Psát komentář k Sobeckému genu není snadné ani vděčné: tato kniha Richarda Dawkinse byla poprvé publikována ve vzdáleném (a z hlediska současné vědy už takřka nedohledném) roce 1976 a za těch více než dvacet let se jasně ukázalo, že dosti značné části lidí nikdy nic nevysvětlíte, zvláště pokud se předtím rozhodli pro pocit všeobecného pohoršení. Míra nepochopení je často překvapivá – sám Dawkins se zjevným ustrnutím cituje argumentaci dvou antropologů, že příbuzenský výběr (tedy různě odstupňovaný altruismus jedince vůči jiným jedincům podle množství sdílených genů) nemůže fungovat, protože dokonce ani všichni lidé nedokážou počítat se zlomky, natož divá zvěř. To pak opravdu zůstává rozum stát. Na druhé straně bychom stěží hledali knihu vlivnější.

Počátkem padesátých let dvacátého století, kdy ještě rozmach průmyslové sféry neusměrňovaly obavy týkající se životního prostředí či zdravotních rizik, objevily se zprávy z jisté japonské vesnice, které vypovídaly o zvláštním onemocnění nervové soustavy. Choroba postihovala zejména kojence a děti, jejichž stav nápadně připomínal mozkovou obrnu. Postupem času začalo být zřejmé, že během prenatálního vývoje dochází k otravě plodu jakousi chemickou látkou.