Teplárenství by mohlo přejít od uhlí k malým jaderným reaktorům, říká Dana Drábová

Jaderná energetika se po letech hibernace dostala opět do centra pozornosti. Má být jádro tím zdrojem, který zajistí dlouhodobou dostupnost energie v Česku, v Evropě a ve světě? V rozhodování o něm hraje roli rostoucí poptávka po energii a současné zvyšování klimatických závazků. A protože vlna zájmu o jadernou energetiku v 70. letech minulého století byla způsobena velkými výkyvy v ceně ropy, můžeme se ocitnout v podobné situaci i s plynem, připomíná v rozhovoru Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Jaké jsou výhody a nevýhody jaderné energetiky z pohledu roku 2022?

Z pohledu dnešní doby má jaderné energetika jednu nepopiratelnou výhodu: je to nízkoemisní zdroj.

Z hlediska emisí v celém životním cyklu jaderné elektrárny je více než srovnatelný s obnovitelnými zdroji energie. Je mnohem lepší než uhlí a mnohem lepší než plyn. Tím pádem stojí za promyšlení, jakou roli má hrát jaderná energetika v dodržení klimatických závazků, ke kterým Česká republika, Evropa a svět postupně přistupuje.

I kdybychom zapomněli na omezování vlivu člověka na klima, stejně se musíme připravit na to, že fosilní paliva nebudou schopná v dohledné době pokrývat veškeré energetické potřeby lidstva. A civilizace je stále závislá na fosilních palivech. V roce 2019 představovala 84 % spotřeby primárních zdrojů, výrobu elektřiny pokrývala fosilní paliva ze 64 %.

Ať děláme, co děláme, tenhle podíl se celosvětově nedaří snižovat…

A nevýhody?

Nevýhoda jaderné energetiky je, že je velmi kontroverzně vnímána. Je velmi obtížné dospět k dohodě, že nám může a má pomoci ve vytváření energetického mixu.

Jaderná energetika je totiž spojena s řadou symbolů, které v naší pravé mozkové hemisféře vytvářejí příběhy, které jsou pro řadu lidí neakceptovatelné. Je to svým způsobem velmi podobné situaci, kdy pravá mozková hemisféra říká lidem, že ačkoli očkování zachránilo miliony životů, je to i něco, čeho bychom se měli obávat.

Tenhle strach je iracionální. Ale nedá se nad ním mávnout rukou. Strach z jaderné energie existuje a vytváří postoje lidí. A zbavit jadernou energetiku negativních konotací je velmi obtížná záležitost. Vidíme, že třeba v Německu se to nepodařilo.

A myslíte, že je to jenom o postojích a symbolech?

Z valné části ano.

Řekněme si příklad: pro bezpečné uzavření palivového cyklu, tedy pro bezpečné uložení vyhořelého paliva, existuje technické, inženýrské řešení. Ale společnost ho prostě ‚nekoupí‛. Protože ho má neustále spojeno s představou, že odpady uložené 500 metrů pod povrchem nějakým způsobem doputují na zemský povrch a něco tam způsobí. Neracionalní, ale těžko vyvratitelný postoj.

Neracionální je to proč? Jediné trvalé úložiště vyhořelého paliva se dokončuje ve Finsku, takže zkušenosti ještě nemáme.

To máte pravdu.

Ale na druhou stranu existuje analogie: reaktor opravdu přírodní, který fungoval v lokalitě Oklo v Gabonu někdy před dvěma miliardami let. A ten nám ukazuje to, co známe z laboratoří. Ty radionuklidy, kterých se veřejnost nejvíce obává, mají velmi nízkou mobilitu. Nedoputovaly víc než několik desítek metrů od místa, kde štěpná reakce probíhala. Naprosto bez jakýchkoli inženýrských bariér, bez toho, že by byly uloženy hluboko pod zemským povrchem.

Zmínila jste světovou závislost na fosilních zdrojích energie. Myslíte, že se jaderná energie bude ve světě využívat více?

To už se děje. Velmi ambiciózní program mají země jako je Čína a Indie. Koneckonců i Rusko. Uvidíme, jestli se na trajektorii ambiciózního jaderného programu vrátí i Jižní Korea a Japonsko.

