https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jann-zeman-polsko-basta-technokratu-v-evrope
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Jan Zeman: Polsko – bašta technokratů v Evropě

23.11.2019
Polsko získává elektřinu a teplo z 80 % z uhlí.  Na snímku důl Turów.
Polsko získává elektřinu a teplo z 80 % z uhlí. Na snímku důl Turów.
Čeští ekologové v 80. letech 20. století dobře znali pojem „černý trojúhelník“ při hranicích Česka, Polska a někdejší Německé demokratické republiky, území s velmi silně znečištěným ovzduším. To už je dnes převážně minulost, byť ne zcela.
 

Naopak stranou pozornosti české ekologické obce byla donedávna skutečnost, že sousední Polsko je přinejmenším v Evropě dlouhodobě největší baštou odpůrců ochrany životního prostředí. Nejde mně zdaleka jen o pro Česko velmi nepříjemnou uhelnou elektrárnu Turow, jejíž neodsířené emise na přelomu 70. a 80. letech během několika let zahubili smrkové lesy na hřebenech našich Jizerských hor a jejíž důl ohrožuje zdroje pitné vody na našem území. Známé jsou i pozdější hlášky Varšavy a Budapešti, že když po nich Evropská unie chce zásadní ozdravení jejich životního prostředí, ať jim to zaplatí. Mnohem sympatičtější byl přístup České republiky, že holt to životní prostředí chráníme především kvůli sobě, nikoliv kvůli byrokratům v Bruselu, a tudíž především za své peníze. Pravda, ne všichni souhlasili.

Něco podobného se v poslední době markantně projevuje při úsilí vedení EU o důraznější, byť stále zjevně nedostatečnou ochranu klimatu, o snižování emisí skleníkových plynů (GHG), zejména oxidu uhličitého CO2. Toto úsilí naráží na tvrdý odpor několika členských zemí EU, vedených Polskem. Patří k nim i ČR. Protože bývám často v Polsku, mohu to popsat blíže. Řada realit je totiž poněkud jiná, než jak jsou obvykle popisovány.

Vojenské otazníky

Předně, z nepochopitelných důvodů se z problematiky ochrany životního prostředí vyčleňují nemalé „náklady na obranu“ a nemalé škody, způsobované armádami v míru a zejména ve válkách. Nejen Vietnamci mohou vyprávět. Psal se rok 2006. V Polsku vládla koalice vedená stranou Právo a spravedlnost (PiS). V polské televizi jsem mimo jiné vyslechl tehdejšího polského ministra obrany Macierewicze plísnit polského generála, že odmítá vojenské tažení na Moskvu. Podle generála by válka probíhala tak, že by ruská armáda Polsko obsadila během tří dnů. Za takové a podobné argumenty byl panem ministrem obviněn ze zbabělosti. Není prý nad polskou rusofobii. Na vysoce pravděpodobnou možnost, že by válka přerostla v celosvětovou a nejen Evropu změnila v jadernou poušť, v té polemice nedošlo. Kdyby nebylo nic jiného, nedivme se, že Polsko (a Evropa) jsou sudem střelného prachu, že se intenzivně zbrojí (Polsko dokonce splňuje prezidentem USA Donaldem Trumpem požadovaných 2 % hrubého domácího produktu výdajů na obranu) a nejen ochrana životního prostředí včetně ochrany klimatu jsou na vedlejší koleji. Vynechám-li často neupřímné předvolební sliby, musím konstatovat, že to mnohé politiky nezajímají ani trochu.

Polská rusofobie se projevuje i nákupem břidlicového zkapalněného plynu za asi dvojnásobné ceny proti cenám zemního plynu těženého klasicky v Rusku, aby se snížila závislost Polska na Rusku. Jaký to má dopad na klima, není známo. Úniky metanu při těžbě břidlicového plynu nejsou známé nebo se přísně tají. Jsou-li pravdivé spekulace, že činí až 12 % vytěženého břidlicového plynu, ničení klimatu se tak dál zvětšuje.

