Jeňýk Hofmeister a Miroslav Svoboda: Význam starších hospodářských lesů pro ukládání uhlíku a ochranu biodiverzity
Ukládání uhlíku ve starších hospodářských lesích mírného pásma
V odborné literatuře lze zaznamenat rostoucí počet studií publikovaných v nejrenomovanějších časopisech (jako Nature či Science), které dokládají nezastupitelný význam ochrany lesů pro poutání uhlíku [1-10]. Necelá polovina sušiny nadzemní biomasy stromů je tvořena uhlíkem, a tak většina těchto výzkumů opírá své výsledky o výpočty objemu nadzemní biomasy a jejích změn v čase. Mnohé z publikovaných prací navíc zdůrazňují úlohu „našich“ lesů mírného pásma a/nebo ochranu starších, byť lidskou činností ovlivněných, lesních porostů [1,2,5-12]. Lesy mírného pásma a starší porosty byly přitom donedávna pokládány za málo efektivní v poutání uhlíku. V této souvislosti se můžeme setkat s termínem „proforestation“, který v užším smyslu označuje ochranu lesních stanovišť za účelem vytvoření maximálního objemu nadzemní biomasy, v níž je poután uhlík (v širším smyslu pak termín označuje dosažení ekologického potenciálu lesních stanovišť) [12-13].
Tomáš Vrška k tomu ve svém textu uvádí: „Les samozřejmě uhlík váže, ale je to do jisté míry principem průtokového ohřívače, kde vhodným pěstováním (v lesích mírného pásma) lze docílit 10-15 % zvýšení online vázaného uhlíku (podobně funguje doakumulování v lesních rezervacích, které jsou samovolnému vývoji dosud ponechány jenom nižší desítky let), ale ne více.“
Mohou tedy lesy starší 120 let účinně poutat uhlík nebo ne? Každý les může vytvořit určité maximální množství nadzemní biomasy, v níž je poutaný uhlík z atmosférického CO2 [6]. Po dosažení největšího objemu biomasy je další poutání uhlíku v nadzemní biomase vyváženo uvolňováním uhlíku při jejím rozkladu. Celkové množství uhlíku poutaného v nadzemní biomase se tedy již dále nemění a na nadzemní biomasu lesa lze z pohledu poutání uhlíku pohlížet jako na „průtokový ohřívač“. Hlubší a celistvější pohled na les a zejména výsledky měření bilance uhlíku v reálných lesích však ukazují limity této jednoduché představy. Hlavní důvody jsou principiálně dva. Ukazuje se, že růstový potenciál (schopnost lesa vytvořit maximální biomasu) není v čase neměnný, ale že se v posledních desetiletích v lesích mírného pásma zvětšuje [14]. Znamená to, že i lesy, které již vytvořily maximum biomasy odpovídající jejich stanovištním podmínkám, získaly potenciál k vytváření další biomasy, který naplňují. Zvýšení tohoto potenciálu může souviset se samotnou klimatickou změnou (prodloužení vegetačního období), ale i atmosférickou depozicí sloučenin dusíku i samotnou vyšší koncentrací CO2 v atmosféře [14,15]. V důsledku toho nadzemní biomasa narůstá i v nejstarších lesních porostech, které se v Evropě dochovaly. Velmi pěkný příklad poskytují výsledky měření nadzemní biomasy starých porostů s dominantním dubem zimním v biosférické rezervaci UNESCO ve španělské Kantábrii [16]. Všechny studované porosty zahrnovaly stromy starší 400 let, které v současné době stále přirůstají a tím zvětšují množství uhlíku vázané v jejich nadzemní biomase. Průměrný roční přírůstek těchto starých porostů stanovený na základě analýzy letokruhů stromů byl v posledním půlstoletí zřetelně vyšší než v průběhu 19. století. Dočasnost poutání uhlíku v nadzemní biomase dřeva lze nahlédnout z jiné perspektivy, uvědomíme-li si, že zhruba polovina uhlíku vázaného v současné nadzemní biomase lesa byla v této studii z ovzduší do biomasy akumulována před více než 100 lety, více než pětina pak před více než 300 lety. Z těchto výsledků je zřejmé, že „průtokový ohřívač“ na uhlík s takto dlouhou dobou zdržení lze celkem dobře využít jako „akumulátor“ uhlíku efektivní pro zmírňování vzrůstající koncentrace CO2 v ovzduší. To ukazuje, že staré lesy jsou velmi účinným nástrojem pro zmírňování nepříznivých důsledků klimatických změn – aniž bychom tím popírali ekologické zákonitosti dočasného poutání uhlíku v nadzemní biomase.
