Apalačské dilema. Když se z nechtěného odpadu stane žádaná surovina, komu bude patřit?

Velký potenciál k nápravě škod spáchaných na životním prostředí důlní činností. Příslib čistější vody v potocích a taky posílení národní bezpečnosti v oblasti kritických surovin. Skvělý nápad, šitý na míru Apalačskému pohoří, však naráží na nejistotu legislativy. Kdyby se z odpadní vody podařilo vytěžit něco hodnotného, komu by to vlastně patřilo? Na délku má přes 2600 kilometrů, šířkou kolísá mezi dvěma až třemi stovkami kilometrů. Ano, oblast, kterou překrývají masivy Apalačského pohoří, je skutečně ohromná. Však také zasahuje do území hned sedmi amerických států. Proto asi nepřekvapí, že v té rozlehlosti se ledacos schová.

Například pozůstatky důlní těžby.

Historicky tu docházelo i k těžbě železné rudy, podobu regionu ale nakonec formovala hlavně těžba uhlí. Černého i antracitu. Opuštěná místa po jejich povrchové i hlubinné těžbě, tedy nejrůznější šachty, vstupní portály, výsypky, tu dosahují jen obtížně představitelných počtů a rozměrů.

Jen namátkou: rozloha nezrekultivovaných ploch po těžbě uhlí v Apalačském pohoří, které svou minulostí sahají před rok 1977, přesahuje 4000 kilometrů čtverečních. A k nim je nutno přidat dalších 3400 kilometrů čtverečních nerekultivovaného území, které bylo ovlivněné těžbou do roku 2021. Představte si třeba Plzeňský kraj jako jednu velkou důlní výsypku, měsíční krajinu.

K apalačským specifikům se počítala například tzv. mountain-top těžba. Při ní byly odtěžovány celé vrcholky hor. Takových „useknutých“ kopců bychom tu napočítali více než pět stovek. A kolik je tu vlastně těch starých dolů? To se vlastně přesně neví.

Říct, že nepočítaně, není úplně přeháněním.

Ostatně v národním programu AML, který tu rekultivace starých důlních děl řeší, bylo za posledních čtyřicet let zatím uzavřeno 46 000 vstupních portálů. A nezdá se, že by se tím přiblížili ke konci. Šlo vesměs o menší díla. Větší starosti všem dělají tzv. zombie doly. Velkokapacitní doly, které byly takřka ze dne na den uzavřeny, a v nichž byla ponechána i veškerá strojní technika.

Takových je tu prý kolem třinácti stovek. Přes šest milionů obyvatel regionu tu žije ve vzdálenosti jedné míle od nějakého opuštěného důlního díla.

Ten výčet vypadá dost děsivě a romantickou představu o přírodních krásách a nedotčené divočině dost nepříjemně nahlodává. Apalačské pohoří určitě nepatří k místům, kde byste jako staří trampové mohli pít vodu z horských bystřin a říček. Voda v potocích je zbarvená do rezava a kameny v korytě překrývá oranžovým nánosem.

Na 22 000 kilometrů délky zdejších vodních toků, převážně v Pensylvánii a Západní Virginii, je totiž silně kontaminováno kyselou důlní drenáží. Výluhem z nitra dolů. Ten narušuje vodní ekosystémy, poškozuje stávající potrubí a může na celá desetiletí kontaminovat podzemní zdroje pitné vody.

I to je cena, která se doplácí k účtu za 40 miliard tun uhlí, které byly v průběhu dvou století vyzvednuty z apalačské pánve, aby hnaly kupředu americký těžký průmysl.

Vnímat tu zdevastovanou krajinu jen optikou napáchaných environmentálních škod by ale mohlo být poněkud krátkozraké.

Jak totiž upozorňují výzkumníci z univerzit v Marylandu a Západní Virginie, v té přetrvávající zhoubě životního prostředí se váže i určitý potenciál k pozitivní změně.

V té zrzavé vodě, nazývané kyselá důlní drenáž, se totiž skrývají cenné prvky vzácných zemin. Klíčových surovin pro řadu technologií, na nichž jsou nejen Spojené státy závislé. Chytré telefony, turbíny větrných elektráren anebo bateriové technologie se bez nich neobejdou. A koncentrace těch „vzácných zemních minerálů“ je v tom kysele tekutém důlním odpadu srovnatelná s jejich obsahem v rudách, z nichž se tyto prvky běžně těží.

Allan Collins, profesor ekonomiky přírodních zdrojů a Paul Ziemkiewicz, ředitel West Virginia Water Research Institute, se počítají k těm, kteří věří, že ten kriticky přehlížený odpad z dolů se může do budoucna stát kritickým zdrojem nerostných surovin. Přičemž by se proces extrakce vzácných zemních minerálů z kyselé důlní drenáže mohl funkčně překrývat s procesem čištění kontaminované vody.

Užitečné by se mohlo propojit s potřebným.

Jak popisuje Collins, ony prvky vzácných zemin tvoří skupinu 17 kovů, které jsou klasifikovány jako kritické nerosty. „Tedy suroviny považované za zásadní pro ekonomiku či bezpečnost státu,“ vysvětluje.

