Artur Linhart: Klimatická změna a Česká národní banka - proč se vytrhovat ze spánku

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Dunnock_D / Flickr

Pro laika, který má jen velmi povrchní představu o klimatické krizi, je přirozeně naprosto legitimní se takhle ptát. Proč by se koneckonců měla centrální banka vůbec vytrhovat ze spánku ve snu “business as usual” kvůli klimatické změně - u které si pan viceguvernér navíc není jistý, že bude mít vliv na finanční stabilitu (?!?!), zato si je jistý (?!?!), že na ni bude mít vliv demografický vývoj, globalizace, vývoj informačních technologií či umělá inteligence, kvůli kterým se banka nevytrhává ze svého spánku už dnes?

Kromě vlivů, uváděných panem viceguvernérem, si lze jistě prakticky představit, že jsou i horší hrozby než nějaký vývoj v IT, může to být třeba jaderná či konvenční válka, pád meteoritu, opravdu smrtící pandemie, apod. I s nimi centrální banka nic nedělá, nesnaží se domýšlet jejich dosah nebo působit proti nim, tak proč se vzrušovat kvůli klimatu?

Za prvé je asi na místě se ptát, jestli to, že se dnes ČNB podobnými riziky a scénáři nezabývá, je vůbec správně. Zákon ČNB nevymezuje, jakými hrozbami pro finanční a hospodářskou stabilitu se zabývat nemá, je jejím úkolem je identifikovat a finanční systém před nimi chránit. Že jsou skutečné, vidíme i na právě prožívané pandemii Covid-19. ČNB se nicméně podobnými “podružnostmi” s potenciálně vysoce závažnými dopady na českou ekonomiku i vlastní úkoly typu cílení inflace apod. zjevně nezabývala. Podobné to je i s jinými jevy. Pokud tedy možný vývoj nepředvídá, pak banka ve své zákonné roli apolitického strážce stability finančního systému v principu selhává.

Spění ke klimatické katastrofě je ale nejen pro lidstvo, ale i pro Českou republiku ve srovnání s výše uvedenými příklady jiných negativních vlivů výrazně odlišné. U klimatické krize platí, že

• nečinnost povede k jisté katastrofě už jen při pokračování způsobu, jakým jednáme dnes
• problém si způsobujeme jako lidstvo (ano, patříme tam i my, občané ČR) sami, externí vlivy jsou zanedbatelné. Přitom současný i historický “přínos” Evropy i českých zemí vůbec není v poměru k počtu obyvatel a k rozloze zanedbatelný, naopak, je vyšší než v zemích rozvojových a české země jsou historicky při započtení všech emisí kolem 15 místa na světě (ne v přepočtu na obyvatele, opravdu absolutně v počtu vyprodukovaných tun CO2). V přepočtu na obyvatele jsme pak historicky nejhorší v Evropě.
• víme, že oteplování planety má výrazně negativní vliv, pozitiva takřka nelze nalézt (u globalizace, umělé inteligence nebo demografického vývoje nejsme schopni uvést jasně predikovatelné jednoznačně negativní důsledky, tyto jevy mohou mít i řadu pozitivních stránek).
• klimatická změna se dá do značné míry ovlivnit ovlivněním spotřeby, která se dá ovlivnit finančními nástroji a institucemi, na něž může mít každá centrální banka silný vliv ať již přímý, nebo nepřímý.
• Klimatická změna dopadá na Českou republiku závažným způsobem, v některých ohledech (stoupání teplot, sucho, oblasti ekonomiky spojené s pěstováním plodin) možná i disproporčně více, než na jiné vnitrozemské země.

Všechna tato kritéria současně nemá žádné z rizik, o nichž mluvil pan viceguvernér. Klimatická hrozba z nich naopak vyčnívá ve smyslu, že finančními nástroji lze ovlivnit, jak jí budeme či nebudeme čelit. Dává tedy centrálním bankám možnost využít jejich pravomocí i přirozené autority se v problému angažovat. Tím mají centrální banky také odpovědnost těchto svých možností využít - pokud je nevyužijí, nikdo jiný tuto roli nenaplní.

„Vidím dvě hlavní rizika: První riziko je riziko jakési politizace centrálních bank. Možná se dnes zdá, že na existuje jakási globální politická shoda v tématu globálního oteplování, ale já se domnívám, že to téma se může zpolitizovat na národních úrovních a pak se někdo může ptát, proč a jak tam centrální banky vstoupily svou aktivní politikou a jestli to bylo správné.