Můžeme však výše uvedené výsledky z velmi starých teplomilných doubrav Španělska jednoduše aplikovat na poměry českých lesů většinou výrazně nižšího stáří, dejme tomu kýžených 120 let? Pro posouzení jejich efektivity poslouží opět nejlépe výsledky měření změn nadzemní biomasy v konkrétních lesních porostech v Dolním Sasku, které byly před 30 až 50 lety vyhlášené za přírodní rezervace [17]. Jedná se o čisté bukové porosty, jejichž věk se v době úvodního měření nadzemní biomasy pohyboval mezi 81 a 115 roky, smíšené dubobukové porosty (71 až 124 let staré) a doubravy (78 až 212 let staré). Vstupní měření bylo provedeno nejméně 5 let po posledním hospodářském zásahu a na jednotlivých lokalitách opakováno v různě dlouhém intervalu. Výsledky měření z jednotlivých porostů byly následně pomocí modelu převedeny (interpolovány a extrapolovány) na jednotnou časovou škálu: 5, 25 a 50 let samovolného vývoje lesa bez hospodářských zásahů. Výsledky ukázaly relativně malý, ovšem vcelku stabilní roční přírůst nadzemní biomasy lesa (3 – 5 t C.ha-1.rok-1) projevující se poměrně velkou pozitivní změnou zásoby uhlíku za 50 let. Nejvyšší akumulace uhlíku dosáhly čisté bučiny, jejichž nadzemní biomasa vzrostla po padesáti letech od prvního měření o celých 60 % (z 287 na 478 t C.ha-1). Míra nárůstu celkové nadzemní biomasy po 50 letech samovolného vývoje byla obdobná i ve smíšených dubobukových porostech (70 %) a doubravách (64 %), ačkoli průměrný roční přírůst zásoby uhlíku i celkové množství uhlíku poutaného v nadzemní biomase bylo nižší. Tyto výsledky velmi dobře ilustrují potenciál starších hospodářských bukových a smíšených lesů střední Evropy pro akumulaci uhlíku. V jiných typech lesů a jiných stanovištních podmínkách lze očekávat větší rozdíly ve vzrůstu zásoby uhlíku v nadzemní biomase, v každém případě jde však o výrazně vyšší hodnoty, než Tomášem Vrškou uváděných 10 až 15 %. Zbývá doplnit, že ve všech typech porostů v popisovaném výzkumu podíl mrtvé nadzemní biomasy, jejímž rozkladem se uhlík rychleji uvolňuje zpět do atmosféry, za dané období vzrostl jen velmi mírně (v čistých bučinách z 2 % při prvním měření na necelá 4 % po padesáti letech). Na základě těchto výsledků se lze domnívat, že hospodářské lesy starší 120 let s přírodě blízkou druhovou skladbou se v případě jejich ochrany („proforestace“ = využití k „proforestation“) stanou na dlouhá desetiletí účinným „akumulátorem“ a současně velkým rezervoárem uhlíku spíše než jeho „průtokovým ohřívačem“. Pro splnění klimatických cílů (zastavení nárůstu koncentrace CO2 v ovzduší do roku 2050) se velmi nabízí potenciál těchto lesů využít, neboť mnoho dalších a srovnatelně účinných nástroje nemáme [9,10,18,19]. Vezmeme-li v úvahu množství poutaného uhlíku a jeho další postupné zvyšování v průběhu času ve starších hospodářských porostech s přírodě blízkou druhovou skladbou, byla by u nás dosud přehlížená ochrana vybrané části těchto porostů efektivnějším opatřením pro poutání uhlíku ve srovnání s poměrně propagovaným a v mnoha ohledech problematickým zalesňováním bezlesí.
Tomáš Vrška ve svém článku vznáší otázku přístupu k nestejnověkým lesním porostům, v nichž věk nelze přesně určit a hospodaření přitom udržuje maximální přírůst stromů (množství poutaného uhlíku v nadzemní biomase za jednotku času). Tyto hospodářské porosty jsou jistě podporyhodné, neboť nejen v poutání uhlíku, ale i v mnoha dalších ekosystémových funkcích obvykle vynikají nad stejnověkými hospodářskými lesními porosty. Jejich podíl na celkové rozloze lesů je však prozatím velmi nízký (<15 %) v celé Evropě [20] a nejinak je tomu u nás. Z toho vyplývá, že podpora ochrany starších lesních porostů a přírodě blízkého hospodaření nejsou v kolizi. Potenciál lesů pro ukládání uhlíku je možné zvýšit jak plošně rozsáhlejší ochranou straších lesních porostů s přírodě blízkou druhovou skladbou, tak i podporou přírodě blízkého lesnického hospodaření různověkých porostů.
