Jana Tywoniaková: Jak se připravovala výstavba 1. velkého českého biokoridoru

Dovolím si popsat, jak to bylo s přípravou kritizované stavby Biokoridor Skoky, resp. Velký Újezd = Tunel pro regionální biokoridor (RBK) na rychlostní komunikaci R35 Lipník nad Bečvou – Olomouc, neboť jsem se na ní podílela osobně. Tedy do jara 1995. Potom byli u přípravy moji kolegové z firmy. Zde jsem ale byla od prvopočátku – když se dělala úplně počáteční vyhledávací studie pro ŘSD ČR, závod Brno), někdy v letech 1993/1994 (!) – a ta se potom s úpravami realizovala. Je to u vesnice Skoky – Velký Újezd na Moravě. (Viz mapky a situace níže.)

Rychlostní komunikace R35 (kategorie D 26,5/120) prochází v lokalitě Skoky - Dolní Újezd (km 169,1 až 169,5) vlastně jedním z jižních výběžků Oderských vrchů. Tento výrazný terénní hřbet přetíná tak, aby se mohla trasa komunikace vhodně zapojit do velkého dopravního uzlu u Lipníku nad Bečvou.

Od počátku se řešila úloha, zda nová komunikace povede severně od obcí a silnice č.437 nebo jižně – pod nimi. Ale protože rozvoj a dopravní napojení obcí směřovaly dolů – do nížiny, bylo zřejmé, že nová trasa musí vést nad starou silnicí severně. Tím se navržená komunikace dostala do kontaktu s masivem Oderských vrchů a přetnula v tomto úseku regionální biokoridor (RBK). Ale primární požadavky na propojení biokoridoru neměly téma velkých zvířat, ale VODU. Voda stéká z Oderských vrchů na jih. Základní požadavky byly hlavně na zajištění vody spodní pro obce Skoky a Dolní Újezd – aby nedošlo k narušení systému v podloží, ze kterého berou spodní vodu občané, ale stejně byly akcentovány požadavky na převod vody svrchní, kdy v dubohabrovém lese byla rostlinná společenstva, dle biologů závislá na období jarních vod, které měly tudy de facto stékat na jih z Oderských vrchů a celá půdní vrstva měla být hojně nasycena vodou po min. stanovenou dobu pro vegetaci. Navrhované řešení ve studii tedy obsahovalo i podmínku technického utěsnění násypu nad tunelem speciální jílovou vrstvou, aby vody přešly přes a nevsákly se jinam, prostě aby ten odříznutý výběžek neuschl. O variantě zajištění vody na konci výběžku se uvažovalo i pro doby etapy vlastní stavby, tedy hloubení zářezu, kdy byla snaha nalézt takovou technologii provádění a tak načasovat harmonogram, aby k odeschnutí nedošlo. Proto také nebylo možné umístit biokoridor mezi obec Skoky a Dolní Újezd, kde by byl sice vhodnější, ale je tam rokle s vodotečí, která je především na jaře zvodnělá. Dále je třeba uvést, že daná lokalita je v geologických podmínkách ČR velmi náročná na zajištění kvality stavby: prochází tudy geologický zlom (Oderské vrchy - Moravská brána) a místo má (v českých podmínkách) i extrémní nároky na technický návrh z důvodů vysokého stupně seismicity, se kterým se zde musí počítat, a pro který jsou prostě některé, jinak jinde obvyklé, stavební postupy nemožné. Dále jsou zde velmi nepříznivé i horniny, ve kterých se měla stavba provádět (břidlice) a ona voda, která horninami prostupovala i do značných hloubek a znamenalo s ní počítat při stavbě a odvádět ji (čerpat). To vše jsou argumenty, proč tento ekodukt nelze brát jako „typový“ či „standardní“ a porovnávat s ním jiné, které nebudou v takto extrémních podmínkách pro provádění.

Ad migrační trasy zvířat. Na jednáních v Lipníku nad Bečvou, na referátu životního prostředí, byli přítomni i zástupci ČSOP, se kterými se domlouvaly postupy přípravy stavby. Lokální průzkumy migračních stezek a tahů zvěře měli dělat místní znalci a odborníci a projektanti na ně měli navazovat. Jednání ke studii ( u kterých jsem byla osobně) probíhala bez konfliktů a ve shodě nad postupem přípravy stavby. Prostě to nebylo tak, že by přišli inženýři-chytráci z Prahy a vše by měli nalinkované. Hledal se rozumný kompromis. A psal se r. 1994. A v ČR takový typ ekoduktu dosud nikde neexistoval, ani se o něm neuvažovalo. Byla to premiéra. Rozhodně jsme z toho měli (jako projektanti) dobrý pocit, že nás investor netlačí do jednoho nejlevnějšího řešení, že nemusíme být od počátku v opozici vůči „ochranářům“, že jsme s „ochranáři“ schopni mluvit o všech aspektech stavby a že jsme schopni se racionálně domlouvat.

Na počátku vyhledávací studie se kromě položení trasy silnice řešily i varianty průchodu výběžkem Oderských vrchů. Byly původně čtyři navrhované a posuzované varianty. Úsek průchodu masivem byl dlouhý 400 m:
- ražený tunel
- hloubený zářez
- hloubený tunel
- kombinace hloubeného zářezu a tunelu
Jako výsledná kompromisní varianta byla zvolena posledně uvedená.

Ale tunel zasypaný v zářezu se později zkrátil z původně uvažovaných cca 200 m (ve studii) na cca poloviční délku, která se realizovala do stávající podoby. (U realizační dokumentace jsem již nebyla, pozn. autorky.) Komunikace tedy prochází 300 m dlouhým zářezem a 100 m dlouhým hloubeným tunelem. Nad tunelem je po zasypání rekonstruována původní zeleň - celá plocha je zalesněna původními dřevinami (dub, habr, buk, lípa); svahy nad portály jsou osety travní směsí a osázeny keřovými porosty doplněnými solitérními stromy tak, že zůstává zachována kontinuita jižních svahů s charakteristickou vegetací. Tunel byl opatřen pevným neprůhledným oplocením které má umožnit zvěři navedení na přechodovou pasáž a zabránit jejímu kontaktu s komunikací.
http://www.sudop.cz/cs/reference/rstavby.php

---

reklama

---