https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/pavel-marhoul-a-oldrich-cizek-jeste-k-pastve-v-milovicich
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Pavel Marhoul a Oldřich Čížek: Ještě k pastvě v Milovicích

30.9.2019
Ohradní cedule České krajiny, od slibů k realitě.
Ohradní cedule České krajiny, od slibů k realitě.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Oldřich Čížek
Náš článek Příliš velká cena za náhražku divočiny publikovaný na Ekolistu vyvolal vedle diskuze na sociálních sítích také čtyři reakce zveřejněné v tomto časopise. Tři z nich – příspěvek Dalibora Dostála a Miloslava Jirků, Martina Konvičky a Jiřího Beneše a Davida Čípa a kol. nás mimo jiné pasují do role odmítačů pastvy a bořičů pastevních projektů.
 

To musíme jednoznačně odmítnout. U entomologů, jimiž se cítíme být, by takový postoj byl zcela nesmyslný. O naší podpoře pastvy nejlépe svědčí fakt, že v rámci naší práce pro různé orgány ochrany přírody doporučujeme u některých chráněných území jako nejvhodnější způsob péče právě pastvu velkých býložravců. Iniciovali jsme jednání mezi Českou krajinou a Libereckým krajem k zavedení tohoto managementu na území PP Meandry Ploučnice u Mimoně, pastvu Exmoorských koní jsme uvedli v plánu péče PR Havranka na Havlíčkobrodsku, navrhovali jsme jej správě KRNAP jako způsob péče o Sklenářovické údolí a nedávno jsme pastvu doporučili pro připravovaný Příměstský park Soutok v Praze.

A co je nejdůležitější, díky dlouhodobému působení v EVL Milovice-Mladá jsme spolku Česká krajina pomáhali pastvu zavést i sem, například přesvědčením místních i úředníků, jež měli území v kompetenci. A jsme připraveni pastvu podporovat i nadále. Proto je takové označení zjevně zcela nesmyslné a nejedná se o nic jiného než o nařčení.

To ale nic nemění na výtkách, které náš původní článek obsahoval a za kterými si i nadále stojíme. Klíčovou z nich je skutečnost, že pastva velkých býložravců způsobem, jakým je Českou krajinou doposud prováděna, zavírá krajinu pro veřejnost. Autoři výše zmíněných reakcí se snaží tuto problematiku bagatelizovat, my však považujeme možnost volného pohybu v krajině za velmi důležitou.

Smyslem EVL, stejně jako ostatních chráněných území, je sice především chránit biodiverzitu, avšak stejně významnou funkcí je také umožnit zájemcům o přírodu poznávat ji a těšit se z ní. Pokud je někde volný vstup do krajiny skutečně důležitý a na místě, je to právě v chráněné krajině, pokud to povaha chráněných fenoménů umožňuje, což je rozhodně případ Milovic. Jinak samotná ochrana přírody jako věc veřejná, z veřejných prostředků financovaná a v případě Milovic i na veřejných pozemcích realizovaná, ztrácí velkou část své legitimity.

Je důležité připomenout, že pastva velkých spásačů představuje jeden z nástrojů péče o přírodu podobně jako kosení, vypalování a řada jiných managementů. Bylo by nešťastné, kdyby se naopak stala samotným cílem a důvodem pro zbytečné restrikce.

Česká krajina se snaží přesvědčit, že omezení volného vstupu do pastvin dostatečně vykompenzují okružní cesty okolo ohrad a exkurze s průvodcem. Bezpochyby si taková atrakce své zájemce najde a nebude jich málo. Zde ale spatřujeme jeden z hlavních problémů sporu, který má možná až filozofický a hodnotový rozměr, a sice - jaký význam má pro každého z nás možnost svobodného pohybu v krajině. Jsou řízené exkurze stále ještě to, co si pod tím většina lidí představuje? Novinkou posledních dní je možnost procházet jednou z Milovických ohrad, nejedná se ale o skutečné otevření pastvin - průchod je možný pouze nepasenou částí.

Jsme si vědomi, že určitá omezení je v souvislosti s pastvou potřeba strpět vždy. Jde ale o věc míry. Základním východiskem pořád budiž schválená metodika pastvy velkých herbivorů z pera České krajiny, která v příslušné pasáži uvádí: „U zubra, exmoorského ponyho, ani plemene tauros v jiných zemích ke zraněním návštěvníků nedochází a je běžné, že veřejnost má do rezervací s nimi volný vstup – většinou po vyznačených trasách“. Je pravdou, že dále je uvedeno: „U nás by zatím bylo povolení vstupu unáhlené, s veřejností je zatím potřeba déle pracovat.“. Věříme však, že česká veřejnost je stejně svéprávná jako západoevropské národy a kontakt se zvířaty zvládne. Volný průchod (ba dokonce průjezd) byl ostatně jedním ze slibů, který Česká krajina dobrovolně a opakovaně dala, a to i milovické veřejnosti, když se do dění v EVL chtěla zapojit.

Uzavření milovických pastvin autoři výše zmíněných článků obhajují také režimem na běžných, hospodářských pastvinách. Toto srovnání však trpí vážnými neduhy. Většina komerčních pastvin jednak není spásána celoročně a po většinu sezóny je volně přístupná. Hlavně jde ale o hospodářskou činnost na soukromých pozemcích, kde je omezení vstupu z podstaty věci pochopitelné. Nemluvě o tom, že pokud se nám taková situace nelíbí ani ve volné krajině, není to přeci argument pro zavádění podobně nevhodného režimu i ve veřejných chráněných územích. Mělo by to být přesně naopak!

