USA chtěly stavět v 60. letech přístav na Aljašce. Jadernými náložemi

K čemu jinému než k hromadné destrukci ještě mohou posloužit jaderné zbraně? Nedalo by se s nimi i něco vytvořit? To byly otázka, které v 50. a 60. letech minulého století aktivně řešila Americká komise pro atomovou energii (AEC). A při hledání odpovědí objevovalo netušené hloubky. Naštěstí plán na mírové bombardování Aljašky zůstal z větší části jen na papíře. Když jste uvyklí k práci s kladivem, přijde vám každý problém kolem vás tak trochu jako hřebík. Pokud z dílny nepřejdete do muzea porcelánu, problém to zpravidla nebývá. Horší je, když máte k dispozici ničivou sílu desítek jaderných náloží. Pak vám i ony mohou přijít jako efektivní řešení pro nejrůznější situace, byť pro ně primárně určeny nebyly. Zhruba tak lze v krátkosti popsat genezi celého záměru Plowshare. Velmi kontroverzní operace, jež kdysi na mnoha vládních, výzkumných a organizačních úrovních běžela ve Spojených státech amerických.

Jejím cílem bylo odhalit mírový potenciál nukleárních zbraní. Ne pro destrukci, ale řekněme pro poklidné domácí využití. Tím měla mimo jiné umenšit celonárodní obavy ze strašáka jaderné války a taky před americkou veřejností opodstatnit enormní výdaje na zbrojení. Protože by se díky Plowshare dalo tvrdit, že tolik jaderných zbraní se nechystá jen na zničující světovou válku, ale na mnohem praktičtější a ekonomicky znělé účely. Jaké například?

Všichni například dobře vědí, že ekonomika ve 49. státu americké federace, Aljašce, za mnoho nestojí. Rozlohou největší a počtem obyvatel nejmenší americký stát má sice od přírody fantastický potenciál zdrojů – od nekonečných lesů až po ropu a kovy k těžbě – ale ten potenciál je z větší části nedostupný. Vázaný tím, že aljašské pustině vévodí po většinu roku mráz, a izolovaná sídla oddělují tisícikilometrové vzdálenosti.

Chcete přístav? My máme bomby

Nastartovat rozvoj celého severského regionu, podpořit jeho ekonomiku, by teoreticky mohl nějaký zásadní počin velkokapacitní dopravní infrastruktury. Nový přístav, například. Ten by se stal novým logistickým uzlem, impulsem pro zpřístupnění aljašských přírodních zdrojů. A ano, protože studená válka se kdykoliv mohla stát velmi „horkou“, mohla by z takového přístavu být i hezká strategická základna amerického námořnictva na dohled sovětskému Rusku.

Teď jen, kde takový ideální přístav vzít. A jsme plánů Americké komise pro atomovou energii: řízeným řetězcem pěti (až šesti) výbuchů jaderných náloží by bylo možné vytvořit u Camp Thompson, kousek od aljašského Point Hope, nový „záliv“. Proč by se taky mělo rozestupování moře ponechat jen na Mojžíšovi a propalování skal jen na Bystrozrakém z pohádky, že? Navíc – nezapomeňte na tíživé klima Studené války – by se tohle dílo odehrálo Sovětům na dohled. Což mohlo mít patřičně odstrašující efekt.

Jaderné výbuchy mohly být použity k rozbití a přesunu obrovského množství horniny. Tomuhle konkrétnímu záměru na vytvoření nového aljašského přístavu se začalo říkat Project Chariot, a lidé z komise pro atomovou energii jej společně s armádou promýšleli docela seriózně. K technickému řešení a zhodnocení přizvali i řadu odborníků z Aljašské univerzity ve Fairbanks.

