyhrožovat a páchat na nich násilí. Že by se nemělo útočit na historické památky a místa bohoslužeb, na nemocnice.

Ženevské dohody máme do dnešního dne čtyři, dodatkové protokoly tři. O tom, jak ale budou uplatňovány a vymáhány, se zpravidla rozhoduje až po skončení války. Teď nezbývá než doufat, že současný konflikt vydrží Ukrajinci i jejich jaderné elektrárny.

---

reklama

---