Doposud jsme se věnovali jen akumulaci uhlíku v nadzemní biomase stromů. Výše jsme však uvedli, že je ještě jeden důvod, proč lesy jednoduše nefungují jako „průtokový ohřívač“ uhlíku. Část uhlíku, který je akumulován v nadzemní a podzemní biomase stromů není po jejich odumření a rozkladu uvolněna zpět do atmosféry, ale zůstává po (ne)určitou dlouhou dobu součástí půdní organické hmoty. Množství uhlíku v půdní organické hmotě je přitom zpravidla (mnohem) vyšší ve srovnání s nadzemní biomasou dřevin [3,6]. Zásoba organické hmoty se dále zvyšuje s kontinuitou samovolného vývoje lesa, ačkoli zatím nemáme dostatečně robustní výsledky, které by přesvědčivě dokumentovaly velikost této změny v čase i ve vztahu k lesnickému hospodaření a přírodním disturbancím. Nicméně je zcela zřejmé, že ani po dosažení produkčního maxima se lesní porosty nestanou pouhým „průtokovým ohřívačem“ na uhlík, kdy se množství uhlíku poutaného stromy z atmosférického CO2 rovná množství uvolněnému rozkladem organické hmoty. Víme, že část uhlíku z nadzemní biomasy stromů se při jejím rozkladu ukládá v půdní organické hmotě, jen zatím nedokážeme pro účely bilance uhlíku přesně říct, jak velká část uhlíku to je a jak dlouhá je doba jejího uložení v půdě [3,6]. Nedostatečné poznání role lesní půdy v ukládání uhlíku by však nemělo vést k přehlížení jejího významu.
Význam starých hospodářských lesů pro ochranu biodiverzity
V článku Tomáše Vršky je zpochybněn význam lesů starších 120 let pro ochranu biodiverzity lesních organismů, kde autor nevidí důvod bránit jejich obnově. Intepretaci výsledků výzkumu starých hospodářských porostů v CHKO Šumava považujeme za problematickou, a proto si dovolujeme na její problémy upozornit a nastínit alternativní pohled odkazující na význam zachování alespoň části těchto lesů pro zachování biodiverzity v širším prostorovém měřítku.Nejdříve si připomeňme příklad uvedený Tomášem Vrškou a jeho intepretaci: „V letech 2015-2018 zpracoval odbor ekologie lesa VÚKOZ, v.v.i. studii o tzv. přestárlých porostech v CHKO Šumava, kterou platily společně Lesy České republiky a Správa NP a CHKO Šumava. Výsledkem bylo překvapující zjištění. Lesní porosty ve věkových stupních 15, 16, 17 vykazovaly přítomnost organismů vázaných na pralesní ekosystémy (etalonem byl Boubínský prales) a také přítomnost mnohem starších stromů – tedy stromů, které v podúrovni přežily šumavskou vichřici v roce 1870 a podržely pralesní biologické dědictví do dalších generací lesa. Naproti tomu porosty ve věkových stupních 13 a 14 s sebou nenesly téměř žádné srovnatelné biologické dědictví. A odpověď na to, co chránit, kde provádět speciální zásahy pro udržení biodiverzity, je jasná. A netřeba bránit v obnově jiných porostů starších 120 let, kde naopak diferencovanou obnovou a vnesením chybějících dřevin můžeme stav zlepšit.“
Vyšší kvalitu nejstarších lesních stanovišť pro lesní biodiverzitu lze na základě současných znalostí očekávat [21,22]. Podložené je i vysvětlení pozitivního vlivu pralesní kontinuity na přítomnost vzácných druhů, které se v mladších porostech nevyskytovaly [23-25]. Problematické ovšem je pominutí dalších relevantních faktorů, které mohou v různé míře přispívat k zjištěným rozdílům v biodiverzitě různě starých lesních porostů. V první řadě je to samotné stáří lesa, které má pozitivní vliv na druhovou diverzitu mnoha skupin lesních organismů, takže je i v případě šumavské studie očekávatelné, že druhová diverzita a přítomnost vzácných druhů dále poroste s věkem lesa [21-26]. Pokud do vysvětlení začleníme i stáří lesa, pak ovšem musíme připustit, že i mladší porosty zahrnuté do uvedené studie a považované v tuto chvíli za nedostatečné z pohledu biodiverzity, se v příštích desetiletích mohou stát hodnotnými stanovišti s bohatou biodiverzitou. Již tato skutečnost podlamuje závěr o nízké hodnotě mladších porostů zahrnutých do šumavské studie, tím spíše, že vlivy stáří a kontinuity lesa nelze obvykle oddělit [27,28], což platí i v daném případě. Připusťme však, že v daném případě platí pohled Tomáše Vršky a na biodiverzitu má ve studovaných porostech naprosto dominantní vliv nikoli stáří lesa, ale udržení pralesní kontinuity, která byla v případě mladších porostů přerušená. Ani v takovém případě ovšem nelze souhlasit, že potenciál mladších porostů a jejich role pro zachování biodiverzity v širším prostorovém měřítku je postradatelný a není tudíž potřeba je chránit. To by platilo jen při dostatečně velké výměře lesních porostů se zachovalou pralesní kontinuitou, která by umožňovala dlouhodobé přežívání životaschopných (dostatečně početných) populací jednotlivých druhů organismů [29-32]. Ačkoli víme dosud málo o tom, jak velkou výměru populace jednotlivých druhů lesních organismů vyžadují a v jakém prostorovém měřítku, je pravděpodobné, že pro trvalou existenci mnohá vzácných druhů je současná výměra lesních stanovišť s odpovídajícími podmínkami příliš malá. Pokud je pro další přežití těchto druhů nezbytnou podmínkou zachování pralesní kontinuity, pak jsme šanci na jejich zachování (v daném případě na Šumavě) promarnili již v minulosti. Pokud je však alespoň část těchto druhů schopná alespoň po přechodnou dobu kolonizovat i lesní prostředí s přerušenou pralesní kontinuitou, které se svými stanovištními podmínkami jinak pralesním porostům blíží, pak mohou tuto podpůrnou roli v blízké budoucnosti plnit i v současné době nevyhovující mladší porosty. Příklady, že to tak - někdy až překvapivě rychle - v reálné přírodě probíhá, v odborné literatuře nechybí [33-35]. Ovšem v šumavských porostech se tento předpoklad může naplnit jen v případě, že se namísto jejich obnovy rozhodneme tyto porosty chránit a tím jim umožníme se v následujících desetiletích dále přibližovat podmínkám přírodních lesů („získávat pralesní kontinuitu“).