Problémy měření emisí

Na mapě znečištění Evropy je téměř celé Polsko temně rudé. Nejde o Polsko let 1939-45, topené v krvi německými nacisty. Jde o odhadovaný stav čistoty ovzduší posledních let. Je to tak strašné? Prý ano. Pokud se ale někdo domnívá, že kvůli tomu nekuřácká většina Poláků neklidně spí, je na omylu. Pokud Poláci tuto mapku znají, neberou jí vážně. Kdyby Polsko bylo temně rudé jen v oblasti Slezska a Krakova a podél dálnic, možná by se bilo na poplach, přestože i tam došlo po roce 1989 k zásadnímu snížení znečišťování ovzduší. S výjimkou dálnic, které tehdy v Polsku téměř chyběly. Pokud jsou tam ale i rozsáhlé oblasti nejen východního Polska, které téměř nemají průmysl, vzniká otázka, na základě jak kvalitních dat byla mapka připravena. Zdrojem emisí PAH má být zejména spalování dřeva a uhlí, dále silniční doprava a některé další výroby. Pravda, v Polsku se stále ve velkém topí uhlí a na venkově také dřevem.

Ročenky životního prostředí ČR uvádí dvě mapky znečištění ovzduší: znečištění bez polyaromatických uhlovodíků (PAH), značka temně rudé, resp. problematické je zejména Ostravsko, a včetně PAH, pak temně rudá barva pokrývá mnohem větší území a není jen na Ostravsku. PAHy se ale měří značně nedokonale, na málo místech a pro vysoké náklady jen dva krát jednorázově za rok. Dávají taková měření reprezentativní obraz? Nebo se měří jen v nejproblematičtějších lokalitách a ty se zobecňují? Nevím.

Otazníky komplexní emisní náročnosti

Problémem jsou i nedokonalé metodiky výpočtu komplexní energetické a emisní náročnosti získávání a následně spotřebovávání elektrické energie a tepla, surovin a materiálů atd. Totiž, pokud nepočítáme také nepřímé emise, tj. emise vzniklé při těžbě, úpravě a dopravě paliv a energií a při výrobě, montáži a nakonec i likvidaci příslušných energetických zařízení a produkovaných odpadů, můžeme získat dosti zkreslený obraz. Zcela zásadní je počítání emisí silného skleníkového plynu metanu, unikajícího ve velkém při těžbě ropy a zemního plynu, méně již při těžbě uhlí. Tím, že jsou v jiné „škatulce“, než jsou emise GHG ze spalování fosilních paliv, vzniká nereálný obraz možnosti snižovat emise GHG náhradou spalování uhlí spalováním zemního plynu, až se tak reálně celkové emise GHG zřejmě zvyšují, o četných ropných válkách nemluvě.

Co říci k umělé, silně kontroverzní konjuktuře fotovoltaických elektráren v ČR v letech 2008-10, ke které došlo na bázi dovážených čínských fotovoltaických panelů, při jejichž výrobě v nemalém množství unikají GHG trifluórnitrid (NF3) a hexafluorsulfid (SF6), které jsou extrémně silnými teplo zadržujícími plyny, takže přínos těchto panelů pro klima byl v úhrnu záporný, o těžké kompromitaci perspektivního oboru velkým, převážně fotovoltaickým tunelem do peněženek spotřebitelů nemluvě?

Takových problémů je víc. Někteří upozorňují, že na výrobu větrných elektráren se spotřebuje 2x, resp. 5x víc cementu, resp. oceli, než na výrobu jaderné elektrárny, vyrábějící stejné množství elektřiny. Ve Velké Británii se prý životnost větrných elektráren ukazuje poloviční proti předpokladům. Atd.

