Jan Metzl: Den za obnovu lesa? Takto se les nezakládá!

Borovice. Pionýr.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Stephan Schultz / Flickr

Ani slovo o přípravných dřevinách. Dovolím si upozornit, že dřeviny lze roztřídit do tří kategorií. Dřeviny snášející stín, které se nesmí nikdy sadit na velké holiny, jako je jedle, buk ale i smrk. Dřeviny vysloveně snášející extremitu stanovišť jako pionýři, kam řadíme břízu, jeřáb, olši, topol šedý a topol osika, smrk, vrbu, z cílových dřevin modřín a borovici k pozdější podsadbě, podsíji nebo přirozeného zmlazení. Ostatní dřeviny stojí mezi těmito dvěma kategoriemi. Vždy však uvítají, kdy část svého mladého života mohou využít ochrany mateřského nebo adoptivního rodiče.

Při této akci bude možnost pomoci při stavbě oplocenky proti zvěři. Zná vůbec generalita LČR určené obnovní cíle pro kalamitní holiny? Zapotřebí je několik tisíců kilometrů plotu na oplocenky, pro ochranu proti zvěři. To je několika násobná vzdálenost z Prahy do Moskvy a zpět.

Možná, že spoléhají na dodržení podmínek při uzavírání nájemních smluv na honitby, že nájemce sníží počet škodící zvěře na ekologicky únosnou mez. Nájemce, který ve výběrovém řízení nabízí např. 300 000 Kč za roční pronájem včetně péče o zvěř, sníží stav na únosnou mez, která zaručí odrůstání listnáčů a jedle, douglasky, modřínu a přirozené obnovy bez ochrany? Větší pitomost jsem za 65 roků odborného života neslyšel.

Nevím pokolikáté jsem to již řekl a napsal. Parafrázuji Černého s Werichem: „Bez soli to nepůjde“. S přemnoženou zvěří to také nepůjde. Budeme jí předkládat drahé a nedostatkové krmivo. Snad nám část vynaložených nákladů, které půjdou do miliard, nebude kvůli škodám zvěří dotovat stát? Část ozbrojených spoluobčanů - lovců a úředníci z ministerstva a velkých státních podniků očividně nemají v úmyslu vzdát se ideologie mysliveckého luxusu. My ostatní spoluobčané a lesníci tuto skutečnost asi musíme vzít v úvahu.

Německý lesník na počátku 19. století řekl: “Kdyby se lidé vystěhovali z Německa, do 100 let jej příroda zalesní sama“. Lesy nové generace zakládané v 21. století musí být jiné, než na které jsme zvyklí. S posláním ne produkčním, ale environmentálním, ekologickým, vododržným, klimatickým, rekreačním, s vysokou biodiverzitou atd.

ÚHÚL odhaduje v rámci České republiky stav kalamitních holin k zalesnění na ploše 26 000 ha. Uvážím-li, že LČR (spolu s VLS) spravují 57,5 % rozlohy lesa, což je náš státní majetek, jistě bychom si zasloužili odborné spravování našeho majetku a ne diletantský přístup.

Při zalesňování velkých kalamitních holin musí být použito minimálně 40 % plochy k zalesnění přípravnými dřevinami s obnovní dobou 20 roků a do doby jejich dožití 50 – 60 let. Během této doby provádět trpělivou výsadbu a výsev v hloučcích až skupinách, samozřejmě všech klimaxových dřevin (mimo borovice) a dřevin indiferentních k zastínění.

Nepochopitelná je povinnost lesního hospodáře žádat státní správu k povolení odkladu zalesnění a boj s úředníky generálního ředitelství s argumenty typu –„přece nechcete pěstovat u nás tajgový biom?“ Je ostudné, že si dosud nepřipustili, že bříza a jeřáb jsou také dřeviny, které patří do lesa a žijí v době, kdy byly tyto dřeviny označovány za „náhradní porosty“ a „nežádoucí dřeviny“.

Ještě před 15 lety bylo revírníkům vyhrožováno ztrátou zaměstnání, když jim v prořezávkovém smrkovém porostu rostla bříza, která jej „ošlehávala“. Jako hlavní problém vidím v nevzdělanosti našich kormidelníků a nepěstování ve školkách těchto „pionýrů“ prý proto, že si tyto sazenice nikdo neobjednal a nemá o ně zájem.

Jak rád bych viděl na akcích Pro Silva Bohemica vedoucí LČR, aby se dozvěděli, jak spravují lesy za hranicemi naší vlasti a jak les spravuje v Českém středohoří lesník Pitek, z Českomoravské vysočiny kolega Nohel, který 20 roků přeměňuje smrkové „dřevníky“ na smíšené lesy, z podhůří Jeseníků kolega Kmínek a Hadámek a mnoho dalších.

Snad se dožiji 4. října 2019, kdy mi bude implantován kardiostimulátor a neskončím jako Hugo Konias. To je ten, který před 75 roky nás chtěl vyvést z toho marasmu, který v našich lesích nastal a skončil tak, jak musel skončit. Jeho životní příběh popisuje ing. Kaňák takto: „Lesní rada Konias zcela zbytečně a lidskou bezohledností předčasně zemřel v roce 1954. Na ministerstvu mu jakýsi darmožrout řekl, že paseky budou, a velké, protože je to nakonec nejekonomičtější. Pan rada přijel, bílý jako stěna, dva dny nemluvil a třetí den umřel. Prožíval svou práci intenzivně a čestně. Ale existuje snad jiné řešení?“