O tom, že atmosféra a celé směřování výzkumu nebylo nestranné, vypovídaly další okolnosti. Aljašská univerzita, dosud polo-zapomenutá vzdělávací instituce, úvodem dostala od americké vlády obří grant. A odvděčila se tím, že hlavnímu zastánci projektu celého projektu, Edwardu Tellerovi, hned udělila čestný doktorát. A kdo že byl pan Teller? Přezdívalo se mu Otec vodíkové pumy, protože řídil její vývoj v laboratořích v kalifornském Livermore.

Byl to přesně ten člověk, který byl nadmíru ochotný řešit inženýrské výzvy jadernou explozí. Stačí u Ogotoruk Creek uložit do země jednu vodíkovou pumu, u Camp Thompson další… a pak ještě pár. A 1,6 kilometrů dlouhý, 800 metrů široký a 9 metrů hluboký záliv by byl vlastně hotový. Dílo, které by se postaru bagry a sbíječkami budovalo předlouhá léta a pracně, by mohlo vzniknout jednou pořádnou explozí, v řádu minut.

Konec experiment

Plán byl v podstatě hotový. Co opravdu Teller řešil, bylo, zda je k přesunu odhadovaných 70 milionů tun horniny lepší spíš série výbuchů o celkové síle 2,4 megatun, anebo mu postačí jen 480 kilotun. Naštěstí se k navrhovanému řešení začali vyjadřovat i jiní odborníci. Kterým celá idea mírového bombardování Aljašky přišla podivná. Už proto, že by nově vytvořený přístav stejně byl po devět měsíců v roce nepoužitelný, pod ledem. Jiní upozorňovali na to, že s podobným experimentem by bylo spojené extrémní zatížení regionu radiací.

Domorodí Inupiaté možná souzněli s podporou lokální ekonomiky a novým přístavem, řeči o rizicích znečištění je ale zneklidněly na nejvyšší možnou míru. Tellerova konstatování o tom, že vítr a led by odnesly radiaci daleko, odmítli. Vehementně se postavili proti a úspěšně na svou podporu zmobilizovali významnou část veřejnosti. Vedoucí projektu Chariot ale pod tlakem souhlasil s dalšími testy.

Například si z nevadských střelnic nechal v roce 1962 navézt tuny radiací prosáklé zeminy. Tu na vybraných lokalitách po okolí Point Hope nechal pohřbít do země, aby se měřil její vliv na okolí. Mělo to simulovat reálné podmínky po explozi. Ukázalo se, že už jen tato zavezená zemina postačila k tomu, aby radiace kontaminovala místní zdroje, faunu i flóru. Projektu pak začali oponovat i výzkumníci z Aljašské univerzity.

Projekt mírového využití jaderných zbraní, dimenzovaný na severské pustiny, tak byl nakonec uložen k ledu. K velké nelibosti Otce vodíkové pumy, Edwarda Tellera. S operací Plowshare, jejíž byl duší, se pojila řada dalších „budovatelských“ projektů – ničivé bomby měly hloubit tunely v horských masivech celých USA, zahlubovat panamský anebo vytvářet nikaragujský kanál. Jenže když to nefungovalo ani na téměř liduprázdné Aljašce, nedalo se čekat, že by to prošlo v Kalifornii nebo Washingtonu.

Projekt Chariot nikdy realizován nebyl, ale počítá se k těm, jejichž provedení se v rámci operace Plowshare dostalo asi nejdál. Obojí – Plowshare i Chariot – přispělo k růstu nedůvěry a konspiračních představ v USA. Skutečnost, že se z Nevady cosi radioaktivního na Aljašku přeci jen dovezlo a zakopalo, zavdalo k pochybnostem a nedůvěře. Lidí, kteří věří, že pod celou Aljaškou jsou dnes zakopány vodíkové pumy čekající na odpal, nežije ve Státech málo.

Pokus s navezením radioaktivní zeminy na Aljašku ale dost bolestně ukázal, že s jadernými zbraněmi je lepší nehrát si. Ani když je plánujete využívat pro mírové a budovatelské účely.

---

reklama

---