Karel Zvářal: Etologie ptáků aneb o chování, různých povahách a strategiích opeřenců

Ptáci, podobně jako lidé, mají různé povahy a s tím související chování a životní i lovecké strategie. Sledovat a zkoumat jejich životní projevy lze nejsnadněji poblíž krmítka, nebo třeba u hnízda, zejména pak, je-li dobře chráněno před predací. Taková příležitost se nabízí u synantropních budkových populací, kdy člověk má možnost si připravit scénu tak, aby mohl ptáky nejen dobře pozorovat, ale i vše zdokumentovat, což v nepřehledném lesním prostředí jde mnohem hůře. Pro srovnávací pokus byly zvoleny hojné druhy tažných pěvců, které lze poměrně snadno přilákat do vhodně instalovaných budek, poblíž kterých je umístěn příkrm v podobě larev potemníků (moučných červů). V roce 2022 byli sledováni rehci zahradní a rehci domácí, kteří měli hnízda jen 15 metrů od sebe. V roce 2024 byl výzkum zaměřen na lejska bělokrkého, konipase bílého a konipase horského. Chování rehků bylo popsáno dříve ( https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/karel-zvaral-lide-poznavaji-ptaky-ptaci-lidske-tvare ), další tři zmíněné druhy budou přiblíženy každý zvlášť, neboť jejich projevy se dosti lišily.

Chování lejska bělokrkého u budky s příkrmem

Byly sledovány dva páry lejska bělokrkého v městském prostředí hnízdící v budkách umístěných 60 metrů od sebe. Samec z první budky přiletěl ze zimoviště 25.4., tedy pátý den prudkého ochlazení, kdy ráno byly teploty okolo 3 °C. Ihned zpíval, a bylo zajímavé, že zaletoval na blízké okenní krmítko (asi 15 metrů od budky), kde bral ovesné vločky. Sameček z druhé budky přiletěl 28.4. a ozýval se naprosto netypickým, jednoslabičným „zpěvem“ – spíše vrzáním/pískáním, a byl proto zprvu považován za křížence s lejskem černohlavým. V průběhu týdne se však zdokonaloval, zřejmě „vzal noty“ od souseda/ů, z čehož vyplynulo, že se jedná o jednoletého ptáka, který se teprve zpívat učí.

V těch dnech přiletěla naprosto nenápadně samička z první budky, její sameček však asi po týdnu téměř zmlknul (vytratil se?) a ozýval se zpěvem jen sporadicky ráno a navečer. Sameček z druhé budky zpíval mnohem častěji, jeho samička doletěla až 6.5., a po opakovaných nahlédnutích do budky hned začala přinášet výstelku.

Po době pro snesení vajec a inkubaci snůšky byl každodenně pozorován pohyb u budek, aby se dal určit první den krmení. Čtvrtý den krmení mláďat bylo na kmen stromu do výšky 1,5 metru umístěno krmítko, tj. víčko od zavařovaček, v němž byly předkládány malé larvy moučných červů. Mláďata byla v tu dobu již dosti velká na to, aby červíka mohla spolknout. Počet larev byl postupně navyšován z pěti až na 20 – 30 červů.

Mouční červi byli předkládáni ráno, u první budky i navečer, neb jak se ukázalo, samička byla samoživitelka (https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/kareln-zvaral-bigamie-u-lejska-belokrkeho ), což je u tohoto druhu celkem časté. Její sameček byl u vletu pozorován velmi zřídka (jednou za den – jen nahlížel, potravu nenosil), a nebylo jasné, jestli se toulá někde dál, nebo je to ten samý, který zpívá, tedy obhajuje teritorium asi o 120 metrů západněji. Tam samička pozorována nebyla vůbec a budka zůstala neobsazena.

Jak samoživitelka z první budky, tak i sameček z druhé budky, zaregistrovali předložené červy okamžitě (do minuty), a hned je nosili mláďatům. Byl ale rozdíl v chování lejsků. Sameček dovolil člověku se přiblížit na 12 metrů, jeho samička brala červy, až byl pozorovatel víc než 30-35 m daleko. Navíc neustále varovala a působila velmi vystresovaně. Samoživitelka byla také opatrnější, únikovou vzdálenost měla asi 20-25 m, ale hlasově se projevila jen málokdy. Bylo to dáno zřejmě tím, že budka byla 10 m od chodníku, kde lidé chodili nevšímavě, což jí vůbec nevadilo.

Samoživitelka odchovala čtyři mláďata, pár z druhé budky pět (počet vajec nebyl zjišťován). Vyletěná mláďata byla krmena ještě 7 – 9 dní po opuštění budky, samoživitelka je odvedla asi 60 m od budky, druhý pár jen 15-20 m. Po celou dobu jim byly předkládáni červi, pro které – vzhledem k nedostatku jiného hmyzu, ochotně přiletovali. V dalších dnech se všichni lejsci vytratili, zřejmě zcela opustili hnízdiště do konce června, což neodpovídá literárnímu údaji doby odletu lejsků od nás. Zbylé červy brali z krmítka brhlíci, kteří se díky tomu dostali do nebývalé kondice.

Začátkem července byl slyšet varovný hlas lejska bělokrkého v netypickém prostředí smrkového lesa v nadmořské výšce 450 metrů, kde v minulých 25-ti letech nebyl v době hnízdění (duben, květen) pozorován. Je tedy možné, že ptáci po hnízdění v relativně neúživném prostředí přeletí o několik (možná až desítek?) kilometrů dál, kde se krmí před odletem do zimovišť.

