Změna klimatu zvýší riziko šíření virů mezi savci

Obratlovci, ptáci a savci zvláště, mohou uvnitř sebe i na svých tělech přenášet nejrůznější patogeny, včetně těch virového původu. Že tu a tam může dojít k zoonóze, tedy přenosu infekce ze zvířete na člověka, není nic nového. Nové je, jak se spolu s globálním oteplením mění areály rozšíření živočichů, a tím i „mapa“ dosahu jednotlivých nemocí. Ptačí chřipka, brucelóza, Chagasova choroba, dýmějový mor, lymská borelióza, sněť slezinná, ebola, hantavirus, lepra, leptospiróza, tularémie, toxoplazmóza. Výčet to není zdaleka kompletní, protože nemocí, které mohou přenášet zvířata na člověka, je předlouhá řádka. S bakteriálními původci infekcí, přenesenými ze zvířat, se sžíváme už delší dobu. Děsí méně. V současnosti je větším zdrojem paniky přenos infekcí původu virového. Stačí si jen připomenout, nebo spíš nezapomenout, pandemii covid-19, jejíž prapůvod byl velmi pravděpodobně blízký teplokrevným živočichům z tržnice čínského Wuhanu a východoasijských tropů.

Nemoci, kterým jdeme naproti

Teorie je prostá: preventivně se vyhýbat riziku možného přenosu zoonózy. Ideálně se tedy nevyskytovat tam, kde žijí zvířata nemoc přenášející. Anebo aspoň taková zvířata, netopýry nebo primáty, tedy potenciální vektory nemocí, nelovit. Nerealizovat přenos viru, nedělat si z jeho nositelů svačinu.

Jenže i tento chvályhodný přístup může do dalších let začít selhávat a značnou měrou už selhává. V důsledku globálního oteplování totiž dochází k proměně, posunutí stávajících areálů zvířat. Někteří savci například mají tendenci šířit se do chladnějších a vlhčích geografických oblastí. A spolu s nimi tak mohou putovat i ony zoonózy.

Studie biologů z univerzity v Georgetownu, uveřejněná v žurnálu Nature, se nyní pokusila kvalifikovaně odhadnout, jak by to mohlo vypadat kolem roku 2070. Kam až se na mapě světa mohou posunout areály 3100 druhů savců, a teoreticky, kam až mohou dosáhnout areály přirozeného výskytu virových zoonóz.

Tým autorů přitom varuje před tím, aby se jejich výsledky staly zkratkovitou interpretací současné pandemie. Ale doplňují, že onen posun areálů živočichů a tím stimulovaný transfer nemocí dopady na lidské zdraví a určitá rizika budoucích pandemií nepochybně představuje.

Šíří se zvířata i jejich viry

Areály rozšíření živočichů nejsou v čase a prostoru statické. V menším formátu se dynamicky mění neustále, v závislosti na ekologických podmínkách. Trend soustředěného posunu řekněme jedním směrem je nyní vlastní asi 20 000 druhům. Suchozemští živočichové přitom „postupují kupředu“ tempem přibližně 16 kilometrů za dekádu, vodní pak 70 km za desetiletí.

Autoři studie odhadují, že mezi těmito živočichy, na souši i v mořích, tiše cirkuluje nejméně 10 000 druhů různých virů, které mají potenciál „přeskočit“ na lidského hostitele. Co s tím? Neplašit.

Důvod k opatrným obavám by měl být tam, kde se areál daného druhu živočicha sune směrem k lidské civilizaci (funkčně je to tedy spíše naopak, civilizace jde posunu areálu naproti). Zbystřit se hodí tam, kde se překrývá okraj „lidského areálu“ s areály vícera posunujících se druhů.

A pozornost si zaslouží zvláště takové styčné plochy, kde se skrze živočicha virus setkává s lidskou civilizací poprvé. Tam je totiž teoretická pravděpodobnost zoonotického přenosu nejvyšší. Modelovým příkladem takového typicky rizikového místa je právě tržnice v městečku na okraji pralesa.

