Dalibor Dostál a Miloslav Jirků: Je smutné, když přírodním procesům nevěří ani ochránci přírody

Diskuse o tom, zda je příroda „nesvéprávná“, a neobejde se bez trvalých technických zásahů člověka, nebo naopak perfektně vyladěná a prověřená miliony let neustálého vývoje a testování, není nová. Je možná stejně stará, jako ochrana přírody sama. Odrazila se i v příspěvku Oldřicha Čížka a Pavla Marhoula Příliš velká cena za náhražku divočiny. V něm jsou dány do protikladu technické zásahy formou pojezdů těžké techniky a přirozená pastva velkých kopytníků. Hned na úvod předesíláme, že tento konflikt vnímáme jako poněkud uměle vytvořený.

Pastva velkých kopytníků začala v bývalém vojenském prostoru Milovice v lednu roku 2015. Od začátku v úzké spolupráci se Středočeským krajem, kde se první jednání uskutečnila již v roce 2013. Kraj od začátku usiloval o to, aby se projekt realizoval na jeho pozemcích. Kvůli jejich nájmu a posléze soudnímu sporu s někdejším nájemcem však byly krajské pozemky pro tento projekt řadu let zablokovány. Proto začala pastva divokých koní a později i zubrů a zpětně šlechtěných praturů na náhradních plochách, nejprve pozemcích města Milovice a Agentury ochrany přírody a krajiny. Plánované rozšíření pastevní rezervace na krajské pozemky tedy není ani nečekané, ani překvapivé. Jen o několik let opožděné.

Jednoznačně nepodložené je tvrzení, že pastvu koní prezentujeme jako univerzální nástroj péče o bezlesí, který nevyžaduje další – doplňkové - aktivity. Každý, kdo zabloudí na naše webové stránky, se v několika příspěvcích může dočíst, že právě pro zmíněné urychlení redukce křovin jsou pojezdy těžké techniky při správném nastavení vhodné. Proto jsme v minulých letech ve spolupráci s dobrovolnými kluby branných činností Military Experience a obcí Lipník uspořádali pojezdy těžké techniky. Kolegové z Military Experience přitom disponují technikou od offroadů, přes kolové transportéry až po pásovou vojenskou techniku. Větší využívání pojezdů zatím brání odlehlost lokality a nemožnost zřídit zázemí pro techniku kvůli zmíněným soudním sporům o pozemky, které neměly dopad jen na naše aktivity, ale také na činnost vojenských klubů.

Zároveň musíme poopravit tvrzení, že pojezdy jsou zadarmo. Alespoň v případě těžké vojenské techniky. Platí se, a nejde o levnou záležitost. První pojezdy na pastvinách hradila obec Lipník, druhé Česká krajina ze svých prostředků. Přesto chceme a budeme v tomto typu managementu pokračovat. Jednak z historických důvodů, protože tento typ managementu zde má svoji tradici. A také proto, že setkávání s příznivci branných a offroadových aktivit, stejně jako pilotů z místního letiště, patří k tomu nejpříjemnějšímu, co nás jako „náplavy“ odjinud v bývalém vojenském prostotu potkalo. Všem třem skupinám musíme poděkovat za opakovanou nezištnou pomoc při odklízení černých skládek odhalených pastvou a dalších dobrovolnických aktivitách.

Snažíme se jim to vrátit alespoň osvětou a trpělivou prací s veřejností. Řada návštěvníků se krajiny rozježděné těžkou technikou leká. Všem se snažíme vysvětlovat, že tento typ managementu má právě ve vojenských prostorech svoje místo a to, co na první pohled vypadá jako devastace přírody, pomáhá některým přírodním procesům. Podobně jsme se opakovaně vyjadřovali v tiskových zprávách. Věříme, že v ochranářské komunitě by podobná vzájemnost měla fungovat.