Kdo produkuje víc emisí, zvláště pak GHG, původců zhoubného oteplování? Nevím. Ty výpočty neznám, takže je nebudu hodnotit. Otázka jejich správnosti je ale legitimní. Pokud nebude transparentní databáze celkové náročnosti získávání elektřiny a tepla z jednotlivých druhů elektráren, tepláren a výtopen, budou spory a nejednou i blamáž kolem jejich ekologické efektivnosti a závadnosti nejspíš pokračovat.

Zákruty transformace ekonomiky

Československo bylo v roce 1989 stabilizovanou, mírně zaostávající ekonomikou, na rozdíl od Polska, kde odborové hnutí Solidarita organizovalo od srpna 1980 četné, převážně politicky motivované stávky s cílem rozložit polskou ekonomiku, což se jí do jisté míry dařilo. Nakonec přiměla vládu Polské sjednocené dělnické strany přistoupit na relativně svobodné volby a následně jí v červnu 1989 předat moc. Samozřejmě, převzetí moci znamená i převzetí odpovědnosti. Reformu Solidarita svěřila ekonomům – liberálům, které ekonomiku uvolnili, zliberalizovali. S ekonomickou liberalizací se i uvolnila inflace. Polský trojnásobný růst spotřebitelských cen v roce 1990 znamenal zásadní znehodnocení úspor a rozval ekonomiky. Zatímco Český statistický úřad uvádí hrubý domácí produkt od roku 1989 a časem ho dopočítal i za léta 1970-88, Polský statistický úřad uvádí polský HDP až od roku 1995. Předtím prý byl v Polsku takový chaos, že ho není s to ani zpětně vypočítat. Ale i československá inflace v roce 1991 ve výši 57 % (spotřebitelské ceny se zvýšily o více než polovinu) pořádně srazila životní úroveň a znehodnotila úspory.

Hluboký ekonomický pokles vyvolal mimo jiné nadbytek paliv a energie, zásadní problémy s odbytem těženého uhlí a následně rozsáhlé zavírání „ztrátových“ dolů. Ty uvozovky jsou proto, že stavy ekonomiky se často rychle mění, zatímco jednou zavřený důl se znovu otvírá velice těžko. Pokud to je vůbec reálné, znovuotevírání bývá nákladné.

Obrovský pokles ekonomiky, zvláště pak těžkého průmyslu ČR, Polska a dalších bývalých socialistických států počátkem 90. let sice vedl ke snížení těžby a spotřeby uhlí a emisí toxických i skleníkových plynů a byl jedním z faktorů ozdravení domácího životního prostředí, ale jeho celosvětový přínos byl sporný. Přesun našich výrob do Číny, Indie a dalších rychle se rozvíjejících ekonomik znamenal obvykle enormní poškozování tamního životního prostředí (smogy v Pekingu před pěti lety svou obludností výrazně překonávaly i nechvalný severočeský smog z ledna 1982, o současném smogu v indickém Dillí nemluvě) a při působení GHG nezávisle na místě v případě klimatu nula od nuly pošla. Přesně řečeno, tam instalované technologie byly sice modernější a úspornější, než ty u nás zanikající, ale zase naskočily velké přepravní náklady a s nimi i dopravní externality včetně klimatických.

Jiným aspektem je sociálně ekonomické zruinování regionů, kde se zavíraly uhelné doly. Můžou o tom vyprávět regiony těžby u nás stejně jako v polském Slezsku či německém Sasku. Ze zavření dolů se pořádně nevzpamatovaly dodnes, byť poměrně vysoká konjuktura posledních let jim nemálo pomáhá. Stranou nechávám excesy jako zavření antracitových dolů ve Walbřichu do roku 1996 pro tehdy momentální chybějící odbyt. Toto mimořádně kvalitní uhlí chybí polskému průmyslu citelně dodnes, ale důl už se znovu otvírat nebude, neboť by to bylo velmi nákladné.

