Lukáš Pokorný: Zelené finance: šiva finančního sektoru?

Vlajky před evropským parlamentem

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Pack_Shot / Shutterstock

Neobvyklá shoda

Z komentáře pana Hampla by se mohlo zdát, že na nás Evropská komise zčistajasna ušila habaďůru, která položí na lopatky brzy celý finanční sektor. Volání po větším zohledňování rizik ale nepřichází z čistého (unijního) nebe. Jak uvádí závěrečná zpráva z činnosti Skupiny G20, zohledňovat rizika vyplývající z dopadů změny klimatu není nějakým spiknutím proti finančníkům, ale logickou reakcí na narůstající výskyt jevů přičítaných právě měnícímu se klimatu. Stejným jazykem hovoří také zpráva o globálních rizicích Světového ekonomického fóra (2017), která mezi ta největší řadí také změnu klimatu (zaměřte se na pravý horní roh – nejpravděpodobnější a nejničivější jevy).

Vezměme si jako příklad obrovské ztráty pojišťoven v Americe, které neodhadly rozsah dopadů vyplývajících pro jejich instituce z tzv. extreme weather events, jako jsou hurikány. Ukazuje se, že v případě nejhoršího hurikánu za poslední desetiletí, Harveyho, zřejmě došlo k výraznému podcenění rizika a tím obrovským ztrátám na straně poskytovatelů pojištění.

Tento případ je jedním ze symptomů strukturálního problému, který G20 po rozhovorech s předními představiteli finančních institucí označila jako „bezradnost v přístupu k zohledňování environmentálních rizik“. Finančníci prostě tápou v tom, jak narůstající počet rizikových environmentálních jevů, vyplývajících ze změny klimatu, zohlednit ve svých investičních strategiích. Hlavními identifikovanými bariérami jsou problémy s uplatňováním metodologií a nedostatek nebo nejednotnost informací.

Bank of England bije na poplach

Asi nejznámějším zastáncem postupné změny a ozeleňování finančního sektoru je Mark Carney, šéf Bank of England (BoE). Kdo chce, na jejích stránkách si může přečíst, jak se na problematiku následků změny klimatu pro finanční sektor a jeho stabilitu BoE dívá. A je v tomto ohledu – také ve srovnání s názorem pana Hampla z ČNB – (ne)překvapivě otevřená a k novým trendům vstřícná. Neméně odvážný je v tomto ohledu také zmiňovaný Mark Carney. Ve svém projevu na konferenci „New economy, new finance, new bank“ se vedle dalších témat věnoval také transformaci, kterou bude finanční sektor muset projít vis-á-vis změně klimatu, resp. 6 biliónům USD, které budou potřeba k přechodu na ekonomiku odolnou a připravenou na měnící se klima. Nejnovější report Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) přitom finanční nároky transformace odhaduje ještě výše.

„Firmy ve Velké Británii, včetně největších bank, podporují zveřejňování klimatických rizik a příležitostí. BoE je lídrem v upisování zelených dluhopisů, s roční emisí v řádech stovek miliard dolarů.“

Ale není to jen BoE, která uvádí environmentální rizika, resp. rizika pramenící ze změny klimatu, jako zásadní. Ve svém pravidelném reportu to říká také Ernst and Young. Dle průzkůmu této firmy uvádí nezanedbatelná část managerů rizik světových bank klimatickou změnu jako zásadní faktor v budoucím uvažování o stabilitě finančního systému. Tyto obavy se např. v Holandsku nebo Itálii přetavily do konkrétních aktivit. V Nizozemsku se spojilo 12 finančních institucí do Platformy pro uhlíkové účetnictví a předsevzalo si vypracovat metodologii pro výpočet uhlíkové stopy svých investic a půjček. A Itálie vypracovala ve spolupráci s UN Environment report „Financování budoucnosti“, ve kterém zanalyzovala problematiku zeleného financování a stanovila si národní cíle.

Samozřejmě, nejistota ohledně přesných dopadů změny klimatu vede k diskuzím o rozsahu a načasování změn. Obavy, které ve svém článku vyjádřil Mojmír Hampl, jsou legitimní a ve větších členských státech se jim věnují týmy expertů.

Ze strany pana vice-guvernéra by si ale zasloužily daleko větší pozornost, než jen urážlivé socialistické nálepkování: u malé návratnosti zelených investic to třeba není jen v tom, že by se prostě jednalo o investice nesmyslné, ale spíš v tom, že cena uhlíku – potažmo všech externalit – je ve srovnání s riziky z nich pramenícími zanedbatelná. V okamžiku, kdy státy, včetně ČR, přistoupí k narovnání tohohle pokřivení, stanou se tyto investice pro investory přitažlivé (shodou okolností byla letos Nobelova cena udělena právě za návrh zdanit CO2). U ohrožení české jaderné expertízy, potažmo energetické budoucnosti ČR, by měl pan Hampl vysvětlit, jak došel k tezi, přebrané a citované EURO, že definováním zelených investic mohou být ohrožený emisně prakticky nulové jaderné projekty.

EU „čistí“ hrací pole

Není žádným překvapením, že se doporučení G20 jako první chytila EU. Ta má ochranu životního prostředí zakotvenu v primárním právu a je organizací, která je významným hybatelem změn v této oblasti. Její normy jsou pravidelně replikovány v jiných státech/regionech, ať už na dobrovolné bázi nebo smluvním základě (politika sousedství).

Jeden příklad za všechny:

V žádném případě ale neplatí, že by tato iniciativa, tolik napadaná právě viceguvernérem ČNB, přišla z čistého nebe, resp. z kalkulu evropských papalášů, kteří prahnou po uprázdněném klimatickém piedestalu.

Jak je vidět z reportu G20 a dalších popsaných aktivit, ale také z analýzy dopadů, kterou si nechala zpracovat EK, investoři mají zájem na tom, aby se do expandující oblasti zelených investic vnesl pořádek ve formě společného jazyka a transparentnosti. Právě na tuto oblast cílí záměr EU vypracovat názvosloví pro zelené technologie, činnosti a odvětví. Hlavním cílem je nastavit stejná pravidla pro všechny a umožnit tak expanzi sektoru a tím také evropské ekonomiky. Další návrhy EU, jdoucí hlouběji do struktury finančního sektoru (např. nastavení obezřetnostních pravidel) jsou samozřejmě diskutabilní a vzbudily patřičný ohlas. Komise proto zvolila taktiku co nejširších konzultací, které mají pokračovat i během procesu vyjednávání a mají vypíchnout potenciální negativní aspekty návrhu.

Jednotlivé členské státy iniciativu EK opatrně vítají – uvědomují si rizika spojená se snahou definovat zelené finanční produkty, ale zároveň slyší volání po narovnání trhu a hlavně po potřebě mobilizovat finance na inovativní zelené projekty. 28 různých metodologií a přístupů a bující green washing je totiž přesně to, co teď potřebujeme nejméně...