Druhé riziko, které vidím, že pokud by centrální banky začaly kupovat tato tzv. zelená aktiva, mohl by v nějaké fázi někdo začít volat po zeleném oddlužení tak jako v eurozóně, kde je řada skupin, které volají po tom, aby ECB ten dluh, který nakoupila zejména u států jižního křídla eurozóny, odpustila. A to si myslím, že se může stát v budoucnu i se zelenými aktivy, což by ohrozilo nestrannost a nezávislost centrálních bank.“

Když už se pan viceguvernér pustil do používání slova riziko, je si jistě jakožto centrální bankéř vědom definice toho, co to riziko je. Jak jistě ví, riziko je mince se dvěma stranami - s hrozbami na jedné a s příležitostmi na druhé - někdy se používá definice “riziko je účinek nejistoty na dosažení cílů”. Cílem je v případě ČNB ona finanční stabilita.

Rizika můžeme i porovnávat - jaké je riziko politizace již tak velmi vládě na ruku jdoucí centrální banky - která, jak vidíme např. nevyužívá svou možnost minimalizovat závislost na vládě např. tlakem na přijetí Eura - ve srovnání s rizikem civilizačního zhroucení a chaosu, popř. “jen” koncem demokracie a nastolením diktatury?

Podíváme-li se na klimatickou krizi zjednodušeným shrnutím analýzy rizik, vidíme v klimatické krizi hrozbu praktického zničení uspořádání civilizace tak, jak ji v posledních nejméně cca 100 letech známe a to s vysokou mírou jistoty, že dosavadní fungování povede k sebezničení. Vidíme tu ale i příležitost konečně pohnout s tím špatným a nevhodným, co se doposud v interakci lidstva se životním prostředím dělo. Ignorovat hrozbu znamená nejen obrovské problémy v budoucnu, znamená to ale i propásnutí příležitosti dělat věci lépe a změnit život i v České republice na více udržitelnou kolej, pozitivní pro její občany.

To samozřejmě platí v první řadě pro vládu a zákonodárce, kteří v naší zemi v tomto směru v drtivé většině permanentně selhávají již desítky let, centrální banka se ale nemůže tvářit, že do této oblasti nemůže přinést žádný vklad. Když už ČNB třeba nemá přímé nástroje, má velký neformální vliv a schopnost vytvořit struktury pro objektivní a politicky nezávislé analýzy. Má schopnost bít na poplach a je jí vždy veřejností nasloucháno - této své “měkké síly” ale ve vztahu ke klimatické krizi ještě nikdy nevyužila.

Naopak v posledních letech právě ústy viceguvernéra Mory přispívá k bagatelizaci problému a jeho vyjádření tak z ČNB dělají fíkový list, který odvádí pozornost od problému a politici ho mohou využít k zakrývání impotence dnešní správy státu (i těch předešlých) podnikat skutečné kroky působící proti změnám klimatu.

Zkusme tedy ale vzít pana Moru za slovo a podívat se, jak to dopadlo s dluhy, dejme tomu Řecka. To bylo asi hlavním příkladem země, která potřebovala zásadní pomoc s dluhy - a přesto že tato země krachovala, byla vzata značně pod krkem, aby mohla uspokojit věřitele, kteří na řecké bídě (pokles HDP o 25 %, nezaměstnanost ve stejné výši) úspěšně vydělali. Řecko si v období od začátku úvěrové krize od soukromých a veřejných investorů vypůjčilo kolem 320 miliard Euro ze kterých do ledna 2019 splatilo téměř 42 miliard a další splátky jsou rozloženy až do roku 2060. Díky EU a ručení za řecký dluh ze strany ESM (Evropského stabilizačního mechanismu) se také pro Řecku podařilo dosáhnout snížení úrokové míry pro obsluhu dluhu z efektivní úrovně 7,3 % v roce 2000 (v roce 2010 5,7 %, v roce 2011 12,4 %, v roce 2012 drtivých 37,12 %, 2013 11,7 %) na úroveň 1,5 % v roce 2020, což vede k dlouhodobé udržitelnosti dluhu při jeho splácení. Řecko také v letech 2015-2018 přijalo spoustu bolestivých legislativních opatření, aby byla perspektiva splacení dluhu. O odpuštění dluhů a očesání věřitelů se mnohem více mluvilo před jejich přijetím než dnes.

Podobně v Itálii, která je dalším problematickým místem na mapě evropských financí, je - zvláště nyní v čase koronakrize - dluh považován za mnohem menší problém než v minulosti a i Mario Draghi, dřívější šéf ECB a zastánce úspor mluví o nutnosti rozlišovat “dobrý a špatný dluh”. Draghi sice změnou dresu z týmu bankéřů do týmu politiků má jistě i osobní motivace ke změně pohledu, ale není snad dluh to, na čem dnešní ekonomika a finance spočívá a z čeho vychází? I všechny bankovky, co nosíme v peněženkách, jsou dluhem. Dokud nenajdeme jinou cestu, jak vytvářet peníze, asi se to jen tak nezmění.

Proč tedy pan viceguvernér toto téma právě nyní v souvislosti s klimatickou změnou vytahuje? A nejsou snad strukturální reformy vedoucí k environmentální udržitelnosti ekonomiky něco, co by měla ČNB podporovat?