Jitka Martínková: Pacient má sice stále horečku, ale... Reportáž z klimatické konference

196 smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) se opět setkalo na celosvětové klimatické konferenci. Letošní, už 27. takzvaný COP (z anglického “Conference of the Parties”) se konal v Egyptě, což do značné míry předznamenalo i jeho průběh. Co konference přinesla? Na “africkém COPu” se dojednaly zejména dvě věci. Vznik fondu pro ztráty a škody je průlomový úspěch. Prosazení fosilních zájmů v oblasti (ne)snižování emisí je ale debakl.

Pokud byste předem nevěděli, do čeho jedete, připadal by vám letošní ročník konference jako špatný sen. Klimatický summit plný lidí popíjejících Coca Colu, absence občanské společnosti v ulicích a značná nervozita ohledně protestů i uvnitř. Represivní povaha egyptského režimu byla přes veškeré snahy “tvářit se normálně” na místě hmatatelně cítit…

Zatímco od partnerství s Coca Colou se organizátoři podle různých zvěstí možná v druhém týdnu tiše stáhli, jak naznačovala i přelepená loga na lednicích, útlak občanské společnosti a potírání lidských práv v Egyptě bohužel přetrvá zřejmě ještě dlouho. Úlevy se nedočkal ani velmi smutný symbol letošní konference, politický vězeň Alaa Abdel Fattah, na jehož letitý pobyt za mřížemi se během summitu snažily upozornit stovky aktivistů. Na COP 27 dokonce vystoupila i Fattahova sestra, které se podařilo poukázat na osud svého bratra během vystoupení v německém pavilonu.

Marně. Alaa, který během konference COP 27 přestal po sedmiměsíční hladovce pít i vodu a následně byl zřejmě krmen násilím, bohužel stále sedí za mřížemi. Stejně, jako dalších šedesát tisíc politických vězňů prezidenta Sísího. Dá-li se na tragickém pokusu o whitewashing Sísího režimu najít jedna pozitivní věc, pak to, že lidskoprávní otázka přes veškeré snahy režimu toto téma na konferenci nezapadla. O tisících politických vězních prezidenta Sísího se naopak dozvěděl celý svět.

Atmosféra na místě byla ale velmi zvláštní. Podivně umělé město Šarm aš-Šajch je tvořeno pouze z hotelů. Všudypřítomné svítící nápisy jako Hollywood už v listopadu mnohde doplňovala i vánoční světýlka. Toto bizarní egyptské Las Vegas leží u moře, jinak je ale obklopeno pouští. Dopravu po letovisku zajišťují prázdné čtyřproudové dálnice. Podél nich bylo možné denně vídat muže rozestavěné po sto metrech v poušti v černých oblecích. Bylo třicet stupňů. Prý ochranka. Normální život na ulicích prakticky neexistuje.

Lidem z nevládních organizací chodily před odjezdem na COP 27 bezpečnostní instrukce, ve kterých jsme četli, co všechno raději letos nedělat. Byli jsme nabádání, ať si před cestou raději smažeme z telefonu komunikační aplikace, chaty a fotografie, ať nedáváme najevo případnou příslušnost k LGBT+ a ať si dáme pozor i na trička s politickými obsahy, třeba se znakem anarchismu.

Přímo na konferenci, kde věci probíhaly už pod patronátem OSN, nikoli Egypta, byla atmosféra o poznání svobodnější. Aktivita občanského sektoru se proto přesunula letos výhradně dovnitř. Venku se v důsledku přísného zákazu demonstrací nedělo letos skutečně nic. Vyjma ojedinělé skupinky, která před vchodem do areálu denně nabádala účastníky COP 27 k veganství. I uvnitř ale musely být všechny demonstrace nebo happeningy předem ohlášené. Bylo zjevné, že se nevládní organizace snaží tuto dohodu dodržovat. I přesto ale docházelo k incidentům.