„Na jednom místě se v těsné blízkosti sejde spousta druhů různých živočichů, jejich zdravotní stav je chatrný; podmínky, v jakých jsou drženi, jsou katastrofální,“ vysvětluje Colin Carlson, hlavní autor studie. „A je tu neustálý kontakt s lidmi, kteří skrze tržnici migrují dál do regionu. Tady je pravděpodobnost, že virus ‚přeskočí‛ na lidského hostitele nebo jej využije jako nášlapný kámen k šíření dál, skutečně vysoká.“

Problém je i v tom, že právě tady může snadno dojít k překreslení ekologických vztahů a vazeb mezi typickým a novým nositelem daného patogenu. Například virus, který se dosud šířil jen skrze kaloně, se tu může přenést na prasata. A z nich třeba na lidi. Pozdější opatření, zamezující šíření potlačením původního nositele, se tak mohou minout účinkem. „Jsme svědky toho, jak se v důsledku globálního oteplování mění mapa výskytu živočichů, a zažité vazby virus-hostitel přestávají platit,“ dodává Carlson.

Více emisí, více mezidruhových kontaktů

Ona klimatická složka, coby zásadní faktor šíření druhů a virů, podle biologů z Georgetownu dodává jejich studii dynamický ráz. V krátkosti: čím větší budou emise, tím větší bude klimatická změna a s ní i globální oteplení. A tím silnější pak bude impuls pro šíření živočichů do nových regionů.

Umocní se kontakt s lidskou populací a v důsledku toho pak šance na přenos viru. Metrikou závažnosti problému je tu odhad počtu kontaktů zvířecího nositele viru a dalšího zvířete nebo člověka. K přenosu, posunu, mutaci a adaptaci totiž nemusí dojít hned napoprvé.

Vlastně, to by bylo dost nepravděpodobné. Ale pokud dojde k řekněme 15 000 kontaktů ročně (hranice, arbitrážně stanovená na základě analýz autory studie), získává přenos zoonózy na jiného nositele mnohem reálnější obrysy. A při stávajících predikcích vývoje klimatických změn bylo takových mezidruhových kontaktů napočítáno kolem 300 000 ročně. Klimatická změna se tak zprostředkovaně může stát hybnou silou šíření virů. Obecně se pak největší rizikový potenciál pojil s netopýry, kteří díky létání mohou šířit ledacos na velké vzdálenosti.

Tohle zastavit nepůjde

„Je to něco, co se už děje a zabránit se tomu nedá,“ říká Carlson. Umenšení klimatických změn může rizika posunu areálů/přenosu virů snížit, zpomalit. Ale zásadní vliv na další šíření zoonóz mít nebude. Podle autorů žijeme v éře antropocénu a míra ovlivnění ekosystémů lidmi je tak dalekosáhlá, že výskyt dalších pandemií, virů přenesených ze zvířat, je nevyhnutelností.

Ani naplnění toho nejlepšího klimatického scénáře (tedy globální udržení bezemisních limitů) na tom teď nedokáže nic změnit. Doporučenou odpovídající reakcí by tedy měla být „příprava“. Posílení kritické infrastruktury, zdravotnictví a záchranných systémů v oblastech, které jsou geograficky nejrizikovější. Typicky hustě lidmi zasídlené regiony Asie a Afriky.

Autoři připouštějí, že odhady pravděpodobnosti přeskoku viru na jiného hostitele, z nichž vychází, jsou poněkud vratké. Ve hře je totiž příliš mnoho lokálních faktorů, včetně těch socio-ekonomických. To ale neubírá nic na tom, že spolu s globálním oteplením dochází k akcelerovanému posunu areálů živočichů. S nimi se pak rozšiřuje i dosah virového rezervoáru, a někde na styčných plochách s lidskou civilizací může dojít k přenosu.

---

reklama

---