Navzdory svému názvu nejsou prvky vzácných zemin nijak extrémně vzácné. Vyskytují se na mnoha místech planety, avšak v malých množstvích a ve směsi s jinými minerály, což jejich oddělení a rafinaci činí jak nákladnými, tak i technologicky náročnými.

„Čína kontroluje přibližně 70 procent světové produkce vzácných zemin a téměř veškerou kapacitu k jejich zpracování,“ pokračuje profesor Collins. „Tento monopol dává čínské vládě možnost ovlivňovat ceny, exportní politiku i globální přístup k těmto surovinám.“

V krátkosti o tom, kolik bude nakonec reálně vystavěno větrných elektráren v Evropě, nerozhoduje Brusel (anebo v USA prezident Trump), ale Peking. A Spojené státy, které v současnosti dovážejí přibližně 80 procent vzácných zemin, jež spotřebovávají, považují čínskou kontrolu nad těmito kritickými nerosty za přirozené riziko. Hledání domácích zdrojů označily za svou národní prioritu.

Rozběhnout těžbu vzácných zemin ale není jen otázkou objevení potenciální lokality. Cesta ke skutečné produkci trvá léta, a pojí se s ní velmi nepříjemné dopady na životní prostředí. Proto má taky postřeh výzkumníků z Marylandu a Západovirginské univerzity takovou váhu.

Navrhují využít nekonvenční zdroj, který si poněkud nezáměrně Američané vytvořili v Apalačském pohoří tou bezuzdnou a environmentálně zhoubnou těžbou uhlí. Jak? Získáváním vzácných zemin z kyselého důlního odpadu.

Kyselá důlní drenáž vzniká, když jsou během těžby sulfidy, například pyrit, vystaveny vzduchu. Vzniká kyselina sírová, která následně rozpouští těžké kovy, jako je měď, olovo a rtuť z okolní horniny. Tyto kovy se dostávají do podzemních vod a potoků, přičemž železo způsobuje oranžové zbarvení vody.

Po desetiletí byl tento kal považován za nebezpečný, a jako odpad ukládán, v tom lepším případě, na skládky. Výzkumníci z univerzit v Marylandu a Západní Virginie ale navrhli alternativní postup. Zjistili, že koncentrace vzácných zemin jsou v té odpadní vodě srovnatelné s těmi v těžených rudách a navíc je jejich získávání z kyselého důlního odpadu snazší. Protože kyselá voda je již uvolnila z okolní horniny.

Experimenty ukázaly, jak lze tyto kovy extrahovat: výzkumníci shromáždili kal, oddělili prvky vzácných zemin pomocí chemických postupů šetrných k vodě a poté vyčištěnou vodu vrátili zpět do místních toků.

„Je to jako těžba bez kopání, přeměna škodlivé látky na užitečný zdroj,“ říká Ziemkiewicz .„Pokud by se tento proces rozšířil, mohl by snížit náklady na sanaci, vytvořit místní pracovní místa a posílit americké zásobování materiály potřebnými pro obnovitelné zdroje energie, pnu vysoce technologickou výrobu.“

To celé má ale jeden pořádný háček.

Legislativní.

V americké legislativně totiž neexistuje právní precedens, který by objasnil, komu vlastně ty „minerály a prvky vzácných zemin“ patří. A tahle zdánlivě podružná otázka celou věc docela nehezky komplikuje.

Tradiční horní právo se vztahuje na nerosty ležící pod zemí. Nikoliv na ty, které jsou získány z vody přirozeně odtékající z opuštěných dolů.

Kyselá drenážní voda by se teoreticky dala „přepsat“ na někdejší majitele dolů. Ale to nejde: většina z nich se už počítá k dávno neexistujícím subjektům. Ostatně, kdyby existovaly, byli by povinny odstraňovat environmentální újmu, kterou životním prostředím v Apalačském pohoří napáchaly.

Vytěženou surovinou ze zákona nemohou disponovat ani organizace spravující povodí. Ty sice čistí důlní vody, ale jsou organizacemi státními a/nebo neziskovými. Získávají veřejné prostředky určené výhradně na environmentální sanaci. Pokud by začaly prodávat získané prvky vzácných zemin, staly by se organizacemi ziskovými.

Ty vyzískané prostředky by sice mohly být použity na jejich další činnost a další projekty čištění říčních toků, ale zároveň bytím došlo k flagrantnímu porušení podmínek grantů a pravidel pro neziskové organizace. Vytěžené minerály a vzácné zemní prvky není možné ani přenechat soukromníkům, majitelům půdy anebo obcím, jimiž znečištěné řeky tečou. Státní prostředky by takhle byly vyvedeny mimo stát.

V Západní Virginii byl v roce 2022 přijata nový zákon - přiznává vlastnictví získaných vzácných zemin tomu, kdo je z vody extrahuje – ale ostatní státy Apalačského regionu se přidržují odlišné právní formulace. Komplikací těžby může být i žaloba, podaná jedním státem na druhý. To v případě, že by se z nikým nechtěného odpadu mohla za hranicemi stát vyhledávaná surovina.

„Zkrátka, ta nejistota ohledně vlastnictví je jednou z největších překážek investic do projektů získávání vzácných zemin, které mohou stát ale i vynést miliony dolarů,“ shrnuje Collins.

---

reklama

---