Přestože je Japonsko země, která má s odvrácenou tváří jaderné energie opravdu ošklivou zkušenost, tak si uvědomuje, že si bez ní dlouhodobě neporadí. Snaží se vytvořit takové podmínky, aby lidé v Japonsku nabyli alespoň přijatelné důvěry v to, že výhody té technologie převáží její rizika.

Teď jste narazila na tu odvrácenou stranu, kterou já bych zařadila i mezi jasné nevýhody jaderné energetiky. A to je síla zdroje, která vede občas k haváriím…

Cokoli člověk vytvoří, je náchylno k tomu, že to způsobí nějaký problém. Protože jsme lidé omylní a v každém projektu je zakomponována nějaká slabina.

Na druhou stranu, když se podíváme na skoro sedmdesátiletou historii jaderných elektráren, jejich bezpečnostní statistiky jsou v porovnání s jinými způsoby, jakými si opatřujeme energii, vynikající. Zejména v porovnání s uhlím.

Jenom jedno jediné protržení přehrady Banqiao v Číně napřímo zabilo několik desítek tisíc lidí. To jaderná energetika není schopná udělat.

Motiv obav je ale s jadernou energetikou spojený, je námětem pro filmy a knihy. Četla jste třeba Prométhea v plamenech? Co na ten román říkáte?

Četla. Je to nadměrně katastrofická, ale výborně zpracovaná kniha. Scénář, který tam autoři popisují, je ale pro jadernou elektrárnu naprosto hypotetický. S jednou jedinou výjimkou, a to je Černobyl. Protavení obsahu aktivní zóny jaderného reaktoru někam, čemuž se říká čínský syndrom, je ale záležitost, ke které nedošlo ani v Černobylu.

Ta kniha vyšla v roce 1975 a jakoby předpověděla havárii v Three Mile Island v roce 1979. O téhle havárii se málo mluví – v tom smyslu, že to bylo ukázkové zvládnutí těžké havárie. Přestože se roztavilo 60 % paliva v reaktoru, nedošlo k ohrožení lidí. Ani personálu, ani lidí v okolí. A únik z elektrárny byl minimální.

Three Mile Island je pro nás vlastně referenční havárií. Šlo o tlakovodní reaktor chlazený lehkou vodou, tedy reaktor z té rodiny, jako provozujeme u nás, i když od jiného dodavatele. Ukazuje se, že tlakovodní reaktory jsou velmi robustní a velmi odolné i v situaci, která je velmi nepříjemná.

A to byl reaktor Three Mile Island čisté druhé generace bez jakýchkoli bezpečnostních vylepšení nebo opatření, na která jsme dnes v automatu zvyklí. A přesto byla ta havárie zvládnuta excelentně. Takže se ukazuje, že je to možné. Když je elektrárna dobře vyprojektovaná, dobře postavená, a má personál, který v dramatické situaci nezpanikaří a ví, co má dělat.

Přesto americká prezidentská komise vyšetřující havárii v Three Mile Island konstatovala závažné nedostatky jak v reakci personálu na havárii, tak v postupech, které měly kvalitní reakci zajistit…

Samozřejmě, kdyby nedošlo k chybám, nedošlo by k těžké havárii. Ale ten základní cíl, neohrozit lidi a okolí elektrárny, byl naplněn beze zbytku.

Zohledňují se chyby, které vedly k jednotlivým haváriím, v každodenním provozu jaderných elektráren?

Velmi. Klasickým příkladem je reakce na tu zatím poslední havárii v japonské Fukušimě. Proběhly a dodneška probíhají takzvané zátěžové testy, které se nesoustředí jenom na extrémní přírodní jevy, jež havárii ve Fukušimě odstartovaly, ale zaměřují se na dva základní úkoly, které jsou pro jadernou energetiku jako dvě přikázání.

První přikázání je natlačit různými opatřeními a nástroji pravděpodobnost, že dojde k poškození paliva v reaktoru, na co nejnižší dosažitelnou úroveň. Ta pravděpodobnost ale nikdy nebude nulová, to je třeba otevřeně říkat.

A druhé přikázání je, aby v případě, že dojde k poškození paliva, byly po ruce nástroje, díky kterým bude nejhorším důsledkem havárie zničení samotného zařízení, ale bez důsledku na lidi a okolí elektrárny.

