Martina Čížková: Bez plenky v 21. století
Nyní jsou mému synovi čtyři měsíce a máme za sebou čtyři týdny „bezplenkování“. Jaké byly? otázal se mě člen redakce Ekolistu a požádal mě, abych se podělila i s jeho čtenáři. Tak tedy – především nebyly bezplenkové. Plenka je základ. Podotýkám, že papírová. Když ale vím (nebo si to myslím) že miminko bude čůrat, svléknu ho a odnesu nad umyvadlo. Někdy se vyčůrá, někdy ne. Někdy na mě těsně poté. Ale to se stalo párkrát. Většinou se totiž jeho potřeba dá dobře odhadnout. Čurá po probuzení, čurá půl hodiny po kojení. Pak jak kdy. Dost často ho nechávám svlečeného – miluje to. To, když se náhle začne kroutit a nemá důvod, znamená jediné – chce se mu. Není to tak strašně těžké to poznat. Po pár dnech se to naučila i moje maminka, která ze začátku měla běžnou představu o tom, že „to není možný, miminka přece čůrají pořád“. Inu nečůrají, nejsou přece průtokáč.
S velkou potřebou je to podobné. Naštěstí větší nehody tohoto typu tolik nehrozí, protože naše miminko kaká jednou za čtyři dny. A to se dá vychytat. Třetí den totiž už dost prdí. Čtvrtý den se u kojení začne hodně kroutit a tak jsem po kojení nad umyvadlem trpělivější. Čekáme, jestli to přijde. Když miminko tlačí, je vyhráno. Pak jej jenom utřu trochu papírem a je to.
Tím jsem se elegantně dostala k tomu, proč to vlastně dělám. Především je to zábava. Velké dobrodružství. Hra. A taky už nemůžu přestat. Teď už vím, že se kroutí, protože se mu chce čůrat. Tak mu přece pomůžu, ne? Hlady bych ho taky nenechala. Že by to byla práce navíc jsem si taky nevšimla. Mám-li ho nechat dělat do plenky, musím to potom stejně přebalit, ne? Když moje miminko vykonalo velkou potřebu, tak to vyjelo opravdu všude(!) – a bylo to na sprchování. Teď zůstává čistý. Žádné opruzeniny. A další důvod, ještě důležitější: moje miminko jako každý správný kluk trpělo značnými prdíky. V poloze, kdy ho držím nad umyvadlem, se ale krásně vyprdí. Má potom klidnější spaní, radostnější den, a já s ním. A pak je tu ten třetí důvod. Ano, ty šílené hromady plen. Ti, kdož mě znají, vědí, že se o přehnané citlivosti k ekologii u mě spíš hovořit nedá. Ale přiznám se, že z každé nepočůrané pleny mám radost. Navíc jsem stejně přes den začala dávat látkové. Bylo mi líto, jak byl vždycky ten jeho pindík z těch papírových (které tam však nemají papír, ale nějaké gely a kdovíco ještě) takový spláclý, jako bez života, pokrytý kousky lepkavé hmoty.
Na noc dávám papírové, na cestování také. Je ovšem zajímavé, že poslední dny se do nich už dlouho nevyčůral. V noci se budí po třech hodinách a to je suchý, takže ho dám vyčůrat. Když někam jedeme a vytáhnu ho ze sedačky třeba po dvou hodinách, také bývá suchý. Tak ho dám vyčůrat – a on čůrá a zalévá keříky.
Nevím, jak to bude dál. Nejde mi o žádné učení na nočník nebo šetření plen. Je to hlavně o tom, že to mému miminku dělá dobře. A mě to baví. Až mě to bavit přestane, nechám toho. Zatím mě to „navíc“ stojí jen to, že se svému miminku snažím více rozumět.
Není to zdaleka vše, co by se dalo o „životu bez plenky“ napsat. Ale prostoru je málo. Tak snad jen jedno osobní vyznání nakonec. Byla jsem v Africe. Rok. Nikde jsem tam neviděla pleny. Neviděla jsem vynervované matky „na mateřské“, zavřené mezi čtyřmi zdmi bez sociálního kontaktu. Viděla jsem ženu dva dny po porodu, jak zametá. Viděla jsem děti, které měly na zádech jen nepatrně menší sourozence. Nikde jsem tam neslyšela dětský pláč...
reklama