Pojezdy těžké techniky a offroadů z výše uvedených důvodů hájíme, přestože pastva velkých kopytníků dokáže zajistit velkou část efektu, které přináší „hraní na vojáky“. Data z monitoringu to ukazují na šíření druhů dříve vázaných na plochy udržované pojezdy těžké techniky, ať už jde o motýla soumračníka skořicového nebo vzácné korýše, jako listonoh letní a žábronožka letní. Právě přítomnost těchto ohrožených druhů v místech, kterými za pět let neprojel jediný tank, ukazuje, že listonozi a žábronožky mohou žít výhradně v symbióze s velkými kopytníky a pojezdy těžké techniky pro jejich přežití nejsou nezbytnou podmínkou. Je to logické, protože disturbanční management je určitou náhražkou přirozeného působení velkých kopytníků a živlů v krajině. Ne naopak. O tom že právě živly a velcí kopytníci měly rozhodující vliv na fungování krajiny, přitom v současnosti ve vědecké komunitě panuje všeobecná shoda.

Obecně pastva velkých kopytníků velmi výrazně přispěla ke zlepšení stavu obou pastevních lokalit. Došlo k odstranění dříve dominantních, druhově chudých, porostů třtiny křovištní, ovsíku vyvýšeného a sveřepu vzpřímeného a plošné obnově květnatých suchých trávníků. Díky markantnímu zvýšení zastoupení nektaronosných bylin došlo k obnovení takzvaných aspektů jednotlivých fází vegetační části roku. V pasených plochách došlo ke stabilizaci a růstu populací vlajkových druhů, modráska hořcového Rebelova a hořce křížatého, návratu lokálně vyhynutého modráska jetelového. Bylo zaznamenáno hnízdění druhů ptáků, které vyžadují pestrou mozaiku stanovišť, jako je krutihlav obecný. A to včetně druhů, které hnízdí na zemi, jako je koroptev polní nebo křepelka polní. To, že výsledkem pastvy není žádná měsíční krajina, a ptáci hnízdící na zemi tu nevymírají, ostatně dokazují i filmové záběry kuřátek koroptví a volání křepelek, které na pastvině v jeden okamžik zachytili dokumentaristé z Akademie věd.

Dosažené výsledky potvrzují i kladná stanoviska k projektu ze strany Státního fondu životního prostředí, Agentury ochrany a přírody krajiny, Odboru životního prostředí Městského úřadu v Lysé nad Labem nebo Odboru životního prostředí – oddělení ochrany přírody, myslivost a rybářství Magistrátu města Mladá Boleslav. Projekt rovněž získal nejprestižnější české ekologické ocenění –Cenu Josefa Vavrouška. Zároveň došlo k zahrnutí pastvy velkých kopytníků do Plánu péče o Národní přírodní památku Mladá na období 2015–2021.

Poslední a nejvíce sporná výtka se týká neprůchodnosti krajiny kvůli pastvě velkých kopytníků. Namísto původní, velmi málo využívané cesty vedou nyní kolem pastviny cesty dvě, navíc také dva průchody přes pastvinu zajištěné lehkým ohradníkem. V den, kdy vyšel článek Oldřicha Čížka a Pavla Marhoula na Ekolistu, byly oba funkční a průchozí. Důvod jejich přechodného uzavření je již několikrát zmíněný soudní spor a s ním spojené předběžné opatření soudu bývalého nájemce pozemků se Středočeským krajem. Kvůli nim nás zástupce vedení Středočeského kraje požádal o dočasné uzavření průchodů. Poté, co jsme v tomto ohledu vyšli Středočeskému kraji vstříc, obdrželi jsme písemné poděkování za vstřícný přístup v této věci.

Ale ani po dobu, kdy byly průchody přes pastviny mimo provoz, nebyla lokalita liduprázdná. Přesně naopak. Do míst, kam předtím kvůli neprůchodným porostům třtiny křovištní a ostružin nechodil prakticky nikdo, chodí nyní za divokými koňmi desítky tisíc lidí ročně. Za jediný den jsme jich při pěkném počasí v atraktivní době rození hříbat napočítali sedm stovek. Zcela běžně, i několikrát týdně, jsou pastvinami prováděny exkurze s odborným výkladem, na pastvinách pravidelně několik desítek studentů a výzkumníků provádí svá pozorování, působí zde fotografové divoké přírody a několikrát ročně se zde pořádají akce pro dobrovolníky. Takto rozhodně nevypadá krajina uzavřená veřejnosti!