Tohle jsou dvě věci, kde se celá jaderná komunita, včetně jaderného dozoru, stále snaží o zvýšení bezpečnosti, a to jak v prevenci, tak v odezvě.

Měla havárie ve Fukušimě nějaký přímý dopad i na české jaderné elektrárny?

Z hlediska přímých příčin havárie spíše ne, protože Česká republika má to štěstí, že leží v seizmicky a tektonicky velmi klidné oblasti, a záplavové vlny jsou z hlediska lokalizace našich elektráren vyloučeny.

Na druhou stranu i z hlediska přírodních jevů jisté poučení pro naše jaderné elektrárny vyplynulo. Elektrárny jsou projektovány na extrémní vítr, déšť i sníh, i na určitou požadovanou seismickou odolnost. Ale byly projektovány v klidnějším období z hlediska těchto jevů. Došlo tedy k přepočítání odolnosti důležitých systémů a staveb na přírodní jevy ne s pravděpodobností jednou za sto let, ale s pravděpodobností jednou za deset tisíc let.

Dnes můžeme říci, že tornádo o síle F4 (podle Fujitovy stupnice) v těch původních projektech zohledňováno nebylo, protože jednou za sto let se tady F4 nevyskytuje.

Jak silnému tornádu Temelín a Dukovany odolají?

Naše elektrárny jsou projektovány na to, že bez újmy na výrobě odolají tornádu o síle F2. Přepočtem jsme dospěli k tomu, že tornádo o síle F4, které jsme tu loni zažili, by znamenalo těžké poškození stavebních konstrukcí v elektrárnách, ale neznamenalo by ohrožení bezpečnostních funkcí.

To znamená, že reaktory by se odstavily, a byl by dostatek způsobů, jak jim zajistit chlazení. Což je to základní, co pro elektrárnu musíte zajistit, když se dostane do potíží. Tohle by samozřejmě byla priorita a všechny analýzy ukazují, že by to bylo naplněno.

Druhý problém je, že kdyby k něčemu takovému došlo, byla by elektrárna dlouhodobě mimo provoz. Bezpečně, ale mimo provoz. Což vzhledem k tomu, že naše jaderné elektrárny, jak Dukovany, tak Temelín, jedna každá pokrývá 10 % naší spotřeby proudu, by asi nebylo nic příjemného.

Je třeba z důvodu chlazení nějaké maximum jaderných bloků, které může v Temelínu a Dukovanech stát?

Pro obě elektrárny je spočítán maximální výkon, který v dané lokalitě může v jednu chvíli být v provozu. Pro Dukovany stanovilo hodnocení vlivu na životní prostředí, že maximální výkon provozovaný v daném okamžiku může být 3250 MW elektrických. Z toho vyplývá omezení, že ta dukovanská pětka, pokud se bude stavět, musí mít výkon do 1200 MW. Protože se tam počítá ještě po 5 let, možná 10 let se souběhem s provozovanými bloky, které mají 2000 MW, takže zbývá 1200 MW.

Pro Temelín si tu horní hranici nepamatuji, ale když se plánovalo dokončení dalších dvou bloků, bylo spočítáno, že by se tam daly bez problémů umístit francouzské reaktory, to znamená 2 x 1650 MW, plus ty stávající, tzn. 2 x 1000 MW.

Takže kdyby se uvažovalo o dalším využití jaderné energetiky v České republice, stavělo by se nejdříve v těchto lokalitách do naplnění té kapacity?

To hodně záleží na tom, zda a případně kdy budou k dispozici reaktory menších výkonů. Pro ty velké reaktory, myslím tím okolo 1000 MW, už tak dobrou lokalitu nemáme. Ne že bychom neměli žádnou, ale nemáme tak dobrou, jako jsou Dukovany a Temelín. Bylo by tedy neracionální je nevyužít. Pokud se tedy budou ty velké reaktory stavět. Ony pro Českou republiku nejsou ideální.

Já s nadsázkou říkám, že tak dobré bloky, jako jsou Dukovany 1–4, ještě dlouho mít nebudeme. Pro Českou republiku je 500 MW na jeden blok optimální výkon. A samozřejmě, že se česká přenosová soustava naučila pracovat i s těmi 1000 MW v Temelíně, ale z hlediska naší přenosové a distribuční sítě by byly fajn menší výkony.

A kam teď směřuje jaderný výzkum? Jaká nejnovější vylepšení můžeme čekat?

