Martin Konvička a Jiří Beneš: Jak vyrobit problém. Reakce na text Příliš velká cena za náhražku divočiny

Tanky a těžká technika. Z pohledu vegetace něco jako přesun stáda koní.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Beleco

Jak už to v životě chodí, je další vývoj projektu závislý na shodě řady hráčů. Je jen pár dní před klíčovým jednáním organizací, kterým leží na srdci osud nejen pastevních rezervací, ale celého bývalého vojenského prostoru Milovice. Nepůjde o nic menšího než o to, zda milovický projekt zůstane omezen na stávající plochu dvou zhruba stohektarových pastvin, jakýchsi „ZOO pro pár kopytníků“, nebo se rozšíří, rozmáchne a vykročí směrem ke skutečnému „evropskému safari“, které by umožnilo nejen další růst zdejších stád, ale i lepší servis pro návštěvníky, nabídku skutečného kontaktu s divočinou, v prvé řadě ještě lepší péči o unikátní přírodu a krajinu milovického prostoru. V takto napjaté chvíli Čížek s Marhoulem volají po „důkladné diskusi“. Nic proti ní, jenže proč ji nevedou s těmi, kdo jsou na stejné lodi a z očí do očí, ale uchylují se k nepodloženým tvrzením na platformě Ekolistu?

Preambule poněkud rozvláčná

Než vyvrátíme všechna publikovaná osočení, dovolte, abychom shrnuli celou filosofii milovického počinu, a tím i jeho význam.

Ekologicko-ochranářské myšlení posledních dekád prodělalo revoluci, kterou lze přirovnat ke Kopernikově revoluci v astronomii. Akceptovalo totiž skutečnost, že ekosystémy či přírodní stanoviště, které biologové po staletí popisovali a jejichž „přírodní dynamiku“ se snažili pochopit, jsou – se zvláštní výjimkou Afriky – nekompletní, ochuzené, a tudíž jen prachbídně funkční.

To ochuzení má na svědomí relativně rychlá (ve srovnání s „evolučním časem“ vznikání a zanikání biologických druhů) expanze člověka z jeho africké kolébky do zbytku světa. Došlo k ní v poslední době ledové a následném „našem“ interglaciálu, tj. holocénu. V mírném pásu všech kontinentů s výjimkou izolované Austrálie (vynecháváme ji pro jednoduchost, stejně jako vynecháváme tropické kraje a polární oblasti) našel expandující člověk savčí společenstva dominovaná nějakým druhem slona, kterého doplňovali obři typu nosorožců a hrochů ve Starém světě a několikatunových lenochodů a glyptodontů v Novém světě. Tyto obry doplňovali velcí a rychle se množící spásači trav, typicky koňovití, a krapet pomaleji se množící spásači bylin, typicky velcí tuři. Dále mohli být přítomni menší tuři (v závislosti na geografické poloze antilopy, kozy, ovce…), všude pak žili specializovaní okusovači, tedy jelenovití. Společenstvo doplňovali všežravci různých typů (nejčastěji prasatovití), a konečně hlodavci všech velikostí, jejichž existence závisela na úpravě stanovišť ze strany kopytníků. Hojnost býložravců živila bohatou faunu šelem a umožnila šíření druhu Homo sapiens do nejzazších krajů Země.

Než ale k expanzi člověka došlo – po statisíce a miliony let, pokud ke čtvrtohorám s jejich opakovanou obměnou teplomilné a chladnomilné fauny přičteme i mladší období třetihor – zajišťovala popsaná „savčí ZOO“ existenci dynamické a z dnešního pohledu neuvěřitelně pestré mozaiky všech představitelných přírodních podmínek, jaké si dnes spojujeme se zcela kontrastními biotopy. Husté porosty stínomilných dřevin se střídaly s trávníky všech typů. Světlé háje rostly v sousedství neprostupného mlází. Půda i vodoteče byly přehrabovány, rozšlapávány, přemísťovány a obohacovány o živiny. Tak vypadal po miliony let svět, v němž prodělávala svou evoluci současná flóra a drobná fauna, tedy všechny ty orchideje, motýli, vosy a včely, ostřice, nároční zástupci pěvců, pionýrské byliny obnažených půd, brouci vyvíjející se v osluněném dřevě, specializovaní plazi a obojživelníci… zkrátka ta čeládka, jejichž osudy nenechávají spát zoology, botaniky a obecně ochránce přírody.

Soudobé rostlinstvo a živočišstvo je evolučně podstatně starší, než první antropogenní globální ekologická katastrofa: hromadné vraždění velkých savců. Uvědomme si, že to začalo až ve svrchním pleistocénu, pouhých 40 000 let zpět. Nároky tolika ohrožených druhů na „mozaiku stanovišť“ jsou vysvětlitelné tím, že se v mozaice stanovišť vyvinuly. Drastickým potlačením čtvrtohorní „savčí ZOO“ nastává v Evropě archeologická éra mezolit, charakterizovaná hladověním lidské populace, ale i masivní expanzí dřevin. To, čemu lesem fascinovaní přírodovědci říkají „klimatické optimum“, bylo pro člověka tragédií. Druhy nelesních stanovišť přežívaly v izolovaných refugiích, zbytky velkých savců v odlehlých lokalitách.