80 % elektřiny a tepla z uhlí

Polsko získává elektřinu a teplo z 80 % z uhlí. Vychází tak při platných metodikách jako největší špindíra a jako velký emitent GHG na obyvatele a rok a tím i jako velký rozvraceč klimatu, byť realita je mírně odlišná. Je zřejmé, že zásadně snížit tyto emise je pro Polsko těžké. Proto také zřejmě stojí včele odmítání větších závazků ve snižování emisí CO2, požadovaných EU. Ale nejen jednotlivé podniky, ale také jednotlivé státy žijí v silně konkurenčním prostředí a manévrování mezi potřebou snižovat emise GHG a zachovat a zvyšovat svou konkurenceschopnost není vůbec jednoduchá. Konjuktura fotovoltaických elektráren v EU měla už v roce 2010 nepříjemné vyústění v bankrot jejich všech evropských výrobců pod tlakem levnější čínské konkurence, což asi cíl nebyl.

Obviňování největší polské elektrárny Belchatów z rekordních emisí CO2 v Evropě má ten problém, že ji lze snadno rozdělit na více podniků, neboť se skládá z mnoha výrobních bloků elektřiny. To by ale ovzduší ani klimatu nepomohlo. Mnohem závažnější je nekladená otázka, které polské bloky uhelných elektráren je efektivní zásadně modernizovat s cílem zvýšit jejich energetickou účinnost alespoň o 10 procentních bodů.

Nízko emisní energetika

Polsko nemá jaderné elektrárny. Poblíž městečka Leby u Baltu straší monstrum, ruina stavby jaderné elektrárny z dob socialismu, jejíž výstavba byla zastavená po roce 1989. Zvítězivší Solidarita usoudila, že v Polsku je takový chaos, že nemůže garantovat bezpečné dostavění a zejména provozování jaderné elektrárny, takže ochrana ovzduší a klimatu těžce okrouhala. Tento názor je v Polsku široce rozšířen i po třiceti letech. Tedy, současná vláda PiS se ho rozhodla přehodnotit (možná také jako obranu před obviněním, že pro ochranu klimatu mnoho nedělá), ale bude s tím zřejmě narážet nejen u protijaderných ekologů.

Polsko má minimum vodní energie, která je navíc soustředěná vesměs na jihu Polska, resp. v rovinatém středu a severu se velký spád polský řek nevyskytuje. Navíc její výrobu, stejně jako v Česku a v mnoha dalších zemích, snižuje narůstající sucho.

Polsko málo využívá energie biopaliv. Podporuje efektivně základní funkci zemědělství, tj. výrobu potravin pro výživu Poláků i pro vývoz a do silně kontroverzní politiky EU razantní podpory výroby biopaliv se rozumně nehrne. Jistě i díky tomu nemá zdaleka tak zplundrovanou ornou půdu jako ČR.

Polsko má jistý, nemalý počet větrných elektráren, obvykle malého výkonu, takže z hlediska potřeb elektřiny v Polsku jde jen o doplněk. Silně větrné pobřeží německého Severního moře Polsko nemá. Výroba elektřiny z větru samozřejmě silně kolísá, navíc se špatně předvídá.

Polsko dosud zcela nedostatečně využívá energii Slunce jak k ohřevu teplé užitkové vody a k vytápění, tak k výrobě elektřiny. Zde jistě má nemalé rezervy, které snad začne výrazněji využívat. Samozřejmě, neřešitelným problémem zůstává skutečnost, že Slunce nejvíc svítí v červnu, nejmíň v lednu v době nejvyšší potřeby a nikdy nesvítí v noci.

I když dnes instalované větrné a fotovoltaické elektrárny vyrábějí 1 kWh elektrické energie asi za 3 Kč, což je cena konkurenceschopná s elektřinou z uhlí či z jádra, jde o cenu reálnou jen v případě, že tuto elektřinu její výrobce také spotřebuje. Při současném rozsahu výroby elektřiny ve větrných a fotovoltaických elektrárnách elektrizační soustava není příliš dotčena. Pokud by se ale tato výroba měla zásadně zvyšovat, bude mít nemalé dopady na elektrizační síť a výrazně ji prodražovat.

