David Číp a kol.: V Milovicích je dost místa pro všechny, není proto třeba nesmyslně bourat dobře odvedenou práci

Na stránkách Ekolistu jsme si mohli nedávno přečíst kritiku reagující na projekt návratu zubrů, divokých koní z Exmooru a zpětně šlechtěných praturů do bývalého vojenského prostoru Milovice. V článku se bohužel objevila řada nepravdivých tvrzení, proto se domníváme, že je třeba alespoň některá z nich uvést na pravou míru. Věříme, že k tomu jsme neméně kompetentní než autoři, kteří projekt dle nás zcela zbytečně kritizují.

Jako Český svaz ochránců přírody JARO Jaroměř, lépe řečeno dnes již ochranářská skupina JARO, jenž je tvořena několika velmi úzce spolupracujícími organizacemi, dnes aktivně pečujeme o více než dvě stovky přírodovědně cenných území. Ta se nalézají na území České republiky, Slovenska, Polska a Rakouska (podrobněji viz ZDE), tedy zhruba od oblasti Českého středohoří, přes Český kras a východní Čechy včetně polského pohraničí až po nejvyšší partie Jeseníků, střední a jižní Moravu až po slovenské Karpaty, stepní lokality v okolí Neziderského jezera a Vídně, západní část Alp na Rakousko, Italsko - švýcarských hranicích a odtud zpět přes Strakonicko. Specializujeme se na ochranářskou péči o nejohroženější druhy živočichů i rostlin a nezřídka pracujeme v těch nejcennějších chráněných územích.

Hledání nejvhodnějších způsobů péče o přírodní rozmanitost obvykle řešíme s celou řadou externích spolupracovníků z odborných vědeckých pracovišť. Sami pak následně zajišťujeme, organizujeme či dozorujeme různé typy managementů (pojezdy, kosení, výřezy, pastvu ovcí a koz i velkých kopytníků, práci těžké techniky, vypalování, směrovaný sešlap aj.), tudíž máme možnost porovnávat výsledky i v širším kontextu. A jsou to právě Milovice, kam se jezdíme s pokorou už několik let učit, jak správně realizovat aktivní ochranu přírody. Ne až tolik od společnosti Česká krajina jako takové, ale hlavně od samotných zvířat, která nám velmi názorně ukázala, jak máme realizovat managementová opatření v místech, kde je nemůžeme využívat.

Přírodovědně cenné plochy bývalého vojenského prostoru Milovice - Mladá naši lidé odborně sledují nejméně od roku 2005; od roku 2010 jsme zahájili první kroky k aktivní péči o některé části tohoto velkého vojenského prostoru. Ty postupně degradovaly poté, co je opustila vojska našich okupantů (a takových degradujících ploch je v milovickém prostoru stále mnoho). Byť jsme pochopitelně nesmírně rádi, že tyto plochy ještě někdo z biologického pohledu nezničil přeměnou na něco zcela jiného a přírodě velmi vzdáleného (např. golfová hřiště, zástavba…). Ačkoliv jsou některé plochy vojenského prostoru degradované, stále jsou přírodovědně velmi hodnotné s potenciálem možné obnovy.

Naše ovce a kozy se pásly na zdejších plochách ještě dříve, než je zde nahradili zubři a divocí koně. V oblasti působíme dodnes. Snažíme se aktivně chránit místa, kde vhodnější péče neprobíhá vůbec, nebo jen zcela nedostatečně. Díky našemu rozsahu aktivit si proto můžeme v místních sporech či nedorozuměních udržet patřičný nadhled.

Navíc máme nyní možnost srovnávat podrobně minimálně dvě lokality (a občasně další tři) s pastvou divokých koní. První z nich jsou Milovice, kde se pouze neřízeně jezdilo a pořád jezdí pásovou technikou, offroady a čtyřkolkami. Velké části milovického komplexu však zůstávaly bez zásahu – nedělo se zde vůbec nic. Na řadě míst tohoto rozlehlého území je tomu tak bohužel i nadále. Nicméně alespoň část těchto ploch se podařilo občas udržovat pomocí jiných managementových přístupů, například klasickou pastvou, kosením, vypalováním či strháváním drnu.