Hodně pozornosti je věnováno právě těm takzvaným malým reaktorům s výkonem 10–300 MW. Byly by jednodušší na organizaci výstavby. A mají jednu velkou výhodu: na začátku nepotřebujete tak velkou počáteční investici.

V konečném důsledku vyjde kilowatthodina z toho malého reaktoru na výrobní náklady srovnatelně, nebo i mírně dražší. Ale výhoda je, že cena peněz, se kterou musíte na začátek počítat, není taková rána jako pro velký reaktor.

Malé reaktory by mohly posloužit jako náhrada uhlí v teplárenství. V Československu už se s tím počítalo, akorát se to nikdy nedotáhlo do realizační fáze, protože to ‚zatracené uhlí‛ bylo prostě levné.

Ale atraktivnost jádra vzrůstá, protože pro teplárenství není ani plyn nic příjemného. Za prvé není nízkoemisní, a za druhé ho prostě nemáme. A něco, co nemáte, vás vždycky nakonec vyjde draho.

To znamená, že uhlí v teplárenství by mohlo být nahrazeno jadernou energií?

Je to jedna z možností.

Jaderná energetika má obrovské náklady, i proto bude výstavbu nového bloku v Dukovanech plně financovat stát. Čím to je, že takto drahá výroba elektřiny se nám vyplatí?

Úkolem státu je zajistit naplňování nějaké společenské smlouvy, když to řeknu trochu vznešeně. A do té společenské smlouvy patří, že lidi budou mít k dispozici dostatek energie za alespoň trochu snesitelnou cenu. Co je snesitelná cena, o tom můžeme i ve světle loňského podzimu vést docela intenzivní diskuze.

Postaví-li se jaderný blok, a popřípadě více menších reaktorů, jde stát na jistotu. Protože ví, že jaderný zdroj stabilní dodávku elektřiny zajistí.

Může se docela dobře stát, že dojde k nějakému průlomu třeba ve skladování elektřiny, že potřeba toho takzvaně velkého zdroje pro základní zatížení bude menší. Ale to dneska nevíme. A úkolem státu je s rozumnou pravděpodobností zajistit, aby až v roce 2040 přijdete k vypínači a rozsvítíte, že se žárovka opravdu rozsvítí.

Já se ještě vrátím k té ceně. My někdy máme tendenci se děsit nad finančními náklady a neuvažovat o hodnotě. Hodnota té stabilní dodávky proudu je velmi vysoká a je to strategická záležitost. A do té strategické oblasti vám nemůžou vstupovat jenom finanční náklady. Do hry by měla vstoupit dopadová analýza toho, co se stane, když se nové bloky nepostaví.

A tu ČR má?

Já si myslím, že ano, jen se o tom málo mluví. Ale takové instituce jako EGÚ Brno takovéhle věci zpracovávají.

Ještě se vrátím k tomu výzkumu. Malé reaktory jsou jedna oblast. Ony nejsou zase až tak něco nového, protože nám jich plove po světových mořích několik stovek. Ale převést reaktor z ponorky nebo z letadlové lodi na pevninu přece jenom vyžaduje jisté úsilí, i z hlediska bezpečnostních parametrů. Nejenom bezpečnosti jako takové, ale i zabezpečení, co se týká jakéhokoli možného zlovolného činu.

Druhá oblast jsou takzvané reaktory čtvrté generace. Pokud bychom setrvali na současných technologiích, byť i v malých reaktorech, pak uranu není na Zemi tolik, aby mohl podporovat masivní rozšíření technologií založených na štěpení uranu 235.

Pokud má jaderná energetika lidstvu poskytnout řešení, jak si zajistit dostatek energie, musí se posunout k technologiím, které budou využívat i štěpení jader 238, popřípadě thoria. Mluvím o takzvaných rychlých množivých reaktorech, které využívají štěpení ne pomalými, ale rychlými neutrony. Množství štěpitelného materiálu by bylo řádově vyšší, než je tomu pro současný uran 235.

Ale zase je to jenom přemostění, protože jednou rozštěpené jádro už zpátky nedáte. Ano, ty reaktory mají v názvu množivé, a částečně si budou schopné vyrábět štěpné izotopy, které budou dále využitelné jako palivo.