Možnost úspor paliv a energie

Polsko má jistě i nemalé možnosti snižovat spotřebu paliv a energie, počínaje zvyšováním energetické účinnosti výroby elektřiny a tepla v jednotlivých výrobnách elektřiny a tepla. Dosud nezateplených bytů má asi 4 milióny. Situaci ale nelze hodnotit podle Varšavy, kde nezateplené domy tvoří zanedbatelné procento z celkového počtu domů. Problém je, že i když v ČR probíhá od roku 2010 poměrně rychlé zateplování budov (v Polsku začalo již dřív) a všechny nové a zásadně rekonstruované budovy musí splňovat nejpozději od 1. 1. 2020 normu „nízkoenergetické“ teplotěsnosti, v ČR sektor domácností svou konečnou spotřebu dlouhodobě nesnižuje (data mluví o kolísání a dlouhodobě spíše o stagnaci konečné spotřeby paliv a energie), a to i při zjevně nedostatečné nové bytové výstavbě. Že by platil Jevonsův paradox, že když se energie někde ušetří, vzápětí se spotřebuje jinde?

Úsilí o úspory paliv a energie v Polsku, stejně jako v mnoha jiných státech světa, zásadně podráží politika podpory maximální mobility (je i politikou EU) a politika přednostního rozvoje energeticky a emisně náročné letecké a silniční dopravy na úkor dopravy kolejové, zvláště pak železniční. Data ČR za léta 1992-2010, ukazují, že rozsáhlé úspory paliv a energie dosažené v konečné spotřebě paliv a energie v pěti nedopravních sektorech pohltil růst konečné spotřeby paliv a energie v sektoru doprava. Rostla přitom spotřeba paliv a energie jen v letecké a v silniční dopravě, spotřeba energie rozšiřujícím se metrem stagnovala a ostatní obory dopravy svou konečnou spotřebu paliv a energie snižovaly. Takové trendy se v různých variacích vyskytují i v jiných zemích. Polsko po roce 1989 v rámci „reforem“ zrušilo na 3 000 km železničních tratí. Zde jistě nebude výjimkou, zvláště když od roku 2004 intenzivně staví dálnice.

Dálnicechtivost polských politiků vedla svého času k ostrému sporu s Evropskou komisí. Polská vláda chtěla všechny dotace na dopravní infrastrukturu použít na stavbu dálnic. Teprve když Evropská komise trvala na ztrátě všech dotací na dopravní infrastrukturu Polska, bude-li je Polsko chtít využít je na výstavbu dálnic, přistoupila polská vláda na jejich rozdělení mezi dálnice a železnice zhruba půl na půl. Dotace na modernizaci železnic šly ale hlavně na modernizaci základních železničních koridorů, resp. na ostatní tratě se mnoho nedostalo. Vezmeme-li v úvahu výše uvedené a praktickou kontinuitu hospodářské, energetické, zemědělské a dopravní politiky Polska i při značně rozdílně orientovaných vládách po roce 1989, jeví se obraz získávání a spotřebovávání paliv a energie a s ním spjaté problémy ochrany čistoty ovzduší a klimatu v Polsku špatně.

Spíše slabý boj polských ekologů

Sem tam se v polských médiích objeví i boje nepočetných polských ekologů proti zvůli technokratů. Proti ČR jich není mnoho. Mívají také jiné zaměření.

Výjimkou byl asi jen boj za zachování rezervace Dolina říčky Raspudy, kterou chtěli radní města Augustowa zdevastovat stavbou dálničního obchvatu města. Že lze dálniční obchvat vést mimo Raspudu? O tom se prý nebudou bavit. Když ekologové začali potenciální staveniště obchvatu u Raspudy okupovat, přivedli na ně na tři tisíce místních křesťanů s kříži a obvinili je ze zabití tři tisíc občanů. Přitom počet mrtvých do 30 dnů v důsledku nehod na silnici v celém Polsku byl toho roku asi 5 500. Na silničním průtahu Augustowem nebyl jediný přechod pro chodce, jediný semafor. Rok před tím tam policie kontrolovalo vozidlo, který stovkou řídil jeden z tamních radních, důkladně posílen alkoholem. Raspudu se podařilo ubránit.