Někteří delegáti si stěžovali, že je i v areálu konference popotahovala egyptská policie, tu za nevhodné tričko s fotkami politických vězňů, tu za odznáček odkazující na lidská práva. Naprostým paradoxem je i osud aktivistů, kteří na ruském panelu vykřikli, že jsou Rusové váleční zločinci. Přišli o vstupenky na konferenci. Na rozdíl od nich si zatím svou účast zcela nerušeně užili například lobbisté z Gazpromu či ruští miliardáři ze sankčních seznamů…

Delegátů, kteří měli napojení na fosilní lobby, bylo na místě obrovské množství. Letošní číslo 636 bylo dokonce ještě od 25 % větší než loni. Už před rokem v Glasgow měla fosilní lobby na summitu víc členů než delegace kteréhokoliv státu. I to leccos vypovídá o prostředí, v němž se, jak mnozí doufali, měl konečně dojednat odchod světa od fosilních paliv. Výsledek asi tušíte…

Klimatické konference jsou složitý a těžkopádný proces, během kterého se jedná o celé řadě témat. Kromě toho na summitu denně probíhají stovky dalších akcí v mnoha místnostech a v národních pavilonech. Dění na místě ani samotná jednání prakticky není možné usledovat. Hlavní témata COP 27 ale byla dvě, diskuse o možném založení fondu pro ztráty a škody a snižování emisí skleníkových plynů.

Téma ztrát a škod se dostalo na oficiální agendu vyjednávání vůbec poprvé. To, že summit skončil hned na první pokus úspěchem, je skvělá zpráva, zejména pro klimatickou spravedlnost. Po vzniku fondu dlouhodobě volají rozvojové země, zejména malé ostrovní státy, ale i řada nevládních organizací.

Schválení fondu znamená, že budou státy s historicky významnými emisemi skleníkových plynů konečně dovedeny k odpovědnosti za škody působené klimatickou krizí v nejzranitelnějších zemích. A to je dobře. Jde o nápravu neférového postavení slabých vůči silným a o posun směrem k pravidlu “znečišťovatel platí”. Projevená solidarita navíc usnadní cestu k další mezinárodní spolupráci v ochraně klimatu.

Udělal se ale zatím pouze první krok. Jak přesně bude fond fungovat, se rozhodne až na příští konferenci COP 28 v Dubaji. Možnosti nastavení fondu má mezitím probádat dočasně ustavená komise, v níž se bude rozhodovat na základě konsensu. Otázkou zůstává jednak to, kdo přesně jsou ony “most vulnerable countries” (nejzranitelnější země), které budou mít na finanční pomoc nárok, a jednak i to, kdo všechno a jak bude do fondu přispívat. Kromě obvyklých finančních mechanismů bude komise údajně zvažovat i různé inovativní formy financování, například uhlíkovou daň.

Už v Šarm aš-Šajchu se ale vyjasnilo alespoň základní nastavení fondu. Svedla se o něj poměrně zuřivá diplomatická bitva. Původní návrh skupiny rozvojových států s názvem G77+Čína (ve skutečnosti jde o 134 zemí) počítal s tím, že všechny tyto země budou mezi příjemci. Plátci měly být pouze země, jež byly považovány za rozvinuté už před 30 lety. Pochopitelnou nevoli některých budilo mimo jiné to, že země jako Čína nebo bohaté ropné státy Perského zálivu by v takovém případě spadaly nikoli mezi plátce, ale mezi příjemce. I proto se Evropa nebo Spojené státy dlouho zdráhaly návrh podpořit.

V posledních dnech konference začalo být jasné, že vyjednávání se bohužel nikam nehýbe ani v oblasti snižování emisí. Hrozící pat a naprostý kolaps jednání pomohla “rozseknout” až Evropská unie, a to se značným přispěním českého předsednictví v Radě EU. (Českou delegaci je za její skvělou práci mimochodem třeba pochválit.) Evropa oznámila, že je ochotna fond v určité podobě podpořit, ovšem pouze výměnou za to, že silné závěry budou přijaty i v oblasti mitigace. Fond nakonec podpořily i Spojené státy a situace skončila dohodou. Bohužel ale pouze v oblasti ztrát a škod. Na přísnější závěry v oblasti snižování emisí už diplomatické kapacity nestačily...