Ale jestli nám jádro má vyřešit energetický hlavolam, jediná cesta je jaderná fúze. A tam se výzkum začíná velmi zintenzivňovat, vidíme to ve Spojených státech a vidíme to taky v jihovýchodní Asii.

Nestalo se tedy to, že by ubylo financování jaderného výzkumu v souvislosti s rozvojem obnovitelných zdrojů energie?

Nezdá se mi.

Co je ale dlouhodobě podfinancované, je právě ta jaderná fúze. To je ale částečně způsobeno tím, že přestala zajímat vojenský sektor, když dospěl k naplnění svých vojenských cílů, co se týká jaderných zbraní.

Je slabým místem jaderné energetiky, že několik klíčových úkonů v jejím využití se dělá pouze v několika zemích? Radek Škoda z ČVUT uváděl před lety, že přeměnu rudy na palivo umí pouze 6 zemí světa, výrobu palivových článků 14 států a komerční recyklaci paliva umí pouze jeden stát. Hraje to roli pro rozhodování o využití jaderné energetiky?

Ono je to dáno nikoli tím, kdo umí či neumí, ale jestli se to vyplatí.

V Česku by jistě nemělo smysl postoupit v první části palivového cyklu někam dál než za žlutý koláč“, i když jsme tu uranovou rudu měli. Třeba obohacovací závody jsou tak energeticky náročné, že jsou až na výjimky provozovány nějakým konsorciem, jsou to společné podniky pro řadu zemí.

Pro výstavbu nového bloku v Dukovanech se mluví o využití českých firem. Máme v ČR dost firem, které se výstavbou jaderné elektrárny zabývají a mohly by být dodavateli pro výherce tendru? Ptám se proto, že například ve Finsku u výstavby 3. bloku elektrárny Olkiluoto to byl problém.

To je takový trochu neuralgický bod, že se v Evropě dlouhou dobu nestavělo. A tím pádem se podniky přeorientovaly někam jinam.

Jistěže by bylo lepší, kdyby výstavba plynule pokračovala, ale v jistou chvíli v 90. letech byl trh nasycen. Země, které byly schopny stavět a provozovat jaderné elektrárny, jich měly dost. Zejména se bavíme o Francii. Tím pádem nastala diskontinuita.

Ale na druhou stranu si uvědomme, že Evropa postavila 150 jaderných bloků (které už ne všechny jsou v povozu). Ano, byla tam řada věcí, které se musely řešit za pochodu, ale tak to s průmyslem je.

Jestliže pro průmysl a zejména pro mladé lidi budeme mít dobrý projekt, a jaderná energetika je v každém případě hi-tech, tak nevidím důvod, proč by do takového projektu nepřišli a neodvedli stejně vynikající práci, jako jejich otcové nebo dědové na stavbě šesti jaderných bloků u nás.

Výstavba nejnovějšího nového reaktoru v Evropě ve finské elektrárně Olkiluoto byla provázena mnoha obtížemi a spuštění se zpozdilo o 13 let. Náklady se odhadují na 11 miliard eur. Kritici to považují za velký neúspěch jaderné energetiky. Jak se na to díváte vy?

Asi bych neřekla neúspěch, ale bezesporu to byla trnitá cesta. Bolelo to, byla tam spousta věcí, které se nedařily, to zajisté. Je to daň za velikost toho reaktoru (1600 MW), za to, že je to opravdu první svého druhu s takto velkým výkonem. Za to, že se Finové nechali Arevou přesvědčit, že projekt, se kterým šli do výběrového řízení, nebyl úplně hotový, doladí za pochodu.

Ale na druhou stranu, blok jde nyní do provozu…

Už jste zmínila úložiště. Je vůbec možné mít pro jaderné úložiště materiály, které mají vydržet tisíciletí? Chápu, že základem je jeskyně. Ale co ty další materiály? Záleží na nich?

To víte, že záleží, každá bariéra je velmi důležitá. A neustále probíhají ověřovací práce na materiálech, které pro kontejnery čas zrychlují. Vytvářejí takové prostředí, kde jsou vidět degradační mechanismy v daleko kratším čase, ale je to rozfázováno tak, aby to simulovalo stovky a tisíce let.