Pak přišla neolitická revoluce, zemědělec a pastýř znovu otevřeli lesem zarostlé kraje – a vrátili do nich některá ze zvířat, které člověk-lovec přivedl na hranici vyhynutí. Tura a koně, byť v domestikované formě. „Venkovská předindustriální krajina“, k níž jsme se po desítky let vztahovali při péči o „nelesní společenstva“, byla z hlediska drobné bioty jen pokračováním pestré před-mezolitické krajiny jinými prostředky.

Kosa, křovinořez, stádo koz, motorová pila, buldozer a další nástroje v rukou aktivního ochranáře samozřejmě napodobují extenzívní hospodaření minulých staletí. Z hlediska orchideje, dudka, hořce nebo modráska však napodobují spíše činnost koní, turů a dokonce i interglaciálních slonů. Není bez zajímavosti, že fosilní západoevropská společenstva brouků z předposledního interglaciálu (Eemský, -126 000 až -115 000 let) jsou podobnější společenstvům z XVIII. století, než společenstvům z raného holocénu (to zde ještě byli tuři a koně, ale chyběli už sloni…) (Sandom et al., PNAS 111, 4162-4167, 2014)

Reakcí na výše uvedená zjištění (v jednotlivostech známá vědecké komunitě „odjakživa“, jen jsme si je dlouho nedokázali propojit) je raketově se šířící „refaunační“, „rewildingové“ či „volno-pastevní“ hnutí. V posledních letech vycházejí speciální čísla vědeckých časopisů, vznikají specializované nadace a společnosti, množí se projekty malého, středního i velkého rozsahu.

Nic z toho by se asi nedělo, nebýt souběžných zjištění, že globální biodiverzita je na tom opravdu špatně (např. Dirzo et al., Science 345, 401-406, 2014) a že snahy o její záchranu bez přítomnosti velkých zvířat jsou odsouzeny k debaklu. Refaunační komunita nezpochybňuje zásluhy a další potřebnost ochranářských nástrojů „tradičních“. Vždy zde budou, a nejspíš budou převažovat chráněná území, jejichž omezená rozloha volnou pastvu neumožní.

Je zde i hledisko kulturní – snaha uchovat pro budoucnost třeba beskydské ovčí pastviny (kde je ovce, na rozdíl od třeba koně, druhem geograficky nepůvodním!) je stejně bohulibá, jako snaha obnovit velká území s co nejkompletnější živočišnou složkou. Volná pastva však představuje jedinou dlouhodobě únosnou variantu pro území skutečně rozsáhlá, kam patří i armádou opuštěná bezlesí v Milovicích. Kdo nevěří, nechť si zkusí asanovat stovky hektarů porostlých třtinou křovištní – a získá na tu činnost dlouhodobé financování.

Opuštěné vojenské prostory jsou pro refaunační snahy klíčové i proto, že zde armáda „pravěkou“ krajinu mimoděk udržovala. Není to tak dávno (80 let?), co k vojsku neodmyslitelně patřila i jízda, z hlediska vegetace vlastně průtahy koňských stád. Těžká technika nahradila nejen tury, ale i slony – ekosystémové hráče, které jsme pro evropský mírný pás nenávratně ztratili. Díky různorodým podmínkám vojenské prostory „unikly“ statickému pojetím ochrany přírody, typickému pro byrokraty západní a střední Evropy, což ukázali Merckx a Pereira (Basic Appl. Ecol. 16, 95-103, 2015); dalšími takovými lokalitami jsou postindustriální a příměstská stanoviště.

Aktivity České krajiny v Milovicích jsou od začátku míněny jako vzor, chovná základna, a pilotní projekt pro další podobné snahy v České republice. A právě do nich Čížek s Marhoulem „hodili vidle“.

Polemika poněkud otravná

1. „Pastviny se rozšiřují na úkor jiného využití prostoru“ Od prvých importů koní a turů do Milovic Česká krajina opakovaně deklaruje, že jiné metody ochranářské péče nechce z oblasti vyhánět. Záměr je přesně opačný – doplnit velké kopytníky o pojezdy pásové vojenské techniky (náhrada opravdu velkých zvířat), řízeným vypalováním a podobně.