Druhou lokalitou, s níž máme dlouhodobé zkušenosti, je přírodní památka Na Plachtě. I zde se již mnoho let jezdilo a jezdí s vojenskou pásovou technikou na podporu biodiverzity, a to dokonce o několik let dříve než v Milovicích. Avšak ne kdykoliv a kdekoliv, ale řízeně na vybraných místech. Vše bylo doplněno klasickým managementem (pastva ovcí a koz, kosení apod.), případně i vypalováním. Navíc na obou místech, v Milovicích i PP Na Plachtě, v poslední době přibyli velcí kopytníci, avšak pouze v Milovicích je prozatím tato důležitá kolekce velkých zvířat kompletní, což nám, ochráncům přírody, poskytuje jakousi unikátní učebnici managementových přístupů v praxi.

Tyto dlouhodobě nabyté znalosti a praktické zkušenosti pak budeme moci využít při záchraně jiných cenných území, o něž nejen v rámci České republiky nyní pečujeme. Ochranářská skupina JARO velmi podrobně sleduje i třetí lokalitu - Ptačí park Josefovské louky, provozovaný Českou společností ornitologickou (dále ČSO), kde jsme rovněž původně zajišťovali klasický management pomocí kosení, strhávání vegetace s drnem i pojezdy, zejména s využitím našeho traktoru a buldozeru. V blízké budoucnosti chce na Josefovských loukách ČSO také ještě vyzkoušet kombinaci se zpětně šlechtěným praturem, protože se všichni domníváme (a zkušenosti ze zahraničí to potvrzují), že by výsledný efekt mohl být pro ptáky ještě lepší než za přítomnosti samotných koní.

Z uvedených důvodů jsme z dosavadních výsledků přirozené pastvy pro ochranu přírody na všech uvedených lokalitách mimořádně nadšení a považujeme ji za vhodný způsob udržování rozsáhlých travních ploch. Zejména pokud porovnáme stav, v jakém byly pastviny divokých koní na třech zmíněných studovaných lokalitách před jejich vypuštěním a v jakém jsou dnes.

V Milovicích zůstanou i po případném žádoucím rozšíření pastvin velké volné plochy, tudíž bude k dispozici i nadále dostatečné území, kam bude mít veřejnost volný přístup, ale hlavně tam vedle sebe může ve vzájemné “symbióze” fungovat celá řada dalších aktivit, které vhodným způsobem doplní údržbu zdejšího velmi cenného bezlesí.

Pokud se ale podíváme na stávající stav v Milovicích, tak uvidíme, že bohužel zůstává velké množství jakkoli nedotčených bezzásahových ploch, na nichž dochází ke spontánní sukcesi a degradaci agresivními expanzivními druhy trav a náletovými dřevinami, nemluvě o čím dál větším zahušťování zdejších dříve světlých lesů, které jsou pro některé ochranářsky významné druhy zcela klíčové.

V neposlední řadě rozhodně nemůžeme souhlasit s některými tvrzeními, které byly uveřejněny v článku Oldřicha Čížka a Pavla Marhoula, například:

Autoři článku uvádějí, že aktivity České krajiny významně omezují až znemožňují pojezd vojenskou technikou.

Česká krajina aktivně vyhledávala zájemce o pojezdy na pastvinách a oslovila proto i naší organizaci s prosbou o pomoc. Tedy zda bychom nevěděli o někom, kdo by v Milovicích jezdit chtěl. Oslovili jsme proto nadšence, kteří s pomocí vojenské techniky pomáhají v přírodní památce Na Plachtě u Hradce Králové nebo na bývalém vojenském cvičišti u Josefovských luk.

Jenže prostě není dost zájemců. Nadšenci do vojenské techniky totiž mají možnost se vyřádit i jinde - ať už v bývalém milovickém vojenském prostoru mimo stávající pastviny, nebo na jiných lokalitách.

Na leteckých snímcích si lze ověřit, že před i po zavedení volné pastvy zabírají stopy po vojenské technice méně než 3 % z celkové plochy nynějších milovických pastvin.

České krajině proto nezbývalo, než aby pojezdy na plochách pastvin sama organizovala, a dokonce i platila. Výsledkem takto navázaných dobrých vztahů je, že místní přátelé vojenské techniky chodí na pastviny dobrovolnicky pracovat! Žel ani po plochách, kam se mají pastevní rezervace rozšiřovat, nikdo jezdit nechce. Hrozí jim proto další degradace vlivem absence péče.

Autoři článku tvrdí že mají "tvrdými daty" doložen úbytek ptáků hnízdících na zemi. Jejich tvrzení je však přinejmenším sporné, protože žádná “tvrdá data” zatím předložit nedokázali, ač jsme je k tomu sami vyzvali.

Dle dostupných informací ubývají druhy jako cvrčilka zelená a oba druhy bramborníčků, možná křepelka. Hnízda nebo mláďata křepelek se sledují mimořádně obtížně, jejich zjištění bývá dílem náhody.

