V Praze 28. ledna 2002

[Vážený (á) pane (í) poslanče (kyně) ...],
na tomto zasedání Poslanecké sněmovny je na pořad jednání zařazen už dvakrát odložený sněmovní tisk č. 952/2001 - 3. Volební období obsahující návrh poslanců Václava Brouska a dalších na vydání zákona (dále jen návrh), kterým se mění a doplňuje zákon č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon). Tento návrh je dle našeho názoru bohužel velmi špatný a jeho realizace by znamenala velkou hrozbu přírodě a krajině naší republiky a zároveň velké negativní zásahy do práv občanů.

Předvolební činnost menších neparlamentních politických stran nevyvolává přílišný zájem médií. Je to pochopitelné. Tyto strany nedokáží zaujmout spektakulárním vzájemným osočováním a obviňováním, jako to předvádějí strany bývalé Čtyřkoalice. Nemají ani žaludek na předvolební triky, cirkusové atrakce a falešné sliby, jímž tak vyniká ODS. Přitom naše politická scéna byla již díky opoziční smlouvě stabilizována natolik, že z polomrtvého stavu by ji mohly dostat právě jen čerstvé politické síly a hlavně nové nápady. Jednou z těchto sil by se u nás, stejně jako je tomu v mnoha dalších evropských zemích, mohla stát Strana zelených. Důvodů je celá řada.

Rád bych se zastal pana Batelky, kterého pan Brezina kritizuje za přiřazení vody k neobnovitelným zdrojům. Pan Brezina uvádí: "Jako příklad "zdrojů, které nelze nahradit", uvádí Batelka vodu a vzduch. Tato konkretizace jej jako seriózního partnera k diskusi o životním prostředí poněkud diskvalifikuje - v obou případech jde totiž o zdroje obnovitelné, které svým používáním nikam nemizejí."

Radek Batelka se v polemice Země na prodej (EkoList 24. února), reagujícím na článek Václava Klause Přírodu ochrání trh dopouští přesně těch "demagogických konstrukcí a cílených manipulací", které vyčítá předsedovi Poslanecké sněmovny. Netrpím žádným zvláštním obdivem k politikovi, který nedokáže rozlišit ekologii jako bezhodnotovou přírodní vědu od ekologismu jako eutoritářské levicové ideologie a nesdílím jeho tezi, že vše vyřeší trh - přesto se ale musím Klause stručně zastat. Jeho článek totiž mimo jiné věcně upozorňuje, že velká většina nebezpečí, které světu podle ekologistů hrozí, jsou jen nafouknuté bubliny bez opory v reálných faktech. Batelka mu však oponuje značně nevěcně.

"Obhajoba" V. Klause

Tedy přesněji řečeno, chci zde hájit jeden aspekt Klausova myšlení, i když se rozcházím s většinou z ostatních. Dokonce chci ukázat, že když jej vezmeme vážně a důsledně jej aplikujeme, dostaneme závěry přímo protikladné Klausovým. Mám na mysli spor o to, jestli v našem vztahu k přírodě jde o dobro nebo o zájmy. Jsem přesvědčen, že jde vždy a všem jen o zájmy, i když je někdy skrývají za hesla o dobru, demokracii, svobodě atd. Dovolte mi ale abych předeslal, že diskuse o ekologické problematice nepovažuji jen za předvolební záležitost a věc jednoho článku v sobotní příloze Lidových novin. Dokonce se domnívám, že se jedná o projev zásadního sporu a samu podstatu a směřování naší civilizace, případně o nutnost její zásadní změny.

Je s podivem, nakolik stranou pozornosti zůstávají závažné systémové nedostatky probíhající reformy veřejné správy. Fatálního pochybení se před časem dopustil parlament schválením tzv. smíšeného modelu veřejné správy. Přitom země Evropské unie jdou právě naopak cestou důsledného oddělení státní správy od samosprávy k zajištění odborně fundovaného a nezávislého výkonu státní správy. Propojování samosprávy se státní správou zvyšuje riziko střetů zájmů a nátlaku na úředníky. Stačí se například podívat na činnost některých stavebních úřadů na obcích.

V Lidových novinách vyšel v sobotu 9. února nejapný článek s názvem "Přírodu ochrání trh". Nestál by za tolik slov, kdyby jeho autorem nebyl člověk, který má hájit zájmy veřejnosti v zastupitelském sboru - předseda Poslanecké sněmovny a ODS Václav Klaus. Ona nejapnost tkví v autorově předpokladu, že čtenáři jsou duševně retardovaní jedinci bez paměti. Jinak si totiž není možné vysvětlit, proč se Václav Klaus uchýlil k takové míře demagogie a lži. Jelikož však zmíněný článek není k danému tématu výjimkou, stojí za to trochu si ho rozebrat.

Nacházíme se v éře ekologismu, v éře zneužívání životního prostředí - jako věčného lidského problému - k politickému souboji, v éře mimořádného zkreslování stavu věcí, nálepkování a nefér argumentování. Nechci se s tím smiřovat, jde o příliš mnoho. Pojmy jako „ekologická zátěž“, „ekologická krize“ či „ekologická katastrofa“ v našem slovníku častým užíváním zdomácněly natolik, že se jen málokdy a málokdo vážně zamýšlí nad jejich skutečným obsahem. Vžitým klišé se stalo tvrdit (a snad si i myslet) např. to, že trh a ekonomický růst plodí ekologickou zátěž (krizi, katastrofu), zatímco státní moc, legislativa a regulace - „proti trhu a jemu navzdory“ - lidstvu přírodu a ekologickou rovnováhu zachraňují. Tyto teze si jako své další krédo (jako doplněk k tradičnímu požadavku sociální rovnosti a spravedlnosti) přisvojili levicoví ideologové, aby s nimi bojovali proti lidské svobodě, proti svobodnému trhu, proti ekonomickému růstu a konec konců proti jakékoli cestě vpřed.

Strana zelených se plně hlásí k programu udržitelného rozvoje. Za udržitelný rozvoj považuje harmonické soužití člověka s přírodou, ale i národů, ras a lidí mezi sebou. K základním pilířům takového vztahu k přírodě, člověku, Zemi a k životu vůbec patří ohleduplnost, úcta k hodnotám, dlouhodobá prozíravost, nezištnost a nadpolitický přístup.

Již několikrat jsem podlehl svému svědomí a místo cestování autem jsem zvolil železnici. Což o to, vlak byl čistější něž býval, bez zpoždění, ale...