Paříž vytrvale prohrává válku proti divokému močení. Ani designové urinátory nezabraly

Dojem z romantické procházky po pařížském nábřeží Seiny vytrvale kazil intenzivní zápach moči. Město se proto rozhodlo vyzkoušet alternativní řešení a instalovalo několik designových boxů uritrottoirs. Situace se vůbec nezlepšila. Paříž je teď chudší o pár tisíc eur, ale bohatší o zkušenost, že zdaleka ne každá umělecká a designérská intervence do veřejného prostoru přináší kýžený výsledek. Píše o tom Guardian.

Paříž posledních deset let vytrvale vede válku proti les pipis sauvages, tedy divokému močení. A zatím úspěšně prohrává. Tekutý obsah tu na nábřeží i v uličkách odkládají opilci, bezdomovci i městem znavení turisté. A nic na tom nezměnily ani odpuzující hroty, členité obklady stěn domů nebo nátěry hydrofobickými laky, které odrážely proud zpět směrem k producentům. Jediným výsledkem byly stále více pomočené chodníky, což zvláště v horkých dnech dodávalo turisty druhdy oblíbené metropoli velmi svérázný odér.

Vynález génia nefunguje

Řešením se měl stát projekt Laurenta Lebota, který navrhl unikátní koncept veřejného vyměšování. Základem jeho díla se stal kovový blok s centrálním pisoárem, který je uvnitř naplněný slámou, štěpkou a pilinami. Kdo má potřebu, může si tu ulevit. Organický materiál s přehledem nasaje tekutinu a zabrání šíření nepříjemného zápachu. A při průměrné produkci 450 mililitrů na jedno zastavení je zde možno odložit okolo 600 (u většího modelu) nebo 300 (u menšího) takových dávek.

Nutno dodat, že Lebot a jeho kolega Victor Massip z designérské dílny studia Faltazi to s invencí zrovna nepřeháněli. Balíky slámy coby veřejné močidla využívají už hezkých pár let na open-air festivalech v Nizozemí. Originalita tvůrce tkvěla především v návrhu boxu, jehož svrchní část je natřená transparentní červenou barvou a povrchem odpuzujícím graffiti, a tím, že je osazena malým květináčem. Tento drobný posun v užitém designu pak možná stojí za tím, že jeden uritrottoir stojí 3000 eur (cca 78 000 Kč).

Ariel Weilová, starostka čtvrtého pařížského obvodu, hájila projekt jako „vynález génia.“ Snad proto, že čtyři takové boxy již nechala instalovat a dalších pět zaplatila. Možná se nechala zlákat tím, že každý z naplněných uritrottoir slouží jako unikátní zdroj dusíku, fosforu a draslíku, a také velmi vyzrálého kompostu. To by je ale někdo musel průběžně vyprazdňovat, což se v Paříži dlouho nedělo. Nepomohla ani nákladná instalace čidla, které měřilo vlhkost uvnitř organické hmoty a signalizovalo nutnost vyprázdnění.

Paříž zavání rozkladem

Problémů ale bylo víc. Chytré urinátory si v první řadě žádají chytré uživatele, a těch je v popůlnočních ulicích Paříže evidentně pomálu. Pokud si někdo při nočním tahu nutně potřebuje ulevit, učiní tak, aniž by hledal l´uritrottoir. Pokud u něj zrovna nestojí. Ani to však negarantuje, že se trefí. A když není zařízení pravidelně vyváženo, smrdí úplně stejně, jako zaváněly zapadlé uličky už dříve. Přes den nebyla situace lepší. Ani turistům se totiž nechtělo vytahovat z kalhot něco uprostřed rušné ulice, například u stanice Gare de Lyon.

Z prve vychvalovaných boxů uritrottoirs (které si pořídili i v Nantes) a se tak záhy staly jen zapáchající kontejnery s povadlými květinami, které stojí jako pěst na oko v turisticky exponovaných místech. Poslední ránu pak kdysi mediálně vděčné intervenci ve veřejném prostoru zasadily mluvčí sdružení, hájící práva žen. Čurací boxy totiž jejich problém vůbec neřeší. Lebot musel připustit, že „řešení pro ženy není zdaleka tak snadné.“ A nad Seinou se tak dál vznáší svérázný zápach.

---

reklama

---