2. „Pastva nedokáže vytvořit dostatek biotopů pro ohrožené druhy intenzivně narušovaných stanovišť, které byly právě pro vojenský prostor Milovice typické, například listonohy či žábronožky“

Zmiňovaní korýši se vyskytují přímo v pastevních rezervacích, jsou tam rutinně ukazováni přírodovědným exkursím. Pokud mají tito korýši nějaký problém, je jím nedostatek vody v několika posledních letech a ne to, že by neosídlovali napajedla velkých turů. Ta by ostatně v „pravěké“ krajině nejspíš byla jejich domovem. Uvědomme si, že listonozi a žábronožky existují již od dob dinosaurů; po drtivou většinu jejich pozemského pobytu žádné tanky či bojová vozidla pěchoty neexistovaly. Totéž platí pro jiné rostliny a živočichy závislé na pravidelně narušovaných strukturách, ať už jimi jsou pravidelné zvířecí stezky, prachové lázně, intenzivně vypásané plošky s nízkým rostlinstvem. Pokud se vliv kopytníků kombinuje s občasným řáděním vojenské techniky, ale i buldozerů, bagrů, motorek, čtyřkolek, je to pro původní biodiverzitu nejlepší kombinace, které nikdo a nic nebrání.

3. „Pastevní rezervace znepřístupnila krajinu“

Tato centrální výtka je výtkou nejnejapnější. Uvědomme si, že v současnosti pasené plochy sice byly po odchodu sovětské armády volně přístupné, ale s výjimkou hrstky biologů a myslivců je nikdo nenavštěvoval. Terén byl špatně přístupný, převažovala vysoká trnatá tráva skrývající nerovnosti typu mravenišť a odpadů po vojácích a střídající se s neprostupnými porosty hlohů a dalších dřevin. Pokud sem zavítal zbloudilý turista, chodil po stejných cestách, které jsou přístupné i nyní.

Uvědomme si, že pastviny nejsou v naší „prostupné krajině“ volně přístupné ani dnes! Nevede-li přes pastvinu veřejná cesta či turistická stezka s brankou či průlezem, nemá na ní běžný návštěvník ze zákona co dělat. V případě zranění či úmrtí způsobených zvířetem by byl vlastník právně „z obliga“, stejně jako návštěvníkova pojišťovna. Stohektarové pastviny nejsou leckde v ČR ničím zvláštním. Že do nich občas někdo vleze (třeba sbírat žampiony) a že se většinou nikomu nic nestane, je jiná věc, stejně jako je jiná věc to, že vlastníci zvířat, pokud vidí návštěvníka ukázněného, většinou nedramatizují. (Právně vzato platí podobná pravidla platí i pro polní kultury: I na ně by se nemělo vstupovat, pokud tím ničíte plodiny; a i zde záleží na toleranci zúčastněných).

Režim v milovických pastevních rezervacích je vlastně úplně stejný. Oficiálně jsou zatím nepřístupny, ale Česká krajina povoluje vstup zájemcům po patřičném proškolení, vodí tam zájmové exkurse, a zatím nikdo nepronásledoval občasného slušně se chovajícího náhodného zvědavce.

„Bez pastevní rezervace by nastal klid a mír“

Čížek a Marhoul nic takového nepíší, jejich text to ale naznačuje. Máloco může být vzdálenější pravdě. Pastevní rezervace přinášejí již dnes Milovicím – vedle biologicky téměř dokonalé péče o alespoň část bývalých vojenských pozemků – i popularitu, návštěvníky, celorepublikový zájem. Co by zde bylo bez nich? Představy o automaticky zpřístupněném území jsou přinejmenším naivní. Kolem Milovic neustále krouží spekulanti kteří mají zájem o cokoli jiného, než volnou krajinu. Mluví se o obří fotovoltaické elektrárně, mezinárodní střelnici – ne vojenské, ale sportovní, s anglickým trávníkem a papírovými terči, nebo alespoň o dotované intenzívní pastviny – oplocené jako ty nynější, ale naprosto nesplňující potřebu ostatní fauny a flory. Paradoxně je tak území nyní pro veřejnost daleko přístupnější, než mohlo být, kdyby pastevní rezervace České krajiny zanikly.

Hlavně si ale uvědomme, že nějaká forma zpřístupnění pastevních rezervací (a jejich zhodnocení, ve prospěch přírody, turistů i místních lidí) je cílem České krajiny, a jejich fanoušků z řad odborné veřejnosti, od samého počátku. K tomu se ale projekt musí zásadně plošně rozšířit. Pouštět lidi ke zvířatům do stohektarové ohrady … je jako pouštět je do větší ohrady v ZOO. Pouštět je do ohrady tisícihektarové (průjezdné vozidly, s vyhlídkovými věžemi, možnosti občerstvení a kdo ví, možná i zabezpečeným campem někde uprostřed) je samozřejmě něco naprosto jiného. Namísto zážitku „divná ZOO“ by to skutečně byl zážitek podobný návštěvě afrických či indických národních parků. Tímto směrem mají vést jednání všech zainteresovaných, plánovaná pro nejbližší dny. A do tohoto směru Čížek a Marhoul, z našeho pohledu naprosto nepochopitelně, „hodili vidle“.

Přečtěte si také |

Pavel Marhoul a Oldřich Čížek: Ještě k pastvě v Milovicích