Chování konipase bílého u budky s příkrmem

Konipas bílý obsadil budku určenou pro sýčka na garáži za prosekanou hurdiskou, kde v r. 2022 hnízdil rehek zahradní. Tlumený hlasový projev (krmení samičky samcem) byl zaznamenán 16.4., a 18.4. byla v kotlince zjištěna násada šesti vajec, 28.4. písklata 1-2 dny stará. 2.5. byla na zemi na pravidelné přibližovací trase kolem patníku umístěna nízká miska (víčko) s 15 červy.

Za celé dvě hodiny, co konipasi procházeli s potravou kolem, se u misky ani jednou nezastavili, při jejich rychlé chůzi či skoro běhu a kmitavém pohybu hlavy jako by měli strach z blízkého „predátora“ (pozorovatele), než si všímat, co v misce leží. Kvůli „narušiteli“ se začali přibližovat z opačné strany po stříšce nad spodními garážemi s následným výletem k hnízdu, přičemž původně vyletovali ze země.

Miska byla proto umístěna do míst, kudy po úzké stříšce chodí. Ale i tak 30 metrů vzdálený člověk jim vadil, kolem misky rychle prošli a vyletěli k hnízdu. Druhý den ráno byli všichni červi pryč, a nebylo jasné, zda je odebrali konipasi, nebo něco jiného (rehek, kos, sojka). Bylo předloženo 9 červů, ale ani po hodině se u misky konipasi nezastavili. Druhý den ráno byla miska prázdná.

Až při další návštěvě 6.5. začali konipasi před pozorovatelem z misky červy odebírat. Ten se ale musel předtím přesunout na druhou stranu bloku a ukrýt do stínu spodních větví javoru, asi 45 metrů od hnízda. Byla pořízena fotodokumentace, která v předešlých dnech kvůli plachosti, resp. opatrnosti, nebyla možná. Konipasi odebírali červy i ve dnech po opuštění budky, takže jak mláďata, tak i rodiče, byli v dobré kondici. Přesto k předpokládanému druhému hnízdění nedošlo.

Chování konipase horského u budky s příkrmem

Konipasi horští obsadili budku určenou pro skorce, která byla umístěná na kolmé stěně nad vodní hladinou. Na hnízdišti se objevili už koncem února a sameček se intenzivně hlasově projevoval, často prováděl imponující svatební lety. Stavba hnízda nebyla pozorována, tudíž ani začátek snůšky, a k příkrmu bylo přistoupeno, až byla mláďata starší, tj. byla vidět dalekohledem z protějšího břehu.

Teplé jaro způsobilo, že hmyzu bylo kolem vody, tzn. na kamenech, ve vegetaci a na naplaveném dřevu tolik, že konipasi nelétali dál, než 20 – 30 metrů od hnízda. Lovili/sbírali nejvíce jepice, neboť je šlo pozorovat pouhým okem na mnoha místech. Miska s červy byla položena na úzké zídce, po které chodili a zalézali do keřů, odkud seskakovali na budku a k hnízdu. Chovali se tedy podobně opatrně jako konipasi bílí, ale vzhledem k tomu, že kolem vody procházela spousta lidí po cyklostezce, „úniková vzdálenost“ byla poněkud kratší, resp. krmit mláďata zkrátka museli.

Přesto si na pobyt pozorovatele nezvykli a chovali se dosti podobně, tj. obezřetně jako konipasi bílí, a po dobu pobytu člověka s dalekohledem 22 metrů od hnízda kolem misky s červy chodili nevšímavě – je možné, že to považovali za „podezřelý“ předmět. Když ani po dvou hodinách nedošlo k odběru červa, bylo pozorování pro ten den ukončeno. Druhý den ráno byla miska prázdná. To naznačovalo, že o potravě vědí, a byla tedy položena nová dávka. Opět po dobu dvou hodin se konipasi u misky nezastavili, ale ráno byla opět prázdná... Vícekrát se příkrm proto neprováděl.

Když byl pozorovatel vzdálen 120 m od hnízda, přiletovali konipasi k hnízdu často přímo od vody, bez prolézání keřů. Tím se jen potvrdilo, že v blízkosti člověka se chovají jinak, než když v okolí nikdo podezřelý není. Dostatek hmyzu podnítil konipasy horské (s minimálním příkrmem) k druhému hnízdění, které proběhlo mimo budku, v přirozené dutině ve zdi.

Vrozená plachost/obezřetnost, naučená „krotkost“

Lze tedy konstatovat, že chování (polodutinových) konipasů u hnízda je mnohem opatrnější, a ač jsou zvyklí na pohyb lidí v okolí, upřený pohled (predátora/ pozorovatele) vnímají pravděpodobně jako hrozbu. Jak (spíše dutinoví = dobře ukrytí) lejsci bělokrcí, tak i oba druhy rehků snesou mnohem kratší odstup od člověka, samec rehka zahradního dokonce přiletoval pro červa ke konci příkrmu až na vzdálenost pouhých dvou metrů. Jeho samička však zůstala velmi plachá, mnohem více, než oba rehci domácí, dá se říci, že na úrovni konipasů.

Chování ptáků se tedy značně liší nejen podle druhu, tj. i umístění hnízda, ale rozdíl bývá i mezi partnery. Samečci jsou obecně odvážnější, samička je posléze v odběru červů následuje. Strategie snadnějšího získání potravy je zejména u konipasů v konfliktu s pocitem bezpečí. Zmenšení loveckého úsilí po podávání příkrmu nevedlo v dalších letech u obou druhů rehků k obsazení stejné budky, u lejska bělokrkého a konipase bílého je předpoklad pro příští sezonu optimističtější.

---

reklama

---