U tohoto bodu se však chceme ještě zastavit, protože bývá někdy demagogicky zneužíván. Je pravda, že v České republice je dlouhodobá tradice volného přístupu do krajiny. Ale ta měla vždy i svoje přirozená a respektovaná omezení. Všichni je plně chápeme a nepřecházíme přes osetá pole, abychom zemědělcům nezničili úrodu. Podobně nikdo nemá snahu přelézat ohradníky na pastvinách hospodářských zvířat, z přirozeného respektu k jejich velikosti.

Bohužel, to, co všichni naprosto přirozeně respektují u komerčních projektů nebo zemědělského hospodaření je u ochranářských projektů uváděno jako nepřekonatelný problém. Málokde je tento odlišný přístup možno dokumentovat tak, jako právě v bývalém vojenském prostoru Milovice. Jen několik metrů od našeho ohradníku, který je plně průchozí pro veškeré druhy zvěře, je ohradníkem bránícím přístupu lidí i zvířat obehnán na desítkách hektarů komerční projekt. Dodnes jsme nezaznamenali, že by oba zastánci plné průchodnosti krajiny nebo úřady proti takovému přehrazení krajiny vznesli námitky. Obdobně několik let hned vedle naší pastviny divokých kopytníků fungovala komerční pastvina hospodářského skotu. Ani tady nikdo nenutil zemědělce k zajišťování průchodnosti pro veřejnost nebo dokonce ke kombinaci s pojezdy těžké techniky.

Biologická rozmanitost z naší krajiny mizí tempem, které nemá v historii obdoby. Zároveň nastává doba ekonomického zpomalení, kdy na ochranu přírody bude výrazně méně peněz než nyní. Nedávno bylo avizováno propouštění pěti procent zaměstnanců státních organizací ochrany přírody. Pastva velkých kopytníků může pomoci se zajištěním dlouhodobé péče o rozsáhlá území bezlesí. Díky tomu má právě pastva velkých kopytníků, potenciál uvolnit nezanedbatelné finanční zdroje na aktivní management na stovkách menších lokalit, které nelze tímto způsobem ošetřovat. Pokud ovšem budeme právě na ochranářské projekty vznášet výrazně tvrdší a nekompromisnější požadavky, než na projekty komerční, zablokujeme jednu z mála možností, jak se o rozsáhlá území bezlesí starat.

Zároveň je třeba brát v úvahu další věc. Živočišná výroba v Česku je na historických minimech a politici i zemědělské organizace opakovaně avizovali, že nastává bod obratu. Pastvin, které určitým způsobem zneprůchodní krajinu, tak začne tak jako tak přibývat. Jde jen o to, zda část z nich budou přírodě blízké pastviny velkých kopytníků. Nebo zda je v zápalu boje za totální průchodnost krajiny budeme vylučovat, takže krajinu zneprůchodní klasické pastviny hospodářských zvířat, jejichž pozitivní vliv na biodiverzitu je výrazně nižší a u některých skupin organismů je kvůli vysoké intenzitě pastvy a používání chemie v hospodářských chovech vyloženě negativní.

Poslední poznámka se týká načasování příspěvku, na který reagujeme. Vzhledem k tomu, kolik let se rozšiřování pastvin v bývalém vojenském prostoru řeší, je odstartování diskuse v okamžiku, kdy chybí poslední podpis a poslední razítko poměrně nešťastné. S Pavlem Marhoulem několik let spolupracujeme na rozsáhlém projektu, jehož výraznou součástí je jak pastva velkých kopytníků, tak jiné typy managementu. Vidíme si tak vzájemně do kuchyně, a vzájemně víme o tom, kdy někdo nestihne něco včas nebo se něco nepodaří ideálně podle původních představ. Nikdy jsme neměli potřebu tyto informace využívat k tomu, abychom kolegy nějakým způsobem poškodili. Proto považujeme za smutné, pokud náš kolega upozorňuje příslušný úřad na dočasné uzavření průchodů přes pastviny tak dlouho, až pro nás vykoleduje pohrůžku dvoumilionové likvidační pokuty.

I když máme a vždycky budeme mít v rámci ochrany přírody různé představy o tom, které cesty a postupy jsou k dosažení našeho společného cíle nejlepší, neměli bychom překračovat určité hranice. Naše příroda skutečně není v dobrém stavu, a představa, že si ochranářské organizace vzájemně začnou podobným způsobem blokovat a sabotovat svoje projekty, je poměrně děsivá.

---

reklama

---