V podmínkách lesních porostů střední Evropy jsme oprávněnost naší interpretace doložili na příkladu srovnání druhové diverzity epifytických a epixylických druhů lišejníků v lesních rezervacích a přilehlých starých porostech se srovnatelnou druhovou skladbou v hospodářských lesích [36]. V souladu s výsledky šumavské studie byla druhová diverzita lišejníků výrazně vyšší na lesních stanovištích s delší nepřerušenou kontinuitou uvnitř rezervací, v některých ohledech dokonce nezávisle na struktuře lesa. Naproti tomu ovšem druhová diverzita lišejníků uvnitř rezervací rostla s celkovou výměrou přírodních lesních stanovišť v okolních hospodářských lesích. To znamená, že přestože druhová diverzita v okolních hospodářských lesích nebyla srovnatelná se stanovištěm uvnitř rezervace, přeci jen přítomnost a rozloha dřevinnou skladbou a strukturou blízkých, byť druhově chudších porostů v okolních hospodářských lesích nějakým způsobem přispívá k podpoře druhové diverzity uvnitř vlastní rezervace s malou rozlohou. Domníváme se, že právě tak tomu může být i v případě šumavského výzkumu prezentovaném v článku Tomáše Vršky. Připouštíme, že i náš pohled na výsledky šumavské studie je pouze jeden z možných, nicméně o to, který pohled je správný, nám nakonec nejde. Chtěli jsme jen ukázat, že intepretace Tomáše Vršky zdůrazňuje význam časové (pralesní) kontinuity stanovišť, a přitom přehlíží význam dalších potenciálně významných faktorů (zejména prostorové kontinuity stanovišť), při jejichž zahrnutí by stěží mohl dospět k jednoznačnému závěru, že pro dlouhodobé udržení biodiverzity v širším prostorovém kontextu není třeba chránit mladší lesní porosty zařazené do šumavského výzkumu.
Přečtěte si také |
Tomáš Vrška: Zelená policie vyšetřuje a zasahuje!
Závěr
Přes neúplnost našeho současného poznání se domníváme, že máme k dispozici dostatek přesvědčivých odborných poznatků dokládajících význam ochrany starších lesních porostů s přírodě blízkou druhovou skladbou pro zmírňování důsledků klimatických změn (poutání CO2) a zastavení poklesu biodiverzity. Tyto odborné podklady jsou reflektovány v koncepčních dokumentech Evropské unie, kdy například Strategie ochrany biologické rozmanitosti vyzývá k přísné ochraně 10 % území členských států do roku 2030. Ochrana lesních stanovišť naplňující uvedenou výzvu představuje podle našeho názoru seriózní a odborně podložené opatření, které je zcela adekvátní závažnosti klimatických změn a míře ohrožení biodiverzity. Toto opatření nutně neznamená zásadní omezení lesnického hospodaření a dřevozpracujícího průmyslu. Na druhou stranu je zřejmé, že přísná ochrana přírody představuje určité (zejména prostorové) omezení využívání přírodních zdrojů, neboť to je jejím vlastním smyslem. Její zavedení v daném rozsahu vyžaduje široký konsenzus celé společnosti, který je založený na pochopení závažnosti nepříznivých důsledků klimatických změn a ztráty biodiverzity, kterým čelíme. Naším cílem je přiblížením odborných poznatků k budování zodpovědného společenského konsenzu přispět. Ochrana starších lesů s přírodě blízkou skladbou v rozsahu, k němuž nás vyzývají koncepční dokumenty EU je podle našeho názoru bytostným zájmem celé naší společnosti.Přečtěte si také |
Lukáš Hrábek: Lidé odmítají kácení starých lesů, Lesy ČR je štvou
Na význam této problematiky pro EU poukazuje i aktuálně řešený projekt WILDCARD - WILDCARD Revealing the contribution of rewilding to the EU’s climate and biodiversity goals. Jedná se mezinárodní evropský projekt (8,9 mil. EUR) z programu H2020 EU, na kterém se podílí 16 institucí z 9 zemí EU. Výše zmiňovaný odbor ekologie lesa VÚKOZ, v.v.i. se v rámci projektu podílí na koordinaci výzkumných aktivit zaměřených na využití konceptu „proforestation“ pro ukládání uhlíku a ochranu biodiverzity.