Co se týká úbytku cvrčilky zelené a bramborníčků, tak ten je zcela logický, protože jde o druhy hnízdící ve vysoké bylinné vegetaci. Vyhovovala jim sukcesní degradace území. To se nyní díky pastvě vrací do podstatně druhově bohatší podoby, z čehož prosperují ptáci jako koroptev polní, krutihlav obecný, dudek chocholatý nebo ťuhýk obecný a šedý.

Degradovaných ploch, vhodných pro cvrčilku a bramborníčky, ovšem zůstává v okolí pastevních rezervací dostatek, takže o předmětné druhy nemusíme mít strach.

Podobný trend nacházíme i pokud se podíváme na výsledky čtyřletého sledování denních motýlů v Milovicích. V pastevních rezervacích klesá početnost druhů vázaných na vysoké trávy, jako jsou někteří běžní okáči, ale i na ruderální byliny, jako jsou běžné babočky, či druhů vázaných na ruderální trávníky, což je například perleťovec nejmenší. To je však vykoupeno strmým vzrůstem početností motýlů, kteří se vyvíjí na konkurenčně slabších bylinných druzích, a právě k těm patří i takové vzácnosti, jako modrásek hořcový nebo modrásek jetelový. Hojné druhy tedy mírně klesají, ty nejcennější strmě stoupají.

Autoři článku uvádějí, že pastevní plochy v Milovicích znepřístupňují krajinu a na příkladu Dobřan zmiňují, že pastevní areál nemusí být nepřístupný.

Srovnávat pastvu u Dobřan na Plzeňsku s Milovicemi není vhodné. Šlovický vrch je menší bývalý vojenský prostor, obývaný skupinou hřebečků narozených v Milovicích. Jde o obdobu tzv. „bakalářských stád“, do nichž se sdružují plonkoví hřebci v přirozených podmínkách.

Co se týká managementu, tak vedle koní jsou zde rovněž praktikovány pojezdy těžkou technikou. Za unikátní počin považujeme, že přímo v pastevní rezervaci se občas konají závody terénních vozidel, během nichž jsou hřebci zahnáni do přilehlé menší ohrady.

Vtip spočívá v tom, že zatímco pro klisny s mláďaty by takové rušení bylo stresující, bakalářské stádo se i v přírodě rozličně potuluje krajinou, tudíž krátkodobý nucený přesun do vedlejší ohrady pro ně není nijak zásadně stresující.

Zásadní ale je, že jsou zde jen koně, nikoli velcí tuři. I naprostý laik dnes alespoň tuší, jak se chovat při setkání s koněm. U turů si tím nejsme zcela jisti. Dobřanská rezervace je také mnohem méně exponovaná, než Milovice. Nepočítáme-li závody offroadů, navštíví Dobřany za rok tolik turistů jako Milovice za týden. Zpřístupnění ohrad s velkými tury chce prostě čas a pořádný kus osvěty, případně průvodce, který bude návštěvníky alespoň zpočátku “vychovávat”.

Obecně však není příliš velký zájem chodit na plochy, kde nejsou vhodné cesty. Dle zkušeností z PP na Plachtě lidé nechodí ani do prostor, kde se aktuálně koně nepasou a plocha je volně přístupná. Pro procházky využívají až na výjimky pouze větší cesty. Ostatní terén je hrbolatý, tedy hůře schůdný a tudíž pro běžného návštěvníka nezajímavý.

Je smutné, když se někdo snaží vidět problémy tam, kde nejsou, a útočí při tom na kolegy, kteří odvedli pro naši přírodu obří kus práce. Oldřich Čížek a Pavel Marhoul vyzývají k odborné diskusi. Proč tedy sami nepočkali na schůzku, která se dojednává od začátku září a na níž minimálně Pavel Marhoul potvrdil účast? Sejdou se na ní zástupci organizací, kterým leží osud milovické přírody na srdci a v oblasti dlouhodobě působí, tj. Odbor životního prostředí Středočeského kraje, Agentura ochrany přírody a krajiny (správy CHKO Kokořínsko - Máchův kraj), ale i nevládní organizace, jako je ČSOP JARO a Česká krajina.

Pojďme se proto o milovickém prostoru bavit na odborné úrovni a řešit optimální kombinaci různých managementových zásahů. Oldřich Čížek a Pavel Marhoul jsou do této diskuse zváni.

David Číp, Blanka Mikátová, Filip Laštovic, Jan Stýskala, Šimon Kronus

---

reklama

---