Jitka Martínková: COP26 v Glasgow jako festival slibů - nových, recyklovaných, i těch opět nesplněných

Jak hodnotit letošní klimatickou konferenci OSN v Glasgow? To značně závisí na očekáváních, která jste do summitu vkládali. Pokud někdo čekal skokový posun světa na bezpečnou cestu k oteplení o maximálně 1,5 °C oproti předindustriální době, bude zklamán. Ani na summit COP26, prezentovaný jako “poslední šance pro záchranu světa”, totiž jednotlivé země světa nezvládly přivézt dostatečně ambiciózní klimatické závazky. Výsledkem Glasgow je proto svět mířící k oteplení o 2,4 °C. Kde chybí řešení, přišly alespoň nové přísliby. Naději má představovat především “domácí úkol”, který si země světa z Glasgow odvezly, a to předložit dostatečně ambiciózní cíle alespoň do příště. S rychle se krátícím časem bychom ale potřebovali už něco mnohem hmatatelnějšího. Jednou z mála zemí, která v tomto směru v Glasgow překvapila, byla Indie. Ta nečekaně ohlásila závazek ke klimatické neutralitě v roce 2070, který doprovodila i krátkodobějším cílem získávat v roce 2030 polovinu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Na rozvojovou zemi, v níž navíc žije velká část světové populace, jde o zajímavé rozhodnutí a z hlediska světového klimatu o důležitý posun. Moc dalších překvapení se ale nekonalo.

Co by mělo být vzhledem k vážnosti situace překvapivé, je spíše to, že podle Climate Action Tracker na světě stále neexistuje ani jedna země, jejíž klimatické plány by byly v souladu s cílem udržet oteplení pod hranicí 1,5 °C. Ani jedna.

Potřebujeme konec podpory pro fosilní zdroje energie

K zastavení klimatického rozvratu potřebujeme především rychlý odchod od fosilních zdrojů energie a masivní rozvoj čistších technologií. Jako první krok v tomto procesu se logicky nabízí ukončení finanční podpory fosilních paliv. Jenom v roce 2020 se na fosilní zdroje energie mobilizovalo 423 miliard dolarů v dotacích z veřejných zdrojů, jak upozorňuje letošní zpráva UNDP.

Fosilní zdroje energie se na klimatických jednáních dlouhou dobu považují za pověstného “slona v místnosti”, o kterém nikdo nemluví, ačkoli všichni vědí, že jde o hlavní problém celé situace. Letos se toto téma vůbec poprvé probojovalo až do závěrečného textu summitu. To lze považovat za povzbudivé. Téměř 200 zemí světa se konečně podepsalo pod společnou výzvu k urychlení útlumu (phase-down) výroby energie z uhlí (vyjma zdrojů využívajících technologii CCS) a k postupnému rušení neefektivních dotací na fosilní paliva. V situaci, v níž se nacházíme, je to ale málo. Formulace neobsahuje žádné konkrétní cíle ani termíny a v posledních dnech summitu bylo navíc znění značně rozmělněno.

Kromě této deklarace byly na COP26 v souvislosti s fosilním zdroji energie oznámeny ještě některé dílčí dohody, například Aliance pro odchod od ropy a fosilního plynu (tzv. BOGA) nebo pakt více než 40 zemí, které přislíbily postupně odejít od uhlí. BOGA je možné vnímat poměrně pozitivně, neboť míří přímo na samotnou produkci problematických fosilních paliv. Podepsalo jej ale pouze 10 zemí. Dokud se k tomuto paktu nepřidají i další, jeho dopady budou zcela marginální.

V rámci závazku k odchodu od uhlí se signatářské země zavázaly ukončit investice do nových uhelných elektráren doma i v zahraničí a odejít od uhlí po roce 2040, respektive 2030 v případě vyspělých ekonomik. I v tomto paktu ale zase chybějí nejvýznamnější emitenti, tedy USA a Čína. Stejně jako řada dalších dílčích závazků ohlášených na COP26 (lesy, metan atd.) jsou i tyto pakty navíc nevymahatelné.