Literatura:
1] Pan, Y., 2011. A large and persistent carbon sink in the world’s forests. Science 333, 988–993.
2] Luyssaert, S., et al., 2008. Old-growth forests as global carbon sinks. Nature 455, 213–215.
3] Zhou, G., et al., 2006. Old-growth forests can accumulate carbon in soils. Science 314, 1417.
4] Bellassen V., Luyssaert S., 2014. Managing forests in uncertain times. Nature 506, 153-155.
5] Naudts, K., et al., 2016. Europe’s forest management did not mitigate climate warming. Science 351, 597–601.
6] Körner C., 2017. A matter of tree longevity. Science 355, 6321.
7] Lewis, S.L., et al., 2019. Restoring natural forests is the best way to remove atmospheric carbon. Nature 568, 25–28.
8] Girardin, C.A.J., et al., 2021. Nature-based solutions can help cool the planet - if we act now. Nature 593, 191–194.
9] Mo, L., et al., 2023. Integrated global assessment of the natural forest carbon potential. Nature 624, 92–101.
10] Peng, L., et al., 2023. The carbon costs of global wood harvests. Nature 620, 110–115.
11] Harris, N.L., et al., 2021. Global maps of twenty-first century forest carbon fluxes. Nature Climate Change 11, 234–240.
12] Keith, H., et al., 2009. Re-evaluation of forest biomass carbon stocks and lessons from the world’s most carbon-dense forests. Proceedings of National Academy of Sciences U. S. A. 106, 11635–11640.
13] Mikoláš, M., et al., 2021. Natural disturbance impacts on trade-offs and co-benefits of forest biodiversity and carbon. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences 288, 1–9.
14] Marqués, L., et al., 2023. Tree growth enhancement drives a persistent biomass gain in unmanaged temperate forests. AGU Advances 4, 1–19.
15] McMahon, S.M., et al., 2010. Evidence for a recent increase in forest growth. Proceedings of National Academy of Sciences U. S. A. 107, 3611–3615.
16] Martin-Benito, D., et al., 2021. Old forests and old carbon: A case study on the stand dynamics and longevity of aboveground carbon. Science of the Total Environment 765, 142737.
17] Meyer, P., et al., 2021. Limited sink but large storage: Biomass dynamics in naturally developing beech (Fagus sylvatica) and oak (Quercus robur, Quercus petraea) forests of north-western Germany. Journal of Ecology 109, 3602–3616.
18] Keith, H., et al., 2021. Evaluating nature-based solutions for climate mitigation and conservation requires comprehensive carbon accounting. Science of the Total Environment 769, 144341.
19] Keith, H., et al., 2024. Carbon carrying capacity in primary forests shows potential for mitigation achieving the European Green Deal 2030 target. Communications in Earth and Environment 5, 1–13.
20] Aszalós, R., et al., 2022. Natural disturbance regimes as a guide for sustainable forest management in Europe. Ecol. Appl. 32, 1–23.
21] Hilmers, T., et al., 2018. Biodiversity along temperate forest succession. Journal of Applied Ecology 55, 2756–2766.
22] Moning, C., Müller, J., 2009. Critical forest age thresholds for the diversity of lichens, molluscs and birds in beech (Fagus sylvatica L.) dominated forests. Ecological Indicators 9, 922–932.
23] Nordén, B., et al., 2014. Effects of ecological continuity on species richness and composition in forests and woodlands: A review. Écoscience 21, 34–45.
24] Sverdrup-Thygeson, A., et al., 2014. Spatial and temporal scales relevant for conservation of dead-wood associated species: Current status and perspectives. Biodiversity and Conservation 23, 513–535.
25] Fritz, Ö., et al., 2008. Does forest continuity matter in conservation? - A study of epiphytic lichens and bryophytes in beech forests of southern Sweden. Biological Conservation 141, 655–668.
26] Hofmeister, J., et al., 2015. Value of old forest attributes related to cryptogam species richness in temperate forests: A quantitative assessment. Ecological Indicators 57, 497–504.
27] Janssen, P., et al., 2017. Forest continuity acts congruently with stand maturity in structuring the functional composition of saproxylic beetles. Biological Conservation 205, 1–10.