Proti motoristům, zvláště těm neukázněným, léta protestovali ve Varšavě cyklisté jízdami „kritické masy“. Přitom o husté síti cyklostezek, kterými Varšava disponuje, si mohou čeští cyklisté nechat zdát.

Ve Varšavě působí „Ochránci řeky Visly“, lze-li tak její název přeložit, na němž se významně podílejí ornitologové. Konzervativní úředníci carského Ruska v minulosti nikdy nepřistoupili na hrubě chybnou Rýnskou koncepci technických úprav koryt vodních toků z roku 1809. V 1. polovině 20. století Polsko zcela zruinovaly dvě světové války. Téměř přirozené koryto Visly ušetřily i vlády v časech socialismu. Podle rejdařů a vodohospodářů to ale byla strašná chyba, kterou je nutné urychleně napravit, i kdyby mělo Polsko zbankrotovat. Polská vláda PiS v roce 2016 přijala megalomanskou koncepci budování vodních cest, podle které má být přehradami komplexně splavněna Visla, neupřesněně Bugg (vodní cesta má vést až do Kyjeva), zásadně mají být zlepšeny plavební podmínky na Odře včetně splavnění až na naše hranice u Bohumína, má být postaven plavební kanál Visla (Krakov) – Odra (Kožlí) a mnohé další. Podobně jako u kanálu Dunaj – Odra – Labe by realizace těchto záměrů přivedla Polsko na mizinu (média to ale téměř neventilují), nemá to dopravní odůvodnění a způsobilo by to jednu z nejhorších ekologických katastrof v Polsku.

Ochránci řeky Visly to mají při obraně Visly a dalších polských řek těžké. Sice prosadili na pravém (divokém) břehu Visly ve Varšavě krásnou stezku pro pěší a cyklisty, sice se jim podařilo změnit projekt severního mostu ve Varšavě z pro ptáky negativního lanového na klasický most, ale to jsou proti záměrům stavět přehrady na Visle jen drobnosti.

Po velké povodni 2010 na Visle (zaznamenaná jako druhá nejvyšší) se v Polsku leckde rozjela „protipovodňová“ ochrana, založená na narovnávání koryt vodních toků, zejména na málo regulovaných potocích a řekách někdejšího ruského záboru Polska. Smutné.

Polští ekologové se střetli se státní mocí v oblasti Bělověže kvůli kácení tamních smrčin, napadených kůrovcem. Podle mého názoru šlo o nešťastný boj. Legendární Bělověžský prales byl z velké části vykácen v letech 1916-18 císařskými Němci po té, co dál na východ musela ustoupit armáda carského Ruska. Po válce byla jeho část osázena smrkem, který se tam vůbec nehodí, což dokládá i současné řádění kůrovce. Za národní park byla prohlášena jen malá část někdejšího Bělověžského pralesa „za plotem“. Ostatní bylo tak zplundrované císařskými Němci, že to vyhlašovat za národní park dost dobře nešlo. Všechny pozdější snahy polských ochránců přírody o rozšíření Bělověžského národního parku na celé Bělověžsko byly neúspěšné. Pokus vzít „spravedlnost do svých rukou“ (snad po vzoru národního parku Šumava) neuspěl, stát zde rozhodně zasáhl ve prospěch těžařů.