Za smutný “fun fact” lze pak považovat to, že například Polsko podepsalo závazek k odchodu od uhlí zřejmě tak trochu omylem. Když po oznámení tohoto paktu dostalo Polsko dotaz, zda nově plánuje odejít od uhlí brzy po roce 2030, vyšlo najevo, že se tato země navzdory svému podpisu nechystá skončit s uhlím dříve než v roce 2049. Nehledě na nekonzistenci s čerstvě podepsanou dohodou jde o poměrně překvapivou “ambici” i ve vztahu k rostoucím cenám emisních povolenek... Podobně pofidérní podpisy lze zřejmě najít i pod jinými pakty. Nedůvěřivé rozpaky vzbudil například podpis Brazílie pod dohodou o ukončení deforestace. Je proto otázkou, co z těchto vznosných slibů lze brát vážně a co spíše jako manifestaci čínského přísloví “slibem nezarmoutíš”.

Z mitigačních opatření přinesl COP26 ještě řadu nových podpisů pod metanovým závazkem ohlášeným už v září 2021. Snížení emisí metanu o 30 % do roku 2030 může světu ušetřit 0,2 °C globálního oteplení. A každá desetina se počítá. Ačkoli závazek opomíjí emise metanu ze zemědělství, lze jej považovat za krok dobrým směrem.

Jak ale upozorňuje například Climate Action Tracker, i při splnění všech nových slibů z Glasgow se chystáme do roku 2030 vypustit do atmosféry přinejmenším dvakrát více emisí skleníkových plynů, než si můžeme dovolit, chceme-li udržet oteplení na hranici 1,5 °C.

V tomto je Glasgow po dvou letech čekání spíše selháním. Nepřineslo globální ochotu pro rychlý odklon od fosilních zdrojů energie ani rázné ukončení fosilních dotací. Anekdoticky lze v této souvislosti zmínit i to, že například australský pavilon byl na konferenci pověstný především koncentrací zástupců fosilních firem a že “nejpočetnější delegací” letošní klimatické konference byla fosilní lobby.

Dokončení pravidel Pařížské dohody

Ačkoli mediálně nejvděčnějšími tématy klimatických summitů bývají především projevy vrcholných představitelů a představitelek, nové závazky velkých zemí nebo výše zmíněné sektorové dohody, většina práce vyjednavačů probíhá nad trochu jinými tématy a mimo záři reflektorů. Odvádějí ji lidé z národních delegací, kteří se snaží domluvit na tom, jak mezinárodní klimatické dohody uvést do praxe. Po roce 2015 jde především o to, jak v praxi zajistit naplňování stručně formulované Pařížské dohody.

Nad každým článkem Pařížské dohody tak už řadu let probíhá celoroční vyjednávání, které jednou za rok vrcholí vždy na klimatické konferenci OSN. V Glasgow se v tomto směru podařilo významně pokročit v několika oblastech. Spokojenost panovala zejména kolem tématu transparentnosti, adaptací a posun nastal i v souvislosti s tzv. článkem 6. Ten signatáře Pařížské dohody zavazuje k nastavení mezinárodního trhu s uhlíkem. Obchodování s uhlíkem by mohlo významně pomoci s mitigačními opatření. Při správném nastavení by mohlo tato opatření významně zlevnit. Při nesprávném nastavení ale hrozí například dvojí započítávání emisí. Předmětem diskuze je dlouhodobě i převádění kreditů z období před rokem 2020, do kterého platila pravidla Kjótského protokolu.

Zranitelní versus zodpovědní

Happy endu se v Glasgow nedočkala ani klimatická spravedlnost. Jednotlivé země světa vstupují do mezinárodních jednání z různých pozic. Zatímco řada zemí (nebo i fosilních firem) má na akceleraci klimatické krize lví podíl viny, na opačné straně jednacích stolů sedí státy, které emisí vypustily minimálně, zato už teď musí v důsledku klimatického rozvratu řešit drastické škody. Pro Bangladéš, Maledivy, Tuvalu nebo řadu zemí v Africe znamená už dnes klimatická krize zmařené životy, finanční náklady v řádu procent HDP ročně a existenční hrozbu. Bohaté a industrializované země proto už v Cancúnu v roce 2010 slíbily těm rozvojovým finanční zdroje na mitigační a adaptační opatření.

V těchto letech by měly bohaté země přispívat těm rozvojovým částkou ve výši 100 miliard dolarů ročně. Tento řadu let starý slib se ale stále nepodařilo splnit. Peníze chybí především na adaptace. Britové si proto téma adaptací vybrali jako jednu z priorit summitu. Výsledky? Státy světa se v Glasgow písemně shodly na tom, že nedostatečného financování hluboce litují. Reálné “peníze na stole” ale stále chybí. Ani po Glasgow se splnění těchto slibů neočekává dříve než v roce 2023. Nejde jen o selhání v rovině zcela základní solidarity, jde i o opětovné zahrávání si s důvěrou těch nejzranitelnějších.