Druhým velkým tématem reakcí jsou pojezdy vojenské a offroadové techniky v ohradách. Problematikou se ve svém článku zabývá i pan Polák. Všechny texty upozorňují, že v lokalitě Traviny tyto dva spolky vzájemně spolupracují a pojezdy se zde řízeně konají. To samozřejmě vítáme a podporujeme, nicméně tyto aktivity nelze považovat za nic jiného, než občasná doplňková opatření s omezeným dopadem.

My jsme ale psali o něčem zcela jiném. V našem článku jsme vyjádřili obavy z možného vytlačení volných pojezdů nebo jejich omezení na nevýznamnou plochu. Tušíme, že zde může být čtenář neznalý milovických reálií poněkud ztracen, ale jedná se o to, že v lokalitě Pod Benáteckým vrchem se již několik let před příchodem pastvy započaly pojezdové disturbanční aktivity a postupně se zde rozvinuly v rozsahu, který nemá v ČR srovnání. V severní části tankodromu Pod Benáteckým vrchem jsou v současnosti určujícím prostředkem k udržování nelesních stanovišť.

Území s probíhajícími vojenskými aktivitami – tedy s pojezdy nejrůznější techniky – jsou dnes ochranářskou obcí běžně uznávána jako místa mimořádně významná. Jsou klíčová zejména pro rostliny a živočichy vázané na raná sukcesní stádia, tedy taxony obecně náležející k nejvíce ohroženým. Díky nespornému významu disturbancí pro biodiverzitu se tento management prosadil i v praktické ochraně přírody. Svědčí o tom i fakt, že se pojezdy dostaly jako samostatná položka do oficiálního ceníku managementů s na první pohled šokující cenou 10 tisíc Kč za motohodinu.

Bohužel, z různých důvodů se z tohoto nástroje stala na řadě lokalit jen hra na disturbance. Sice se jezdí stále častěji, ale většinou jen krátkodobě, jednorázově a tím pádem za velké náklady. Jediným územím u nás, kde pojezdy svým rozsahem a intenzitou snesou srovnání s někdejší vojenskou činností, je právě lokalita Pod Benáteckým vrchem. A co víc, v tomto případě je aktivita financována výhradně prostředky zájmových spolků, zatímco pastva je a bude na finanční podpoře z veřejných prostředků závislá vždy. V tomto ohledu považujeme Milovice za přinejmenším stejně významnou „laboratoř“ pro sledování vývoje území vlivem pojezdů jako je tomu u pastvy.

Polemických tvrzení obsahují reakce ještě celou řadu, zastavili bychom se ale už jen u jednoho. M. Konvička a J. Beneš kladou otázku, zda pastevní projekt zůstane v podobě „ZOO pro pár kopytníků“ nebo se rozmáchne a stane se „evropským safari“. Při pohledu na mapu čtenář zjistí, že na rozdíl od vzorových západoevropských projektů realizovaných na tisících hektarů by Milovický projekt vzhledem k dostupným pozemkům i v maximální rozloze zůstal v řádech nižších stovek hektarů pastvin, navíc rozdělených do dvou částí vzdálených od sebe více jak 3 km. Pro evropské safari se tak od začátku měla zřejmě hledat vhodnější plocha namísto exponovaných a na takovýto projekt malých Milovic.

Závěrem bychom chtěli uvést, že vyvolání této diskuse jsme dlouho zvažovali a odkládali i vzhledem k jejímu předpokládanému a později potvrzenému emocionálně náročnému průběhu. Stále častěji jsme se ale ve svém okolí setkávali s dalšími a dalšími kritickými názory na probíhající pastevní experimenty, které ale, možná i s ohledem na intenzivní mediální kampaň, která projekt provází, zůstávaly skryty a bublaly pod povrchem.

Pevně proto doufáme, že námi vyjádřené pochyby pomohou usměrnit pastevní využití velkých spásačů takovým způsobem, aby jejich potenciál byl maximálně využit a současně byly zohledněny i další zájmy.


reklama

Pavel Marhoul a Oldřich Čížek
Autoři se od roku 1995 věnují problematice biodiverzity opuštěných vojenských prostorů v ČR. Oba jsou autory řady odborných článků a mj. i oficiální metodiky pro Ministerstvo životního prostředí věnované péči o opuštěné vojenské prostory v ČR. Jsou zpracovateli plánu péče o EVL Milovice-Mladá pro Středočeský kraj.
tisknout poslat
 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (1)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

KZ

Karel Zvářal

30.9.2019 17:07
Mno, pohladit si koníčka, pratura i zubra - to je asi tak představa naivního měšťáčka o hodných zvířátkách... Jsem na straně zřizovatele (ČK), a to nejen kvůli bezpečnosti lidí a zvířat, ale z principu. Pro veřejnost mají sloužit informační tabule s fotografiemi zvířat. Projekt se nezřizoval kvůli zvědavcům, kteří přijdou a zase odejdou, ale z ekologických důvodů. Nelze prostě vyhovět všem. Což někteří těžce nesou, a je tím také zaděláno na nekonečný seriál vysvětlovací přestřelky, jak to kdo dobře myslel. To ale patří ke specifitě téhle zelené komunity, kde je tolik rozumů, kolik je hlav.
Odpovědět
reklama


Blíž přírodě

 


Pražská EVVOluce
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist