Eliška Vozníková: Odešel ochránce přírody i lidí v nouzi. Vzpomínka na Jiřího Beneše
„Pojeď se mnou, ukážu ti svoje projekty,“ nabídl mi Jirka zhruba před rokem. Přijel nás tehdy navštívit na Školu občanské iniciativy, kterou jsme pořádali v Dalově nedaleko Jirkova milovaného Šternberku. Tvrdil, že to prý nebude na dlouho. Výlet trval asi tři hodiny. Ukazoval mi pozemky, které má pronajaté a snaží se na ně vrátit rozmanitost přírody - hlavně pro své milované motýly. Následovala prohlídka zelených ploch města Šternberk, dříve krátce střižených trávníku, které nyní kvetly pestrými druhy lučních květin a hemžilo se to na nich hmyzem. Po cestě mi vyprávěl o tom, jak s přispěním dalších lidí a spolků zastavili stavbu depolymerizační linky sloužící k likvidaci plastů, která by vypouštěla karcinogenní látky a další „chuťovky“ do města, ve kterém žije.
Na prohlídkové trase samozřejmě nemohl chybět starý třešňový sad. Jirka se o něj s partou kamarádů staral zhruba od roku 2020. Samozřejmě by to nebyl Jirka, kdyby mě nepřekvapil svými dalšími velkolepými plány a výhledem na Šternberk ze svažité louky, o kterou se s dobrovolníky taky stará a pozorují tu hmyz a ptáky.
Při vzpomínce na Jirku jsem otevřela magazín Evergreen z léta 2020 a čtu Aktivismus? Je normální ozvat se, když někdo ničí můj domov. To byla Jirkova slova z rozhovoru. A přesně to byl Jirka. Když viděl nějakou nepravost, která se ho dotýkala, tak měl nutkání ji zastavit, napravit. Díky tomu pomohl stovkám lidí, vybral miliony korun na různorodé projekty a propojil desítky lidí, kterým otevřel cestu k naději, že lepší svět je možný.
Svůj vztah k přírodě vždy charakterizoval jako pozitivní a nezastupitelnou roli v tom podle Jirkových vlastních slov sehrál především jeho dědeček. Ten jej v útlém věku bral na víkendy do lesů, kde přespávali v jeho myslivecké chatě, učil ho poznávat ptáky podle hlasu i zákonitosti přírody, což jej bezesporu formovalo. Díky dědečkovi cítil velmi silný vztah především k lesům a vadily mu snahy o jejich ničení.
Nešlo ale zdaleka jen o přírodu. Jirkův facebookový profil je krásnou ukázkou jeho aktivit. Ukázkou, jak člověk může být v jednom táta, manžel, kamarád, ochránce přírody, fotograf, podporovatel umělců, průvodce divočinou, neustále aktivní entuziasta. Napsala bych aktivista, ale Jirka to slovo prostě neměl rád.
Z těch stěžejních věcí bych vypíchla ochranu velkých šelem. S dobrovolníkem rysích hlídek Martinem Tomášem a zoologem zooparku Zájezd Jiřím Markem spustili projekt Meetlynx - Setkání s rysem. Se zachráněným kotětem rysa, kterému dali jméno Blonďák, objížděli obce a města, kde se vyskytovaly velké šelmy, a ukazovali, jak krásná zvířata to jsou a že je potřeba je chránit. Já jsem vděčná, že jsem u toho také mohla být. V ochraně velkých šelem byl sám na sebe pyšný, když se za jeho působení povedlo Vlčí hlídky, projekt mapující výskyt vlků, rozšířit na celou Českou republiku.