28] Janssen, P., et al., 2019. Do not drop OLD for NEW: conservation needs both forest continuity and stand maturity. Frontiers in Ecology and Environment 17, 370–371.
29] Haddad, N.M. et al., 2015. Habitat fragmentation and its lasting impact on Earth’s ecosystems. Science Advances 1, 1–10.
30] Hanski, I., 2015. Habitat fragmentation and species richness. Journal of Biogeography 42, 989–993.
31] Jackson, S.T., Sax, D.F., 2010. Balancing biodiversity in a changing environment: extinction debt, immigration credit and species turnover. Trends in Ecology and Evolution 25, 153–160.
32] Rybicki, J., et al., 2020. Habitat fragmentation and species diversity in competitive communities. Ecology Letters 23, 506–517.
33] Runnel, K., et al., 2020. Recovery of the Critically Endangered bracket fungus Amylocystis lapponica in the Estonian network of strictly protected forests. Oryx 54, 478–482.
34] Eckelt, A., et al., 2018. “Primeval forest relict beetles” of Central Europe: a set of 168 umbrella species for the protection of primeval forest remnants. Journal of Insect Conservation 22, 15–28.
35] Abrego, N., et al., 2015. Implications of reserve size and forest connectivity for the conservation of wood-inhabiting fungi in Europe. Biological Conservation 191, 469–477.
36] Hofmeister, J., et al., 2024. Hot-spots of epiphytic and epixylic lichens in fragmented temperate forests are underpinned by microhabitat heterogeneity and spatiotemporal habitat continuity. Biological Conservation 292, 110563.
reklama
Prof. Ing. Miroslav Svoboda, Ph.D., působí jako profesor ekologie a pěstování lesa na Fakultě lesnické a dřevařské, České zemědělské univerzity v Praze. Profesně se více než 20 let věnuje dynamice přirozených lesů, managementu lesa a biodiverzitě. Vedoucí projektu www.remoteforests.org
Dále čtěte |
Sněmovna podpořila prodlužení lhůty pro obnovu lesů na pět let
Genetika a ochrana tisu červeného v regionu Podyjí
Ministerstvo podpoří sdružování vlastníků malých lesů do speciálních lesních spolkůOnline diskuse
Všechny komentáře (19)
Karel Zvářal
4.12.2024 08:33Jiří Svoboda
4.12.2024 08:35A tak mi nezbývá, než kostatovat, že autorům šlo více o prosazování zideologizovaného "ochranářského" přístupu než o objektiní analýzu.
Honza Honza
4.12.2024 09:202. směr k přírodě, směr k přírodním procesům: je zde objasněna nesporná úloha (přírodního!) pralesa, jeho blahodárné účinky: nezměrná biodiverzita (nikoli v motýlech ale v jiných ne tak opticky zřetelných oblastech a druzích), ale hlavně v parametrech které nyní potřebuje: zastínění, zavodnění, ochlazení: temné vlhké oblasti s přemírou vlhkomilných rostlin, mechů, lišejníků a hlavně hub. Filozofie říká, že podstata věcí je to, co nevidíme. Podstata přírody je v podhoubí, mykorhize = to je motor přírody, podstata života přírody, vázání vody.
Ničení pralesa je ničení celé naší přírody. Pro prales je typická neprůchodnost=velmi špatná ovlivnitelnost, pro extrémní pestrost, bohatost i jeho sporná ovlivnitelnst=smyslpnost zásahů v něm. Ale i v tropických pralesech je možná výběrová těžba = i určitá možnost regulace. Tolik tedy k nesmyslnosti pře p. Vinkler x Petr. Podstata není v zasahováníxnezasahování=co nejvíce k normálnímu přírodnímu pralesu= pravému motoru, podstatě přírody, bez kterého žádná příroda nebude, nikoli (umělým) diverzifikovaným plochám, jejichž existence je podmíněna funkcí pralesa a bez pralesa (bez vody) dlohodobě nebude stabilní. Rozhoduje klima, v době chladné suché tundry to tak není, v dnešní době určitě ano. Tak jako na našem území již není tropické moře (které žádný prales nepotřebuje), není ani možnost existence stepí, tundry, paelolitu, dinosaurů.
Základem je tedy se blížit k pralesu, nikoli se od něho odvracet. Odvracení od něho je ale i nefunce lesů- bez zasahování ji nezajistíme, nefunce lesa v NP Šumava, ztráta starých stromů, ztráta funkcí pralesa, vzniklé po nepřirozené katastrofě způsobené přirozeným kůrovcem. Nepřirozené= ve smyslu extrémní, drastické, pro přírodu nevhodné, úplně stejné jako vykácení pilou nebo spálením požárem. Bez umělého zasahování tento stav neupravíme.
Článek opomíjí, jako vždy u přírodovědců, to hlavní: to hlavní je zachování funkce přírody, aby vůbez něco rostlo, aby příroda správně fungovala, nutná pestrost, zavodnění, ochlazení, ukládání uhlíku je až na dalším místě.
Bez zásahu přírodu neudržíme, příroda má i jiné funkce než zachování sama sebe. Bez možnosti zásahu rovněž přírodu zničíme: článek opět opomíjí možnosti lesníků, kteří jedině jsou schopni přírodu udržet (tím, že mají možnost zasahovat). Jsou-li lesy s věkem nad 120 let, nemůžeme zakázat v nich činnost pod 120 let, to je jasné.
Jiří Svoboda
4.12.2024 10:37 Reaguje na Honza HonzaKlimatický rozvrat je vlastně také výrazný zásah. Může se i za těchto podmínek nazývat prales pralesem?
Honza Honza
4.12.2024 15:01 Reaguje na Jiří Svobodadůležitější je prospěch lesa než samotné dřevo a ještě důležitější je funkce celé přírody než les
Josef Střítecký
4.12.2024 13:03Jaroslav Řezáč
4.12.2024 13:42 Reaguje na Josef StříteckýStaré stromy jsou z hlediska ekosystémových služeb nezastupitelné.
Bavit se o uhlíku je marginálie.
Honza Honza
4.12.2024 15:03 Reaguje na Josef StříteckýSlavomil Vinkler
4.12.2024 15:13 Reaguje na Josef StříteckýVázání uhlíku v lese určitě existuje ale kolik? Nicméně hlavní metoda uložení v bezzásahu je jen průtokáč. Odtěžení na dříví ukládá daleko více. A pokud les vyhoří tak ukládají uhlíky.
Honza Honza
4.12.2024 15:32 Reaguje na Slavomil VinklerSlavomil Vinkler
4.12.2024 18:36 Reaguje na Honza HonzaKdyž vynecháme rašeliniště nebo slatiniště v a vezmete půdu, tak černozem je po stepi a má tak 5-10% humusu, hnědozem po listnáčích tak 2 % humusu a podzol po jehličináchtak 1% a méně. A to je po několika tisíci letech. A kde je tady ten uhlík? Nikdy nebyl. Pokud je, jso to uhlíky po požáru.
Pokud se budeme bavit o biodiverzitě, tak nejlepší jsou menší různorodeé různě staré plochy od náletu po povalené a trouchnivějící přestárlé. Ale to nemusí být celý velkoplošný les desítky km2
Honza Honza
5.12.2024 06:57 Reaguje na Slavomil VinklerTo jsou ty vaše nesmyslné diskuze s Petrem o důležitosti komára! Jan Hus je prý taky takové podobné na koncilu vedl, všichni nad tím kroutili hlavami!
Typický příklad snahy přírodovědců (jistě po promyšlených diskuzích s kolegy) je bezzásahový les a potom přírodovědci motorovkou dělají díry do stromů.
Základ je vytvořit podmínky- staré stromy, ne sebrat thůjemi ptákům obživu a pak vést rozsáhlé diskuze, jestli je přikrmovat.
Základem pro pestrost přírody je les, je to zadržování vody, bez kterého vám vaše diverzifik. pestrá krásná příroda uschne.
Mimochodem: jak vaši diverzitu chcete udžet? S ojedinělými stádečky ovcí, chovanými jen nadšenci téměř bez zisku- zisk tvoří jen dotace? Stády losů, zubrů? Vidíte odpor k vlkům? Vlka je vzácnost vůbec spatřit. Stačí zatleskat a vlk je 50 km daleko, stačí vystřelit a už se neobjeví. Jak lidi budou snášet losy? Kde budou? Co zvládnou?
Mnohem lepší je připustit sukcesi, vzdát se nesmyslné snahy mít rozsáhlou lesostep a jen na ojedinělých vhodných místech (které přírodu stejně nezachrání) chovat vaše zubry!!!
Honza Honza
5.12.2024 10:47 Reaguje na Honza HonzaNaše příroda nutně potřebuje zasahovat, to je nesporné, ale tyto zásahy by měly vést k stabilizaci směrem k bezzásahovosti, aby si příroda fungovala sama o sobě. Že se to nikdy třeba nepodaří, že zásahy vždy budou nutné, to je možné, ale směr k samostatnosti přírody, pochopit, že některé její funkce zaniknou, že má svůj samost. vývoj dle změny prostředí je také jednoznačné. Není možné stále chodit po NP a vyřezávat přehoustlý porost, dělat díry do stromů- pak je nutno ideu NP zrušit a udělat pouze hospodářský přístupný (pro člověka, stroje, požárníky) norm. les dle p. Macháčka, který funguje.
Přehoustlý Hercinský prales podle mě fungoval!