První prohrou v oblasti mitigace byl už fakt, že se na program oficiálních jednání vůbec nepodařilo zařadit téma 1,5 stupně Celsia. Další naděje se upínaly k tomu, že se v závěrečné deklaraci konečně povede ukázat prstem nejen na uhlí, jako už loni, ale na všechna fosilní paliva. Ropu a plyn nevyjímaje… Ani to nevyšlo. Místo posílení loňské dohody o "útlumu využívání uhlí" na “ukončení využívání všech fosilních paliv” se letos sváděl zuřivý boj i o to, aby loňské závěry z Glasgow nebyly naopak oslabeny.

Evropská unie se snažila prosadit do závěrů summitu i tezi o tom, že je potřeba, aby globální emise skleníkových plynů kulminovaly nejpozději v roce 2025. To také nevyšlo. Evropa chtěla i to, aby se země zavázaly k navýšení svých národních klimatických cílů (“nationally determined contributions”, zkráceně NDCs). K navýšení závazků (NCDc) tak, aby byly v souladu s cílem 1,5 stupně Celsia, vyzvala země světa už loňská konference v Glasgow. Ačkoli měly být závazky států revidovány do konce roku 2022, nový závazek dosud ohlásilo pouze 29 států. Svět tak stále míří ke katastrofálnímu oteplení o 2,5 stupně Celsia. Letošní summit už ale tuto výzvu neopakoval...

Se snižováním emisí měl světu pomoci i proces, který se v Šarm aš-Šajchu projednával pod názvem “pracovní program pro mitigaci”. Ambiciózní státy doufaly v to, že se povede nastavit přísný a konkrétní proces, s výhledem fungování až do roku 2030. Místo toho poběží program pouze do roku 2026 a byl přijat v poměrně slabé formě, jako “facilitativní”. Pro státy tak z něj nebudou vyplývat žádné nové úkoly či konkrétní závazky. Aktivisté hodnotí výsledek jako naprosto nezbytné minimum.

Do závěrečné deklarace se ale probojovala alespoň zmínka o nutnosti rychlého nasazování obnovitelných zdrojů energie. I sem se ale zadními vrátky vlámala zpět i fosilní paliva. Podpora je totiž v textu vyjádřena také “nízkoemisním” zdrojů energie, což lze interpretovat jako fosilní plyn. Emise plynu jsou při spalování sice nižší než v případě uhlí, pořád jsou ale vysoké. Využívání plynu je navíc kromě emisí ze spalování provázeno i emisemi z těžby a přepravy. Při těžbě a přepravě plynu totiž uniká z infrastruktury i velké množství metanu.

V oblasti snižování emisí tak byl letošní klimatický summit spíše bezvýsledným, byť velmi vyčerpávajícím, přešlápnutím na místě. Situaci trefně komentovala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen. Výsledky shrnula větou: “postarali jsme se sice o některé symptomy, ovšem pacient má stále horečku”. Lze dodat, že pokud pacient na horečku nakonec zemře, bude mu i pracně vydobyté pojištění nakonec zcela k ničemu…

Významnou roli sehrálo v celém procesu i egyptské předsednictví. Účastníci konference rozčarovaně mluví o tom, že Egypt v jednáních rozhodně nevystupoval jako nestranný arbitr. Zatímco prosazení fondu pro ztráty a škody byl jasně nakloněn, formulaci o odchodu od fosilních paliv Egypt ani jednou nenapsal do projednávaných textů. Proč? Není žádným tajemstvím, že i tato země má vlastní zájmy v oblasti kontraktů na dodávky fosilního plynu… Jako mnozí další.

Otázkou zůstává, kam upnout naději nyní. Příští rok se klimatický summit OSN odehraje v Dubaji. Spojené arabské emiráty patří mezi deset největších světových producentů ropy. Očekávání jsou proto ve vztahu ke COP 28 opět víc než rozpačitá.

O to, kde bude konference za dva roky, se stále ještě hraje. Určitě to ale bude v regionu střední či východní Evropy. Mluví se i o možné přihlášce Česka. Naděje na záchranu světového klimatu se tak možná nakonec upnou právě k nám!

Budeme připraveni?

---

reklama

---