Jindřich Petrlík: IRZ slaví dvacet let. K čemu slouží tento úspěšný nástroj na ochranu životního prostředí?

Tento rok oslavíme dvacetileté výročí existence Integrovaného registru znečišťování (IRZ) v České republice. Od svého založení v roce 2004 slouží jako zásadní nástroj pro sběr a zpřístupňování informací o emisích a přenosu znečišťujících látek do životního prostředí. Inspirací pro vznik IRZ byla americká verze registru Toxics Release Inventory (TRI). Byla zavedena již v roce 1986 po havárii chemického komplexu v Bhópálu, vlastněného společností Union Carbide. IRZ se díky přechodu ze zastaralého „papírového“ procesu na online ohlašování emisí stal nepostradatelným prvkem v monitorování a kontrole znečištění. Klíčovou roli při analýze dat z IRZ a informování veřejnosti o znečišťování hraje již od jeho vzniku spolek Arnika. Každoročně totiž data z registru zpracovává a od roku 2015 na internetové stránce Znečišťovatelé pod lupou publikuje žebříčky největších znečišťovatelů v rámci krajů i celé země. To přispívá k otevřené diskuzi o ochraně životního prostředí a tlaku na podniky.

Arnika tak napravuje jeden z nedostatků, který IRZ má, a sice, že v něm není možné snadno vyhledávat a získávat informace o konkrétních znečišťujících podnicích, navíc v pro uživatele srozumitelné formě. IRZ bohužel není v počtu hlášených látek na úrovni svého amerického protějšku. Zatímco v TRI je evidováno téměř 800 látek, v IRZ je jich hlášeno 97. Arnika dlouhodobě upozorňuje na absenci některých škodlivých látek v seznamu. Jsou to například bromované dioxiny. Naopak unikátní je český IRZ v tom, že se do něj hlásí i toxické látky v odpadech.

Od roku 2007 jsou podniky povinny hlásit údaje i do evropského registru E-PRTR, který zahrnuje oproti českému IRZ o dvě látky (styren a formaldehyd) méně. V evropském kontextu je IRZ zajímavý tím, že sice není vyloženě českým vynálezem, ale právě proto, že Česká republika začala podobný systém zavádět dřív, než taková povinnost vznikla všem členským státům Evropské Unie, je v některých ohledech lepší než národní registry v jiných státech.

Přestože hlásí české podniky do registru 97 látek, tak je v porovnání s TRI vidět, že existuje prostor pro jeho rozšiřování. Seznam ohlašovaných látek totiž vzniknul před dvaceti lety. Změny v IRZ probíhají velice pomalu, na seznam sledovaných látek přibyly v nedávné době pouze PFAS a nižší práh pro ohlašování si kvůli havárii na Bečvě vysloužily kyanidy.

Data z IRZ a analýzy Arniky znamenaly významný impuls české ekologické žurnalistice a mají i reálný dopad na chování podniků, které se díky jejich publikování snaží o zlepšení svých technologií a snižování emisí. Příkladem může být závod Knauf Insulation, který po tom, co byl vystaven tlaku veřejnosti, nahradil škodlivý formaldehyd používaný při výrobě tepelných izolací přírodními pojivy.

Přesto se od vzniku IRZ objevila řada pokusů o osekávání jeho rozsahu, zejména ze strany průmyslových lobbistů ze Svazu chemického průmyslu ČR, ale i úředníků z Ministerstva průmyslu a obchodu či samotných ministrů tohoto rezortu. Zásadní “boje” o budoucnost registru probíhaly v letech 2007 až 2012 a jeho obranu organizovala opět Arnika. Její petici za zachování registru podepsalo přes dvacet tisíc lidí a pro zviditelnění tématu podnikla sérii happeningů. Poslancům a poslankyním například přivezl na trakaři polámaný a osekaný registr dobrý voják Švejk (2007), přímo před Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR probíhalo mizení kouřících komínů v podání exministra Kocourka (2011), na Svaz chemického průmyslu ČR zavítala pekelná delegace s prohlášením, že omezení registru je cesta do pekel (2011) a došlo i na prasknutí nafouknuté bubliny z nepodložených argumentů ministerstva (2012).

V popularizaci důležitosti registrů znečišťování (PRTR = Pollutant Release and Transfer Register) a publikování jejich dat však Arnika pokračuje i v současnosti, například vydáním rozsáhlé studie v angličtině, která popisuje historii IRZ a jeho pozitivního vlivu na životní prostředí i služby pro občanskou společnost globálně. Studie vznikla v rámci společného projektu Arniky a organizace Nexus3 z Indonésie, kde se právě o zavedení podobného registru jedná. Vydaná studie je zároveň průvodcem občanské společnosti systémy PRTR. Důležitost podobných národních registrů znečištění Arnika akcentovala i v dalších zahraničních projektech v Thajsku, na Ukrajině, v Kazachstánu a v Bosně a Hercegovině.

Registry znečišťování naplňují základní právo na informace o životním prostředí, jež je nedílnou součástí legislativy v demokratických zemích a nemělo by být výsadou pouze rozvinutých zemí. Proto se snažíme pomáhat kolegům z Thajska, Indonésie a dalších zemí v jejich zavádění. Veřejně dostupné informace o škodlivinách vypouštěných konkrétními průmyslovými provozy fungují jako nenásilný nástroj ke snižování jejich emisí a kupodivu pomáhají snižovat i ztráty důležitých surovin průmyslovým podnikům. Ostatně dvacetiletá zkušenost z České republiky je toho dobrým příkladem.

Právo na informace o toxických látkách z průmyslových zdrojů by nemělo být výsadou silných ekonomik, protože to byl právě provoz nadnárodní společnosti Union Carbide v rozvojové zemi, jehož tragická havárie podnítila vznik prvního registru v USA. Registry znečišťování jsou naprosto unikátní přístup ke zpřístupňování informací, ale data z nich musí být dostupná veřejnosti, jinak postrádají důležitý prvek veřejné kontroly ze strany občanské společnosti.

---

reklama

---