Zranitelné komunity ale neřeší jen adaptační opatření. Potápějící se ostrovní státy, vysychající oblasti, opakující se povodně, sesuvy půdy nebo klimatické hladomory… Tyto a další “ztráty a škody” budou s prohlubujícím se rozvratem klimatu stále častější a jejich nápravu (tam, kde to ještě jde) by měli zaplatit ti, kdo klimatickou krizi způsobili. Fórum zranitelných zemí, další rozvojové či malé ostrovní státy, neziskové organizace i širší klimatické hnutí proto v Glasgow společně volali po zřízení speciálního fondu právě na ztráty a škody. Návrh systematického řešení byl ale v Glasgow smeten ze stolu. Postavily se proti němu především USA a EU. Na globálním Jihu jde ale pro řadu lidí o palčivou existenční a morální otázku klimatické spravedlnosti. Na bohatém Severu je toto téma vnímáno spíše jako “pandořina skříňka”, kterou se ti, kdo na rozvratu světového klimatu dosud profitovali, úzkostlivě bojí otevřít.

Symptomatické bylo i to, že hlasy marginalizovaných zaznívaly mnohem hlasitěji mimo konferenci, konkrétně v ulicích města a na řadě paralelních akcí včetně konference People’s Summit for Climate Justice. Tu pořádala platforma COP26 Coalition, jež stála i za organizací velkých demonstrací, které summit v Glasgow doprovázely. Čtyřdenní People’s Summit byl v mnoha ohledech protikladem oficiálních zasedání. Mohl přijít kdokoli, vstup byl zdarma a diskutovalo se o tématech, která na oficiálních jednáních zapadají či jsou zcela opomíjená. Klimatická spravedlnost, spravedlivá transformace, nerůst, extraktivismus, kolonialismus, genderový rozměr klimatické krize, práva původních obyvatel... Příjemnou protiváhou stále ještě dominantně mužských setkání světových státníků tu byly naopak stoprocentně ženské panely složené z mluvčích z globálního Jihu. Pokud jste chtěli slyšet diskusi, ve které se mluvilo bez diplomatických okolků a bez nutnosti vyhovět všem včetně fosilní lobby, toto bylo místo, kde jste takovou diskusi našli.

“Ta nejinkluzivnější konference vůbec”? To vůbec!

COP26 byl málo inkluzivní, hodně pro bohaté a poměrně hodně bílý. Pro řadu lidí především z rozvojových zemí nebo z řad domorodých obyvatel byly bariéry letošní účasti příliš vysoké. Britové se rozhodli trvat na offline formě summitu i na listopadovém termínu v roce 2021, a to navzdory pokračující pandemii covidu a výhradám nejen ze strany neziskových organizací. Účast na letošní konferenci se proto pro řadu lidí, zejména z globálního Jihu, stala prakticky nedosažitelnou. K naprosto extrémním cenám ubytování v době konference přibyla řada covidových opatření a hrozba desetidenní karantény v případě, že by vám při každodenním povinném testování vyšel pozitivní výsledek. Inkluzivitu summitu probíhajícího během pandemie těžce ohrozil i covidový očkovací nacionalismus. Za neschopnost dostát slibu “nejinkluzivnějšího COPu vůbec” Britové v první den summitu ostatně právem dostali i anticenu neziskových organizací s názvem Fosílie dne.

Naděje je jinde

Jak tedy letošní summit shrnout? Schopnost téměř dvou set zemí světa shodnout se na celé řadě věcí je sice chvályhodná, ovšem na to, v jak kritické situaci se nacházíme, je to stále zoufale málo. Že bude třeba odpracovat “klima” nakonec jinde než v Glasgow dala na svém Twitteru jasně najevo například i Greta Thunberg. “K tomu, aby začali podnikat skutečné kroky k ochraně klimatu, nepotřebují lidé u moci konference, smlouvy nebo dohody. Mohou začít už dnes. Pokud se sejde dostatek lidí, přijde změna a můžeme dosáhnout téměř čehokoli. Takže místo hledání naděje - začněte ji vytvářet.”

---

reklama

---