Vytrávená Visla

Za zjevné fiasko, zejména ve Varšavě vládnoucí Občanské platformy, považuji srpnové vytrávení Visly. V roce 2012 byla za vydatné finanční podpory EU ve Varšavě dokončena zásadní modernizace a rozšíření ústřední čistírny odpadních vod Čajka. Problémem byl spěch při dokončování čistírny, aby nebyly ohroženy dotace z EU. Zřejmě se lecos odfláklo. Loni v prosinci bylo nutné zastavit provoz spalovny čistírenských kalů. Dosud se ho nepodařilo obnovit. V noci z 27. na 28. srpna 2019 přestal fungovat jeden hlavní kanalizační sběrač z levobřežní Varšavy po dně Visly u Severního mostu. Přepojení jeho splaškových vod na druhý kanalizační sběrač vedlo ke ztrátě funkčnosti i jeho. Nezbylo než splašky pouštět celý týden do Visly, než se podařilo postavit pontonový most a na něj položit dva náhradní provizorní kanalizační sběrače. Dopad na Vislu byl ale horší, než jak to chodilo před rokem 2012, neboť v té době průtok na Visle vykazoval absolutní minimum za celou dobu měření. Polský ministr životního prostředí nezapomněl tento malér náležitě Občanské platformě omlátit o hlavu. Tedy, kdyby ve Varšavě vládl PiS a celostátně OP, dopadlo by to zřejmě úplně stejně. Samozřejmě, před volbami se hodí všechno. Oprava kanalizačního sběrače pod Vislou skončila až v polovině listopadu 2019.

Parlamentní volby 13. října 2019 vyhrála vládní strana PiS a získala opět absolutní většinu mandátů v polském Sejmu. O kousek jí utekla absolutní většina v Senátu. Vláda PiS tak může pokračovat. Zda ochraně životního prostředí v Polsku pomohou tři zelení poslanci, zvolení do Sejmu na koaliční kandidátce Občanské platformy, Nowoczesny a Strany zelených, je otázka.

„Ať se do země propadnu…“

Zubr evropský, za obou světových válek v Bělověžském národním parku vyhubený, patří k národním symbolům Polska. Když ministr životního prostředí Jan Szyszko na konci oku 2016 přišel s nápadem komerčního lovu přísně chráněných zubrů mimo Bělověžsko (solventních zájemců je i při vysoké ceně za odstřel prý dost), narazil na spontánní odpor a rychle svůj námět stáhnul. Později byl při reorganizaci vlády poslán do důchodu.

Poláci prý neví, jak vysvětlit jeho na televizní kameru pronesená slova: „Ať se do země propadnu, usvědčí-li mě ze lží!“ Sedmdesátiletý dvojnásobný exministr životního prostředí je vyslovil na vrcholu předvolební kampaně. Druhý den ráno 9. října 2019 byl ve své posteli nalezen zesnulý.


reklama

foto - Zeman Jan
Jan Zeman
Autor je ekolog a čtenář Ekolistu.cz

tisknout poslat
 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (3)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

VK

Václav Kain

23.11.2019 08:58
5500 mrtvých na silnicích jenom dosvědčuje,že poláci na silnicích jsou velice nebezpeční a to ne jenom doma.Kolik nehod u nás už způsobili svojí prasáckou jízdou.
Odpovědět
Jiri Kovalovsky

Jiri Kovalovsky

25.11.2019 17:55
Vyborny prehled obecne smutne situace.

Jen dodam ze je i pozitivni vyvoj (coz tak bohuzel cast enviromentalniho hnuti nevidi):

Poland already preparing for nuclear plant, says energy minister (16 May 2019)
http://world-nuclear-news.org/Articles/Poland-already-preparing-for-nuclear-plant,-says-e

Poland sets financing target for nuclear plant (19 November 2019)
http://world-nuclear-news.org/Articles/Poland-sets-financing-target-for-nuclear-plant
Odpovědět
JS

Jarek Schindler

27.11.2019 23:16
Neřekl bych, že různé nápady a to nejen o tom, jak zvelebit zemi, jsou pouze doménou našich severních sousedů. Je až neskutečné, jak se ihned za Polskou hranicí zvětší pestrost jejich zemědělské krajiny. I o tom by se mělo psát.
Odpovědět
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist