Jakub Hruška: Za Ivanem Holoubkem

V noci na pondělí zemřel po dlouhém a velmi statečném boji s rakovinou můj přítel a kolega profesor Ivan Holoubek. Absolvent chemie na brněnské Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita) se celý svůj profesní život zabýval oborem, kterému dnes říkáme environmentální chemie. Srozumitelně řečeno zabýval se osudem „ošklivých“ chemikálií, které jsou jedovaté, které v životním prostředí vydrží dlouhou dobu, přenášejí se vzduchem i na dlouhé vzdálenosti a v půdě či sedimentech je najdeme ještě po desítkách let. POPsy se jim říká, a znamená to persistentní organické sloučeniny. Polychlorované bifenyly, pesticidy DDT či lindan jsou typickými příklady.

Ivan byl vzdělaný chytrý, vytrvalý a uměl jednat s lidmi i institucemi. A proto byl úspěšný vědec a organizátor. Na Masarykově Univerzitě založil a čtvrtstoletí vedl centrum RECETOX, které se zabývá právě osudem POPsů v životním prostředí.

Aktivně se zúčastňoval mezinárodního dění, byl velmi činný ve „Stockholmské úmluvě“, která má pod záštitou OSN od roku 2001 za cíl celosvětovou eliminaci právě těch nejnebezpečnějších látek.

Tohle všechno jsou zásluhy, o kterých ale veřejnost obvykle ví jen velmi vzdáleně. Ivanova „hvězdná hodina“ přišla až na sklonku jeho kariéry. Řeka Bečva byla otrávena na 40 kilometrech dodnes neznámou látkou (zapomeňte na kyanidy) 20. září 2020, a skandální způsob „vyšetřování“ otravy Ivana samozřejmě nenechal klidným.

Svoje celoživotní znalosti a zkušenosti dal plně do služeb objasnění skutečného původu otravy. Poukazoval na fyzikálně-chemické nesmysly vysvětlení otravy předkládaných soudními znalci, policií a státními orgány. Na fatální nedostatky vyšetřování, nesmyslné závěry o zdroji otravy i nemožnosti označených látek otravu způsobit. My ostatní jsme jen sekundovali jeho nasazení dobrat se pravdy, případně přidali střípek do mozaiky.

On byl tahounem, u něj se soustřeďovala všechna fakta a analýzy. Dobře věděl, že špatně vedené vyšetřování, zejména absence odebrání vzorků z kanálů ústících do Bečvy nad místem úhynu ryb, prakticky znemožnilo určit skutečného viníka. Mnoho postupně ubývajících sil proto věnoval alespoň očištění neprávem obviněného, a v první instanci i odsouzeného/neodsouzeného podniku. Věnoval Bečvě mnoho, protože se s tou nespravedlností prostě nemohl smířit.

Hodiny jsem spolu o věci diskutovali, psali posudky, prohlášení, žádosti…. Dosud zcela neúspěšně. Jak to všechno jednou dopadne, se Ivan na tomto našem lidském světě už nedozví. Jeho vůle, znalosti a vytrvalost nám tu po něm navždy zůstanou.

---

reklama

---