Jiří Hulcr: Cooperative Extension. Americký způsob přenosu inovací, a proč ho potřebujeme na ochranu české krajiny

Na ilustračním snímku druhově a věkově pestrý les v demonstračním lesním objektu sv. Anna v Brdech.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

Ekologické lesnictví je věda s desítkami let tradice, vydělávající peníze a chránící lesy v mnoha zemích. I u nás už se začíná prosazovat, například pod záštitou Prosilva Bohemica, ale zatím jen ve stínu smrkových monokultur. To, co v Česku potřebujeme, je dostat mechanismy ekologicko-ekonomického lesnictví do mainstreamové praxe. Jak na to? Jak naučit starého psa novým kouskům?

V Americe žiju už skoro dvacet let, a většinu mojí zdejší kariéry jsem věnoval studiu kůrovců, lesů a lesnictví. Jako každá země, Amerika nás může ve spoustě věcí poděsit a zklamat, a v jiných poučit a inspirovat. Jednou ze zdejších vymožeností, kterou bychom měli seriózně zvážit pro import, je způsob, jakým se vědecké poznatky převádějí do praxe.

Jak zajistit spolupráci industriálních lesníků a akademie tak, aby se obě strany vzájemně respektovaly a učily se od sebe? Americký způsob se jmenuje Cooperative Extension.

Tato instituce je jedním z nejdůležitějších důvodů, proč americké zemědělství a lesnictví je na tak vysoké technologické i ochranářské úrovni. A přesto o ní skoro nikdo v Česku neslyšel, natož aby nám jí někdo vysvětlil.

A já se o to právě pokusím.

Za prvé, extension není outreach

Extension je úplně něco jiného. Je to organizovaný způsob přenosu inovací z univerzitních laboratoří do praxe, za který federální vláda univerzitám platí, a který je už od roku 1914 v americké legislativě.

Tato Cooperative Extension má několik pilířů. Prvím je systém takzvaných Land Grant univerzit. Každý stát má jednu nebo dvě, a jsou to většinou ty největší vzdělávací státní instituce, které se tradičně zaměřují i na aplikované obory.

Harvard tedy není Land Grant, jelikož je soukromý a harvardští profesoři žijí v akademické bublině, a málokoho z nich zajímá ekonomika lesního hospodářství. Naopak University of Florida, kde já jsem zaměstnaný, je Land Grant instituce pro tento subtropický stát, a z velké části se zaměřuje na zemědělství, lesnictví, rybářství, ale i praktickou ochranu přírody, ekonomiku využívání přírodních zdrojů, nebo třeba studium vzdělávání venkova.

Na mojí lesnické katedře je několik stovek studentů; zhruba polovina z nich se věnuje lesnímu hospodářství a druhá polovina studuje revitalizaci ekosystémů.

Důležité je, že všichni, bez ohledu na své zaměření, povinně navštěvují kurzy jak praktické lesařiny, tak ekologie krajiny. Tím se vychovává nová generace vědců s pragmatickým pohledem na svět a schopností používat síťku na motýly i motorovou pilu.

Zdroj | Archiv Jiřího Hulcra

Za druhé, musíte s lesníky do hospody

Druhým pilířem je pyramida vysokoškolských zaměstnanců, kteří mají transfer inovací v popisu práce. University of Florida má několik stovek těchto „okresních odborníků“ (county faculty, nebo také extension agents), zaměstnaných ve všech koutech státu, a zaměřených na spoustu komodit, od rajčat přes mlékárenský průmysl až po ochranu pramenů.

Klíčem je, že tito lidé jsou hodnoceni právě za distribuci informací. Jejich nadřízenému děkanovi je skoro jedno, jestli tito zaměstnanci vykazují grantové peníze, důležité je, kolik hodin týdně strávili se svými klienty, čili místními firmami, školami, či úřady, jestli se tito něco naučili, jestli změnili svoji perspektivu či aktivity, a jestli jim to vydělalo peníze nebo jestli to ochránilo místní mokřad. To všechno se měří.

Nad těmito okresními odborníky je pak další vrstva univerzitních zaměstnanců: státních odborníků (state specialists). Jejich úkolem je výzkum, ale také vzdělávání okresních odborníků a produkce materiálů pro ně a jejich lokální klienty, a to tak, aby skloubili moderní vědecké poznatky s užitkovostí na farmě či v lese.

Autor (v šedém triku) mimo akademickou bublinu: debata s místními lesníky nad borovicí napadenou kůrovci.

Zdroj | Archiv Jiřího Hulcra

Já jsem jedním z těchto státních specialistů, a moje konkrétní pozice je 60 % výzkum a 40 % extension. To zhruba znamená, že většinu svého času a úsilí věnuji výzkumu ekologie kůrovců a lesa, a druhou podstatnou část věnuji překládání nových poznatků do jazyka praxe.

Třetím důležitým pilířem, který podporuje tuto Cooperative Extension, je seriózní věda o toku informací a inovací. Ta mi v Česku chybí asi nejvíc.

Ukazuje se totiž, že naučit starého psa novým kouskům jde, ale vůbec to nefunguje tak, že odborník přijede na venkov, něco odpřednáší, a zase zmizí. Ke změně perspektivy jsou potřeba především komunikační schopnosti a vzájemná důvěra. Dnes je už například jasné, že pro lesníky, sedláky nebo ochranářské spolky není tak důležitá ten samotná message, jako spíš messenger. Proto, aby okresní odborník (místní zaměstnanec Cooperative Extension) dokázal pomoci lesnímu podniku přeměnit industriální plantáže na přírodě blízké hospodaření, musí žít a pracovat mezi svými klienty. V Americe to vypadá tak, že jejich rodiny chodí do stejného kostela, v Česku by to mohlo vypadat tak, že profesor lesní ekologie z Prahy nebo z Brna zajde s lesníky a ochranáři u Jihlavy do místní hospody.

Aby české lesy mohly plnit svou roli ochrany krajiny a biodiverzity, musíme jejich vlastníkům pomoci zavést nové, EKONOMICKY udržitelné hospodaření.

Vlastníci by ocenili pomoc s přestavbou kolabujícího smrčáku na různověký porost bez ztráty výdělku. Ocenili by zavedení šetrnějších harvestorů a dotace na ně. Ocenili by zefektivnění kontroly vysoké zvěře, aby jejich les fungoval jako ekosystém, ve kterém se dřeviny samy obnovují, ne jako výkrmna jelenů. Potřebují praktický trénink s GIS technologiemi, aby si i malí vlastníci mohli změřit, kolik lesa mají.

To všechno už odborníci na českých lesárnách umí, jen je potřeba jim řádně zaplatit za to, aby se o tyto poznatky podělili se svými klienty, a abychom si všichni trochu víc důvěřovali.