Kdy je nejlepší doba se stavbou úložiště začít? Není lepší počkat do poslední chvíle, kdy bude více zkušeností s výstavbou úložiště z jiných zemí, nebo je potřeba začít co nejdříve, abychom výstavbu stihli včas?

Víte, mě připadá, že jaderný průmysl se trochu chytil do vlastní pasti, když před 30, 40 lety naskočil na argumentaci, že vyřešení konce palivového cyklu je Achillova pata. A začal se za tím řešením hnát, i když dlouhodobé skladování žádný problém nevytváří.

A teď už se všichni pohybujeme v takovém veverčím kole, kde vzrůstá tlak na to, aby úložiště byla. Podívejte se do taxonomie 2050. I když ze svého pohledu nevidím technický důvod pro rychlou stavbu úložiště, jednou ho budeme muset postavit. Jediná otázka je, jak bude velké.

Druhá otázka je, jestli nenabudeme nějakého kolektivního evropského rozumu, a časem nebude možná dohoda na tom, že by existovalo společné úložiště. Za současné situace a stavu mysli v jednotlivých zemích to nevidím, ale smysl by to dávalo. Zejména z hlediska ekonomického i toho, že se mohou najít velmi výhodné geologické podmínky.

Dnes jsme v situaci, kde je jednoznačný požadavek společného právního rámce EU, aby úložiště bylo naplánováno tak, že bude v nějakém časovém harmonogramu realizováno.

Česká republika směřovala a stále směřuje k zahájení provozu úložiště v roce 2065. Z mého pohledu je takový harmonogram rozumný, protože jednou úložiště bude muset být. Žádná technologie není bezodpadová. My se toho, co nedokážeme jinak oddělit od člověka a životního prostředí, lépe nezbavíme.

Nemělo by to společné úložiště i nějaké větší rizika?

To je hornické dílo, kde si spočítáte, jakým způsobem je třeba stanovit rozestupy jednotlivých kontejnerů.

Já bych neřekla rizika, ale je tu otázka velikosti. Česko má za úkol uložit 10 000 – 15 000 tun, pakliže nedojde k redukci objemu třeba přepracováváním. To je šest reaktorů. Když je v Evropě skladováno palivo ze 150 reaktorů, je otázka, jestli vůbec existuje takový horninový masiv, kam by se to všechno vešlo. Nejsme Yucca Mountain ve Spojených státech. V Evropě by se nejspíš jednalo o několik takových společných úložišť.

Myslíte, že ještě bude ekonomicky výhodné přepracovávat použité palivo?

Francie to dělá. Stále více přepracovává i Rusko, momentálně nepřepracovává Japonsko, ale zase se k tomu vrátí.

Je to otázka ekonomiky. Čerstvě vytěžený uran je pořád levnější než uran z přepracovaného paliva. Na druhou stranu, přepracování, i kdyby se provádělo třeba třikrát čtyřikrát, sníží objem toho, co bude potřebovat uložit, ale ne na 10 %.

Zase se vrátím k výzkumu. Jedna z věcí, která se také zkoumá, jsou reaktory řízené urychlovačem, kdy by se jádra neštěpila, ale tříštila. To znamená, že byste mohla využít daleko větší sadu různých radionuklidů včetně produktů štěpení. Tím tříštěním by se zbývající objem odpadu, který už opravdu nebude použitelný, velmi snížil, a navíc by se tím tříštěním snížily poločasy rozpadu.

Už byste třeba uvažovala o daleko kratších časových horizontech uložení. Ale to je technologie v plenkách.

Jaká je teď perspektiva jaderné energetiky v Evropě? Otřese s ní třeba zmíněná taxonomie EU?

Evropě bude dlouho trvat, než se jaderný průmysl dostane do kondice, v jaké byl v 70. – 80. letech minulého století. Pokud se tak vůbec stane.

Ale uvědomme si jednu věc: tehdejší zájem o jadernou energetiku nebyl z plezíru, byl vyvolaný ropnými krizemi. Obrovskými cenovými skoky fosilních paliv. To byl impulz pro Francii, aby si postavila šedesát reaktorů.

Takže je možné, že se historie bude opakovat, v souvislosti s rostoucí cenou plynu?

Když nám poteče do bot, z hlediska dostupnosti a cen energií, může to řadu věcí zrychlit.

A já doufám, že nejen v jaderné energetice, ale i v obnovitelných zdrojích.

---

reklama

---