Majka Kletečková
4.12.2024 13:47Slavomil Vinkler
4.12.2024 18:42 Reaguje na Majka KletečkováKarel Zvářal
4.12.2024 18:58 Reaguje na Slavomil VinklerRadim Polášek
5.12.2024 11:07Samotný rostoucí produkční les má v nejlepším období nejrychlejšího přibývání dřevní hmoty přírůstek na hektar do 15 tun biomasy za rok. Po dosažení mýtního věku 80 - 120 let ten přírůstek začíná silně klesat. A to přitom produkční les je prakticky proto produkční, že dosahuje na hektar největšího množství objemu dřeva na jednotku plochy. Běžné takzvané ekologické rozvolněné lesy, bezzásahové lesy a podobné mají na jednotku plochy výrazně menší množství biomasy a tudíž i výrazně menší množství naakumulovaného CO2.
Klasický produkční les, jakmile přesáhne mýtní věk, tak nějakou dobu jeho přírůstky biomasy pouze klesají, tudíž skutečně v něm množství akumulovaného uhlíku pořád ještě stoupá, i když pomaleji. To ale jenom poměrně krátkou dobu, kdy ještě jednotlivé stromy mohou růst do výšky i šířky bez většího omezování okolních stromů. Jakmile si ale stále zvětšující stromy začnou výrazně konkurovat, začnou slabší stromy hynout. Stále se snižující přírůstek dřevní hmoty a zachytávajícího CO2 začne být kompenzován uvolňováním CO2 z rozpadu dřeva uhynulých stromů až nakonec uvolňování CO2 převládne. A stárnoucí, kdysi produkční les, nyní spíše bezúdržbový monokulturní prales začne uhlík naopak emitovat a objem biomasy v něm začne klesat.
Ve starých neudržovaných bezúdržbových lesích v rezervacích tak dochází k zachytávání a uvolňování uhlíku v nějakých mnohaletých oscilacích kolem nulového průměru. Pokud nastane požár nebo například velká vlhkost a teplo nastartuje nadprůměrné působení dřevokazných hub a dalších rozkladných činitelů, stromy padají, dřevo se rozkláá a les uhlík emituje a množství biomasy v něm se snižuje. Jakmile vlivem výše uvedených činitelů dojde k přílišnému prosvětlení lesa a k obohacení půdy živinami z rozpadlého dřeva, dojde naopak k hromadnému růstu nového mladého lesa a na pár dalších desetiletí zase převládne ukládání uhlíku.
Jiří Svoboda
6.12.2024 20:41 Reaguje na Radim PolášekBřetislav Machaček
5.12.2024 16:57s CO2 a jak to dopadne? Dřevo nahradíme dovozem a nebo kovy a plasty vyrobených produkcí CO2. Čekal jsem smysluplné dlouhodobé využití dřeva jako stavebního materiálu a nebo zuhelnatění dřevěného odpadu a využití dřevouhlu k regeneraci zemědělské půdy. Obyčejné zetlení dřeva v pralese
je pouhý kolotoč uhlíku a nic víc. Ano, pokud nyní z hospodářských lesů
uděláme pralesy s přestárlými stromy, tak na přechodnou dobu uložíme
do dřeva více uhlíku, ale je to kolotoč a jednou ho o to více ty lesy
uvolní. Natrvalo se uhlík ukládá pouze tam, kde bude bez přístupu vzduchu
ke své oxidaci a to lze jen v bažinách jako v pravěku, kdy vznikalo
uhlí. Totéž se dělo se živými tvory, kteří jsou prapůvodem ropy a zemního plynu.
To by bylo jediné východisko, pokud pominu ty dvě předchozí dřevo použít
jako stavební materiál a nebo ho zuhelnatět a uložit do zemědělské půdy.
Prales je sice z hlediska současnosti brzdou navyšování CO2 , ale pouze dočasně. Je to oddalování problému, které se ale nakonec vymstí tím, že
bude nedostatek kvalitního dříví a to se bude nahrazovat chemií lepenou
dřevotřískou. No a ta bude časem nebezpečným odpadem a nikoliv masivem
schopným v přírodě zetlít bez jejího poškození. Ono je třeba uvažovat
v souvislostech a opravdu dlouhodobě a nikoliv na pár let dopředu. Ono
v malém stačí pouze palivové dřevo spalovat nedokonale se vznikem toho
dřevuhlu a ten s popelem zapravovat do půdy. Tak to dělám mnoho let já,
dokud mě nepřinutí spalovat dřevo dokonale bez produkce dřevouhlu. Má
půda tak lépe drží vodu, je sypká a uhlík je vázán v půdě déle, než
při obyčejném tlení v pralese. Dělat to průmyslově ve velkém, tak se
v zemědělské půdě uloží tisíce tun uhlíku a nové stromy mohou zase do
sebe ukládat ze vzduchu další tisíce tun uhlíku z CO2. Prales ale nic neukládá, pouze uhlík ze dřeva recykluje do dřeva jiného.