Když hrozilo přírodě či lidem nějaké nebezpečí, Jirka nemohl nezasáhnout. A bylo jedno, jak daleko to zrovna bylo. Když v roce 2017 hrozilo kácení unikátního Bělověžského pralesa na hranicích Polska a Běloruska, společně s dalšími lidmi zorganizoval českou kliku protestů, která výrazně přispěla k záchraně pralesa před kácením. Mobilizoval lidi a zajišťoval jejich dopravu na místo, ačkoli se sám kvůli nemoci nemohl protestů zúčastnit. Do Bělověže se rád vracel i na svých fotografických výletech do divočiny. Když silné bouřky v červnu 2020 vyplavily několik obcí na Šternbersku, Jirka okamžitě zalarmoval své kolegy a známé a organizoval rychlou pomoc na místě.
Jako milovník lesa se zasazoval i o ochranu českých lesů, především skrze změnu lesního a mysliveckého hospodaření. Za Hnutí DUHA byl tahounem myslivecké koalice, která se snažila o změnu mysliveckého hospodaření v České republice, aby lesy nebyly pod náporem přemnožené zvěře. Tady se do cesty potřebné změně postavila takzvaná velká politika a zdržování, takže minulá vláda poslala návrh novely mysliveckého zákona k ledu. A právě teď, kdy je novela opět ve hře, se ukazuje, jak byla i Jirkova práce na nerealizovaném návrhu stěžejní pro vytvoření silného tlaku na změnu mysliveckého hospodaření a ozdravení lesů.
Jirka miloval cestování. Kromě výjezdů za rysy do španělské Andalusie či zubry do Bělověžského pralesa také často vyrážel i na Ukrajinu. Proto pro něj bylo naprosto přirozené, že se okamžitě zapojil do pomoci této zemi, když byla vystavena vojenské agresi Ruské federace. Organizoval sbírky oblečení, zdravotnického materiálu, léků, hygienických pomůcek. Sbíral peníze, ubytovával potřebné, dopravoval lidi i materiál, řešil pomoc konkrétním rodinám přímo na místě.
Jirka byl do poslední chvíle naším skvělým spolupracovníkem. Jako hlavní organizátor Týdnů pro krajinu Hnutí DUHA připravil skoro třicet týdenních akcí, při kterých odpracovaly na tři stovky dobrovolníků tisíce hodin pro přírodu. Samozřejmě i v jeho milovaném třešňovém sadu ve Šternberku. A právě v péči o sad bychom velmi rádi společně s jeho přáteli dále pokračovali a radovali se z rostoucí rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů, stejně jako se Jirka radoval s každé kudlanky, kterou v sadu našel.
Jirka však nebyl jen náš kolega a nadmíru aktivní člověk. Radost, která mu jiskřila z očí, byla přítomna vždy, když mluvil o své rodině, která nyní prožívá tu největší ztrátu. K jeho rodině proto nyní směřují mé myšlenky a účast v hlubokém zármutku z Jirkova odchodu.
Na Jirkovi jsem obdivovala to, jak zcela automaticky přicházel s neskutečně ambiciózními nápady, nad kterými jsem jen kroutila hlavou. Mé výtky, že to bude trvat určitě strašně dlouho, než se to podaří, Jirka nebral vážně. Byl kreativec, hybatel a propojovatel. Vždy dokázal záhadným způsobem oslovit ty správné lidi, nadchnout je a podporovat v jejich další práci na jejich společných cílech. A ještě na to sehnal peníze. Nic pro něj nebyl problém a projekty, které se jiným jevily na roky, dokázal uvést v život za několik měsíců. Jirka by mohl vzít do ruky jakýkoli projekt a šlo by mu to. Měli jsme štěstí, že jeho srdce bilo také pro les a že právě s Hnutím DUHA spojil kus své životní cesty.
reklama
Jak můžeme zlepšit životní podmínky medvědů chovaných v zajetí?
Mám strašně špatný pocit, že se posledních 20 let vlastně propáslo, říká Yvonna Gaillyová
Jeskyně už se z povodní vzpamatovaly. Zavřeny zůstávají jeskyně Na Pomezí a část Punkevních jeskyní